Do Rakouska na Erasmus!

V dnešní době se zdá, že vyjet na Erasmus je skoro povinnost. Pokud se necítíte na to, studovat v zahraničí celého bakaláře nebo magistra, je to ideální ochutnávka místních poměrů. Navíc docela slušně sponzorovaná. Další výhodou je, že neuspějete-li u zkoušky, nikdo se to nedozví a ve výsledku to bude stejné, jako kdybyste si daný předmět vůbec nezapsali. Tedy méně stresu. Jak si ale vybrat tu pravou zemi? Na střední jsem kromě angličtiny studovala francouzštinu, ale s příchodem na vejšku jsem si začala uvědomovat, že by se mi do budoucna hodila spíš němčina. Absolvovala jsem tedy pár semestrů výuky tohoto jazyka, abych získala základní povědomí. K Rakousku jsem měla odjakživa blízký vztah, protože do Alp jezdíme každý rok na týden na hory s rodinou. Navíc, na rozdíl od Německa, mají zimní a letní semestr ve stejnou dobu jako u nás, takže není problém po návratu plynule navázat. Vybrala jsem tedy tu jedinou rakouskou školu, se kterou má MatFyz podepsanou smlouvu a hurá na Technickou Univerzitu do Grazu!

V Rakousku je životní úroveň trochu vyšší než u nás, což se odráží jednak v cenách a jednak v tom, že tu všichni mluví perfektně anglicky. Když se přiliš pozdě touláte v horách a potká vás starostlivý místní důchodce, taky mluví anglicky. Což se bohužel rozhodně nedá říct o ostatních Erasmácích. Univerzitní kampus je skvěle vybavený a velmi moderní. Na zahraničních studentech si tu velice zakládají. Absolvovali jsme dokonce uvítací recepci u samotného starosty.

Jak se tu vlastně studuje? Výuka mi tu připadá velmi praktická, učitelé jsou velice vstřícní. Vlastně můžu říct, že jsem tu znovu nalezla dobrý vztah ke svému oboru a obrovskou vnitřní motivaci vzít svůj život silněji do vlastních rukou. Člověk si uvědomí vlastní možnosti. V Rakousku se mi zkrátka dějí jenom ty dobré věci.

Organizace ESN, která se o nás stará, pořádá každý týden nejrůznější aktivity – workshop vaření rakouských specialit, party, lyžařské zájezdy, výlety k nejkrásnějším jezerům, do lázní, do čokoládovny… Kromě toho mám mnohem víc volného času než doma. Toho se dá báječně využít k objevování místních krás i po vlastní ose. Kdo by nechtěl navštívit vánoční trhy ve Vídni a v Salzburgu? Zajet si na jednodenní výlet do Alp, kdykoliv vás napadne a je zrovna hezké počasí? A vídeňský řízek tu dělají tak obří, že se skoro nevejde na talíř!

Napsala: Eliška Janásková

Na půl cesty mezi nebem a zemí

Když 23. května 1915 vyhlásila Itálie válku Rakousku, stočila se pozornost obou stran k odlehlému průsmyku v hloubi Karnských Alp – Plöckenpassu. Itálie chtěla využít momentu překvapení a obsadit hraniční hřeben, do té doby téměř pustý, využívaný několika rakouskými sedláky z přilehlé obce. Sestavili proto malou jednotku složenou z místních, kterou vyslala obsadit strategické vrcholy obklopující průsmyk. Když Italové vystoupali k vrcholu Kleiner Palu, hory shlížející na průsmyk z východní strany, narazili na skupinu rakouských mužů vedených majitelem pozemků na této hoře. Jelikož se předáci obou improvizovaných jednotek potkávali mnoho předchozích let při práci na svých částech hory, uslyšel italský předák místo uvítacích výstřelů pouze dotaz, proč se najednou snaží zabírat půdu, kterou si nikdy dříve nenárokoval. Italům nezbylo, než odkývat nesmyslnost situace a velitel poslal své muže napřed do údolí, aby oznámili, že hora oproti původním očekáváním již byla obsazená. O chvíli poté, při vědomí toho, co se stávalo Italským vojákům za nesplnění rozkazů, se ozval výstřel. Italský předák se stal prvním z tisíců lidí, kteří přišli o život v krvavé řeži o Plöckenpass.

Součást rakouského opevnění na tzv. Mittelkote. Pohled na jih do Itálie

Hlavní zázemí současných dobrovolníků, v pozadí Polinik

Po úvodní divoké bitvě z června 1415 se boj přetavil v zákopovou válku, tolik typickou pro bitvy první světové války. Nedá se však říci, že by šlo o nějaké vyčkávání v zákopech. Vždyť ty byly v nejužším místě pouhých 7 metrů od sebe, tedy co by jeden granátem dohodil. Celý boj v oblasti Kleiner Palu byl zahušťován dělostřelectvy obou armád, rozmístěných na stráních protějších hor (Rakušané mířili na frontu ze severu – z Poliniku, Italové ze západu – z Cellonu). Při vzdálenost linií jednotlivých armád asi není potřeba zmiňovat, že na koho zrovna děla střílí, nešlo zcela ovlivnit. Rakušané využívali relativní blízkosti ze svých vesnic (přibližně 15km) a vybudovali pro své vojáky pevné zázemí, spočívající v nákladních lanovkách, jeskynních obydlí, kde měli vojáci třeba i topení (i když ani to jim nebylo moc platné, když zima 1415-16 byla prý jedna z nejkrutějších, jaké oblast pamatuje). Z Rakouské strany bylo bojiště zásobováno dokonce elektrickým proudem.

Vrcholový kříž Kleiner Palu. Na úbočí Poliniku (v pozadí) byla umístěna děla rakouské armády

Cellon (Frischenkofel) ve večerním světle. Zde Italové dobyli vrchol a horu použili jako stanoviště pro své dělostřelectvo. Plöckenpass v údolí mezi horami

Téměř 80 let po válce nezbylo z této infrastruktury nic, než rozvalené kameny. Plöckenpass díky vystavení dálniční sítě ztratil na svém strategickém významu a toto zapomenuté místo v horách, 15 kilometrů k nejbližším obcím oběma směry lákalo pouze pár nadšenců, kteří se jezdili podívat, co po válce zbylo, a jak příroda zakryla stopy po masakrech, které se zde odehrály. V 90 letech si ale místo vyhlídla skupina dobrovolníků, která do té doby obnovovala bojiště hlouběji v Dolomitech a rozhodla se zde vytvořit muzeum, které lidem připomene, co se v tomto místě v minulosti dělo. V oblasti tak začaly vznikat nejprve cesty, poté značení a informační tabule a dodnes jsou postupně obnovovány jednotlivé zákopy, jeskyně či lanovky. Kleiner Pal je tak jedno z nejlépe opravených míst z celého projektu nazývaném „Od Ortleru po Jadran,“ jehož cílem je zprůchodnit celou jižní frontu vytvořením cesty v zákopech.

Trümmelfeld: rozsáhlá část bojiště, kde momentálně probíhá největší část prací

Pevnost Trincerone, nejzachovalejší součást italských opevnění. Za dobré viditelnosti odsud dohlédnete až na Triglav

Dnes je v místě čilý ruch turistů, kteří vyráží do srdce dávných bojů dozvědět se více o tom, co obnáší, když soused vytáhne zbraně na souseda (nutno podotknout, že zde na straně císařské armády zahynulo mnoho Čechů, o kterých se příliš nemluví). Do hor ale rozhodně stojí za to vyrazit i čistě za okolní přírodou. Obzvláště, když v odpoledních hodinách začnou horu opouštět poslední turisté, teplota prudce padá a zvedá se prudký vítr, který vám místy neumožní udělat krok dopředu. Poté se člověk podívá do liduprázdného labyrintu zákopů, chodníků a jeskyní nebo se rozhlídne po okolních, stejně tak opuštěných vrcholech. V tu chvíli má člověk pocit, že se zastavil čas a on sedí někde na půl cesty mezi nebem a zemí. Mimochodem, podle odhadů místních se v tu chvíli kolem vás nachází ještě minimálně 300 lidí, kterým se před 100 lety nepodařilo z hory vrátit domů a nikdy nebyli nalezeni.

Může se stát, že vás počasí i několik dní v podstatě nepustí z chatky. Jakmile se ale začne vyjasňovat, vždy to stojí za to. Zde pohled přes údolí na Polinik

Může se stát, že i v létě se na okolních vrcholcích objeví čerstvý sníh. Zde pohled do vzdálených Vysokých Taur

Pohled z cesty na západní vrchol Kleiner Palu

A jak se na taková místa podívat a poznat je více do hloubky? Nejlépe jako jeden z dobrovolníků. Možností je až překvapivě mnoho. Nejčastější formou je účastnit se workcampů, které se po Rakousku organizují. Na to stačí si včas vybrat z databází a zaregistrovat se přes partnerské organizace v Česku (například Inex nebo Hnutí Duha). Pokud si více věříte v Němčině a vedení lidí, pak je možností hlásit se přímo přes rakouskou pobočku SCI jako campleader, po výběrovém řízení se budete muset zúčastnit víkendového školení a v létě můžete vyrážet do hor jako „šéf“ skupiny dobrovolníků z celého světa. Pokud jde o tento konkrétní projekt na Kleiner Palu, nejlepším řešením je přihlásit se začátkem roku přímo organizátorům (Dolomitenfreunde), kteří mají pro tyto účely formulář na svých webových stránkách. I zde platí, že byste měli ovládat alespoň základy němčiny (případně Italštiny, pokud byste chtěli vyrážet na první dva týdny v srpnu). Mimo to organizují po rakouských Alpách různé formy dobrovolničení taktéž OeAV a DAV, kde si na jejich stránkách můžete vybrat z klasických workcampů, či víkendových nebo týdenních výpomocích, kde se potkáte pouze s německy mluvícími dobrovolníky).

Vrchol vedlejšího Freikofelu


Funkční maketa lanovky z roku 1916, která slouží pro zásobování oblasti vrcholu Kleiner Palu


Budování ferrat pro usnadnění pohybu vojákům nebyla specialita pauze Italů. Tato vede na západní vrchol Kleiner Palu

Dole v údolí se nachází nespočet hřbitovů rakouských vojáků. Mnoho křížků nenese ani jméno, některé patří i více osobám. Jeden ze hřbitovů je věnován pouze členům jednotky z Čáslavi. Poblíž Zollnersee se nachází pomník jednotky přezdívané „Prager Kinder“.

napsal Jiří Ambrož

Proč do Rakouska a mám na to vůbec?

Přemýšlíte o tom, kam po maturitě na školu? Co studovat, kde to studovat, na co máte a na co nemáte? Každý jsme v tom věku byli a stáli před rozhodnutím, kam se bude ubírat náš život. Někdo plánuje MatFyz už od šesté třídy, někdo plánuje a pak to změní a jiní zkrátka jen neví. Naštěstí žijeme ve světě nekonečných možností a cokoliv si usmyslíme, můžeme dotáhnout do konce, stačí jen chtít. Já měl to štěstí, že moje rozhodnutí se setkalo s širokou podporou nejen rodičů, ale i přátel. První, co by ale člověk měl vědět, je jaké studium si vybrat, protože dnes je možné studovat v podstatě cokoliv. Pokud se navíc rozhodnete vydat se za hranice (v našem případě do Rakouska), tak je nesmírně těžké se zorientovat v tom, jak to chodí a co všechno člověk musí mít, umět a vědět.

Vy máte to štěstí, že nám můžete kdykoliv napsat a my zkusíme poradit, jak nejlépe umíme. Já takové štěstí neměl a rád bych se tedy s vámi podělil o moje zkušenosti a poznatky, které jsem během svého studia získal.

Kde začít…

Všechno začíná výběrem školy a oboru. Je důležité vědět, že v Rakousku existují vedle univerzit i tzv. Fachhochschule, které jsou mnohem více orientovány na praxi a vzdělání pro budoucí povolání. Já mám zkušenosti s oběma typy škol a tak si dovolím je srovnat. Je dobré při výběru školy vědět, jak si představujete svou budoucnost, ač ze zkušenosti všichni víme, že se tyhle plány během studia ještě asi stokrát změní.

Cítíte-li se víc teoretičtí, máte-li chuť objevovat nové věci a přinášet do světa něco skvělého a inovativního, pak rozhodně jděte na univerzitu, která vám nabídne komplexní vzdělání s velmi širokým teoretickým základem.

Naopak jste-li více praktičtí a máte rádi, když se dají věci, které se naučíte i nějak praktičtěji použít, pak je vaší nejlepší volbou jedna z mnoha Fachhochschule (FH). Na takové škole získáte znalosti a dovednosti potřebné pro výkon vašeho povolání a nebudete zatěžováni teoretickými podrobnostmi, které člověk stejně často zapomene hned poté, co je napíše do písemky.

Vím, co chci, ale kde to najít?

Typ školy bychom měli a obor předpokládám také. Teď už zbývá jen najít tu správnou konkrétní školu a zjistit jaká jsou přijímací kritéria a jak to všechno probíhá. V tomto momentě však zklame mnohé mé suché oznámení, že vlastně není žádné centrální místo, kde se ptát a jak získat potřebné informace. Nejlepší je samozřejmě sehnat někoho, kdo na škole studuje, studoval a poradil by. Do toho všeho se staví samozřejmě jazyková bariéra a člověk často končí s obličejem v dlaních a s pocitem naprostého zoufalství. Nevěšte hlavu! Zkuste napsat na studijní, najít na sociálních sítích skupiny lidí, které sdružují lidi ze školy, dobrým kontaktem může být i lokální organizace Österreichische HochschülerInnenschaft (ÖH), což jsou jakési studentské odbory. V některých případech má škola své zahraniční oddělení známé jako International Relations Office a tam na váš mail jen čekají. Jen jde o to překonat strach, že budete za nechápavce, a napsat.

Dejme tomu, že máme školu, obor, kontakt a nezbytné informace potřebné k finálnímu rozhodnutí. Většinu pak ale napadne ta správná otázka: mám já na to studovat v zahraničí? Je pravdou, že štěstí přeje připraveným a moje připravenost při stěhování do Rakouska byla tehdy víc než mizerná. U nás v rodině nikdo nemluví německy, nikdo nestudoval vysokou školu a nikdo nikdy nebydlel v zahraničí, takže se mi sice dostávalo podpory, ale tu podporu v podobě nějaké rady nebo pomoci, kterou bych v tu chvíli asi ocenil nejvíce, jsem musel shánět jinde. To člověku taky nepřidá na sebevědomí.

Ale teď už doopravdy stojíte jen před rozhodnutím, zda do toho jít, a nebo zůstat. Tohle je bohužel moment, kde vám nikdo nepomůže a tenhle vnitřní boj musíte hrát sami. Ani já vám nesmím říkat: „Jo, jděte do toho, bude to super!“ Každý musí zvážit sám, zda je ochotný utrpět i nějaké porážky a přejít přes ně dál ať budou jakékoli. Vypíšu jen několik bodů, které zní děsivě, ale je potřeba je uvést.

Budete na to sami

Ač při vás všichni budou stát a podporovat vás, budete sami. Prvních pár dnů, týdnů až měsíců prostě přijdete do cizí země, kde všichni mluví cizím jazykem a spousta toho, na co jste byli zvyklí prostě bude jinak. A to je to jen Rakousko, kde jsou nám kulturně lidé vlastně nejblíže. Ale nebojte, kamarády si brzy najdete.

Nejde to vzít zpátky

Není to něco jako trial verze. Dobrý den, já jsem si to přišel jen zkusit. Bude to ostré studium a nikdo na vás nebude brát moc ohled, že prostě nemluvíte německy tak dobře jako ostatní. Vrátit se zpět není hanba, ale není to ani žádoucí a ztráty se v tomto případě počítají na roky, ne měsíce nebo týdny.

Starej se o sebe!

Je to věc, na kterou spousta z nás zapomíná, ale pokud odejdete hned po maturitě, pravděpodobně vypadnete ze zaběhnutého mama-hotelu, který vám uvařil, vypral a uklidil. Nehledě na to, že energie, internet a nájem se také neplatí sám od sebe. Ať už budete plně finančně zásobováni nebo se budete zajišťovat částečně nebo zcela sami, tak samotná starost o domácnost není žádná sranda a dost to člověka vyčerpá, zvlášť když na to nejste zvyklí. Což už při tak náročném studiu není sranda.

Všechno to zní naprosto strašlivě, ale je důležité vědět, že to tak bude a neříkat si, já to tak mít nebudu. Čím víc je člověk na to připravený, tím lépe tomu může čelit. Ale asi vás napadlo, proč bych vůbec měl tímhle procházet, co z toho budu mít? Přirovnal bych to ke skoku na laně z mostu. Ta hrůza z toho pustit se a skočit. Přehoupnout se přes hranu, odkud není už cesty zpět. Není to lehké, ale když se pak člověk zas vrátí nohama na zem, uzná, že to byl super zážitek. A stejně tak tomu je se studiem v zahraničí. Jde jen o to překonat svůj strach. Sebrat odvahu a zabalit kufr. I kdyby se člověk vrátil s nepořízenou, tak si přivezete obrovské zkušenosti, veliké sebepoznání, zjistíte, že všechny vaše věci k životu se vejdou do jednoho kufru, že dokážete řešit samostatně životní situace bez rodičů za zády. Že se vaše němčina zlepšila výrazně více, než kdybyste strávili měsíc na intenzivním kurzu. Že Rakušané jsou svým způsobem fajn lidi, kteří mají odlišnou jen nedávnou historii a jazyk. A že žádný problém není tak velký, jak se zpočátku zdá.

Na závěr bych chtěl jen říct, že vy na to nejste sami. Máte nás, Do Rakouska na zkušenou. A my vás v tom nenecháme. Já šel do Rakouska opravdu sám a vím jaké to je. A nedovolím, abyste se tak cítili i vy. Proto budeme rádi, když nám napíšete s jakýmkoliv problémem, protože jestli jsem se něco naučil, tak to, že zeptat se nic nestojí.

Ondřej Pešek studuje v Rakousku od roku 2013, v současnosti dokončuje bakalářský obor Mechatronik na MCI Innsbruck a od léta 2017 spolupracuje s projektem Do Rakouska na zkušenou.

European Forum Alpbach

Ráda bych se podělila o svou zkušenost z účasti na Evropském fóru, které se každoročně koná v Tyrolské vesničce Alpbach. Měla jsem to štěstí být jednou ze 700 stipendistů, díky čemuž jsem měla jedinečnou příležitost být součástí „Evropského festivalu myšlenek“, při kterém se potká více než 5 000 účastníků ze zhruba 100 zemí z celého světa.

Evropské fórum Alpbach trvá 17 dnů, během nichž jsem se zúčastnila seminárního týdne, několika denních symposií (politického, ekonomického, apod.), panelových diskuzí a dalších událostí. V rámci fóra jsem měla také možnost zúčastnit se různých sociálních a kulturních programů (např. koncerty – European Youth Orchestra, večerní recepce, sportovní aktivity, atd.). Mohu tedy říci, že program je tam opravdu nabitý, tudíž o zábavu je opravdu postaráno.

Mým hlavním cílem, proč jsem se chtěla zúčastnit Evropského fóra Alpbach byl ten, že jsem studentkou magisterského studia zaměřené na Evropská studia a zároveň se zajímám o aktuální dění v Evropské unií, a proto jsem brala tuto možnost jako svou velkou příležitost zapojit se do řešení aktuálních témat a dále se v tomto směru rozvíjet. Nehledě na to, že je to velká zkušenost, která mne velmi obohatila a naučila mne se dívat na určité věci jiným způsobem. Zároveň to byla výjimečná příležitost, při které jsem se mohla potkat s mnoha zajímavými, inspirujícími a ambiciózními lidmi ze všech koutů světa a navázat s nimi kontakty, které trvají dodnes. V neposlední řádě je to také velké plus do životopisu, které je určitě velmi přínosné do budoucna a může otevřít spoustu dalších nových příležitostí. V mém případě se jedná právě o příležitost, kdy jsem se stala oficiální ambasadorkou Forum Alpbach Network pro Českou republiku a nyní se snažím šířit myšlenku Alpbachu mezi širokou veřejností.

Nechcete na letošním Evropském fóru Alpbach chybět? Tak si ještě do konce března zažádejte o stipendium! Případné dotazy směřujte přímo na ambasadory na Facebookové stránce European Forum Alpbach – Czech Club

napsala Kateřina Šrámková

Dopis z Erasmu

Zdravím z Vídně,

Erasmus v hlavním městě Rakouska byl pro mě již od prvního ročníku na Technické univerzitě Liberec sen a pobyt tady předčil moje očekávání. Když jsem se rozhodovala, kam bych si nejraději dala přihlášku, Vídeň byla jasná volba. Je to kosmopolitní město nedaleko od hranic, které se již po několikáté umístilo na první příčce v anketě o nejlepší město pro život na světě a především si zde mohu zlepšit svou němčinu. Tento týden budu končit už druhý měsíc, semestr tu utíká snad ještě rychleji, protože máme stále co dělat.

Na začátku roku jsem se dozvěděla, že se můj sen splní a já budu žít 4 měsíce v krásné Vídni. Ačkoliv jsem na cestování zvyklá, nikdy jsem nebyla tak dlouho pryč. První strach z neznáma mě přepadl asi týden před odjezdem, kdy už jsem věděla, že se s tím nedá nic dělat. Do Vídně mě vzhledem k počtu zavazadel vezli rodiče. Koleje jsem si vybrala v té levnější cenové kategorii (260€/měsíc) a v moc pěkné lokalitě v centru. Po příjezdu jsem byla ale trochu v šoku, protože za tu cenu jsem čekala, že bude vypadat asi jako liberecká kolej Harcov. Bohužel ne. V pokoji nebyly peřiny, internet se musel doplácet a velká ochota od „ubytovatele“ taky moc nebyla. Na dvoulůžkový pokoj jsem dostala Rakušanku, což jsem byla moc ráda, protože si s ní můžu procvičovat němčinu. Pár problémů na kolejích jsem vyřešila a od pondělí mi začal tzv. „Orientation week“. Skvělý týden plný nových informací, poznávání nových lidí, ale také spousty vyřizování úředních věcí. V Erasmus kanceláři jsou všichni až neuvěřitelně milí, vstřícní a pomůžou i s věcmi, které se školy vůbec netýkají.

Od pondělka mi začala škola dle rozvrhu, který jsem si sama sestavila. Oproti ČR je to tu jiné v tom, že každý týden není stejný, ale až do Vánoc mám rozvrh každý týden jinak. Kromě předmětů pro Erasmus studenty jsem si vybrala předměty v angličtině, které mne zaujaly především podle popisu. Teď můžu říct, že moje volba byla šťastná a ze všeho jsem nadšená. V hodinách mají učitelé úplně jiný přístup k výuce. V podstatě ve všech hodinách se učíme, jak my sami máme jednou tenhle předmět vyučovat. To jsem se bohužel za dva roky studia v Liberci nikdy nedozvěděla. Kromě jiného používají učitelé i spoustu alternativních metod, které nám později vysvětlují. Každou středu potom chodím na druhý stupeň ZŠ na praxi do hodin angličtiny. To mě baví asi ze všeho nejvíce. Jednu hodinu budu dokonce celou vést já. Systém školy se tedy velice liší, ale myslím, že i přesto všechno by nám mohli v Liberci vyjít více vstříc. Jsme totiž jediní studenti, kteří si musí kvůli Erasmu, dobu svého studia prodloužit. Zde potom ztrácí tento výměnný pobyt smysl.

Mimoškolních aktivit máme také spoustu. (Možná ještě více než těch školních :-)) Často se se studenty z ostatních zemí setkáváme, povídáme si o jejich kultuře, chodíme na různé výstavy, večer do klubů..zkrátka zábavy je dost a 4 měsíce jsou bohužel jen krátká doma. Už teď vím, že mi to tu bude moc chybět.

Takže pokud ještě pořád váháte a nevíte, jestli opustit domov na 4 měsíce, jděte do toho! Je to nejlepší zkušenost, kterou vám může škola dát. Stojí to i za tu cenu prodloužení studia :).

Liebe Grüße

(Pavlína absolvovala pobyt na Pädagogische Hochschule Wien v zimním semestru 2014).

Z Rakouska můžete poznat celý svět

Němčina je moje hobby, má posedlost a poslední dobou i práce. Jakmile jsem ukončila bakalářské studium v Brně, rozhodla jsem se jít zkusit štěstí a vylepšit si svůj jazyk a soft skills do nedalekého Rakouska. Všechno nakonec klaplo a já jsem tak už třetí rok, a snad už ne na dlouho, studentkou vídeňské univerzity.

Už na bakalářském studiu v Brně jsem využívala všech možností, které univerzita nabízí. Autorská čtení, přednášky, stammtische a samozřejmě i zahraniční stáž. Ani mě neminul Erasmus, ze kterého jsem přijela jazykově nabušená a především motivovaná na další studium v zahraničí. Jakmile jsem se tedy trochu rozkoukala ve Vídni, našla si byt, práci a vplula do nového studentského života, začala jsem se poohlížet, co za možnosti můj obor vlastně nabízí. Nabídka byla více než bohatá. Protože se tu všichni připravujeme na práci učitelů a učitelek němčiny, orientuje se studium především na praxi. Tu tady získáváme na hospitacích, ale i prvním skokem do vody – učitelskou praxí. Učit můžeme jak v některé z vídeňských jazykovek nebo jiných vzdělávacích institucích, tak i v zahraničí. Polsko, Maďarsko, Slovensko, Itálie, ale i Česko každoročně přijímají mé spolužáky, aby jim pomohli učinit mnohdy první krok k tomu, stát se učitelem. Mimo to se nám však nabízí i opravdová zahraniční stáž. Ta je v našem případě, na rozdíl od Erasmu, financovaná rakouským ministerstvem a hranice Evropy pro ni neplatí.

Chopit šanci za pačesy

Bezva nápad, řekla jsem si a hned na konci prvního semestru jsem si to napochodovala s vyplněnou přihláškou do kanceláře zahraniční koordinátorky. Po měsících čekání a byrokratických machinací jsem dostala své praktikantské místo. V Sarajevu. Moje první reakce byla poněkud rozpačitá, ale jakmile jsem zjistila, kde Sarajevo leží a zda nepatří do válečné zóny, začala jsem se těšit a připravovat. Ubytování, pojištění, jízdenka, sbalit kufřík a může se vyrazit směr Fakulta islámských studií neboli moje nové pracoviště po následující tři měsíce.

Přes veškeré obavy, strach, nejistotu a dvanáctihodinovou, převážně probrečenou, cestu přes troje hranice jsem v pět hodin ráno dorazila na zaplivané sarajevské nádraží. Tam mě o hodinu později vyzvedli moji domácí a zavezli do mého dočasného domova. Jakmile jsem ze sebe smyla pach cesty, najedla se a vybalila si kufr, uvědomila jsem si, kde to jsem a co právě prožívám. Nové dobrodružství v zemi, kam by mě ani ve snu nenapadlo cestovat, natož pracovat. Měla jsem tři měsíce. Pouhé tři měsíce na to, poznat Sarajevo a všechny jeho krásy. Nehodlala jsem marnit ani minutu.

Setkání s realitou aneb polako holka

První kroky samozřejmě směřovaly na univerzitu, kde jsem měla být očekávána. Chyba lávky. Koordinátor byl zrovna marod a nikdo jiný o mě neměl žádné informace. Frázi „ja negovorim bosanski“ jsem bohužel nacvičenou neměla, takže dorozumívání fungovalo jen pomocí posunků a mé cvičené mimiky. Nějak se to všechno událo, že jsem se dostala do kanceláře děkana, který se mě milosrdně ujal a snažíc se zachovat si vážnost mi položil matoucí dotaz: „A co vy tady vlastně chcete dělat?“ Když jsme si ujasnili, kdo jsem a proč jsem do Sarajeva přijela, mě lehce orosený potem předal mé americké kolegyni Lexie, že ta mi všechno vysvětlí. A vězte, že vysvětlila. Seznámila jsem se se všemi kolegy, poprvé byla konfrontována s tureckým záchodem, prošla si nádhernou a maličkou fakultu včetně mešity a uvelebila se v mé kanceláři. A především se naučila první a nejdůležitější slovíčko – polako.

Polako definuje celou bosenskou společnost, náturu, mentalitu i životní postoj. Když se jízdní řád neshoduje s tím na internetu? Polako. Když kamarádi přijdou o hodinu později na schůzku? Polako. Když taxikář zabloudí a vy ho musíte navigovat domů? Polako. Polako by se dalo přirovnat ke španělskému „maňána“, anglickému „chill“, německému „entspann dich“ a nebo českému „klídek“. Všechna tato přirovnání jsou ale velmi vzdálená od reality, protože kdo nezažil Bosnu, nepochopí.

Po pár týdnech jsem si na nový styl zvykla, přijala ho a zcela se mu poddala. Vychutnávání kávy, procházky po válkou zničeném, ale historií dýchajícím městě, rozhovory s taxikáři a každodenní svolávání k modlitbě se staly součástí mého života.

Posunout své hranice

To, co se mi jevilo na začátku jako zcela nemožné, těžké a neskutečně se najednou zdálo zcela přirozené. Každodenní výuka němčiny s lidmi, se kterými se nemám jak domluvit (angličtina moc nefrčela a moje bosenština se omezovala jen na ty rozhovory s taxikáři o počasí a mé práci), organizace projektu ve zcela neorganizované zemi, první přímý střet s islámem. To všechno najednou nebylo děsivé, ale úžasné a vzrušující. Jakožto Češka vyučující němčinu na Fakultě islámských studií, kde jako jedna ze tří osob nenosím hidžáb jsem za chvíli byla známá po celém městě. To znamenalo občas vtíravé pohledy, ale většinou pozvání na kávu, volné vstupy do muzeí a úsměv na tváří ostatních lidí. Od kolegů jsem neustále dostávala malé pozornosti, ať už to byly výtisky vlastní knihy od profesora, kterého jsem nikdy osobně nepotkala, čokoláda na Velikonoce, které tam nikdo neslaví, nebo sada na bosenskou kávu (džezvu) jako dárek na rozloučenou od samotného děkana.

Cítila jsem se vítaná, obklopená milými lidmi a prostě a jednoduše neskutečně dobře. O to horší bylo loučení a návrat domů, který se přiblížil rychlostí blesku. Odvážela jsem si ale neocenitelné zkušenosti, novou kolonku v životopise (Vy jste vážně byla v Bosně?), otevřenou mysl a přátele na celý život. Za to všechno vděčím studiu v Rakousku. I přes krušné začátky, lopocení v práci a vysoké počáteční výdaje se mi Vídeň odměnila a vrátila mi všechno do posledního centu. A jelikož se dá stáž absolvovat i opakovaně, kdo ví. Možná není všem dnům konec…

napsala Monika Bukáčková

Krok po krůčku směrem k Rakousku

V Rakousku už nyní žiji nějakou dobu a má cesta sem byla pozvolná… Spousta lidí, co umí výborně německy, se buď učí němčinu jako první cizí jazyk, nebo měla někdy v dětských letech či na střední škole příležitost vycestovat do zahraničí, například strávit školní rok v Německu či Rakousku.

Můj odrazový můstek bohužel nebyl tak pevný. Němčinu jsem se začala učit až na čtyřletém gymnáziu. Kvůli špatným učitelům, kteří si nechali mými spolužáky diktovat, co budeme dělat na hodinách (hrát pexeso nebo vyhledávat něco na počítači), jsem v posledním ročníku gymnázia neuměla říct asi ani jednu bezchybnou větu.

Rozhodla jsem se však jít studovat obor Mezinárodní obchod na VŠE v Praze, na němž od prvního ročníku vyžadují znalost dvou cizích jazyků na maturitní úrovni. Před přijímačkami na VŠE jsem jen ležela v knihách s němčinou, protože to bylo to jediné, co mi zbývalo se doučit. Naučila jsem se skoro zpaměti celou gramatiku, ale slovní zásobu jsem neměla žádnou. Naštěstí byly ale přijímací zkoušky koncipovány formou testu a slovní zásoba k nim nebyla tolik potřeba jako gramatika. K mému překvapení jsem se ji našprtala tak dobře, že jsem v přijímacím testu z němčiny dosáhla relativně vysokého počtu bodů.

Co se týče němčiny, byl pro mě první rok na VŠE velkou výzvou. Již během prvních pár týdnů studia jsem musela připravit prezentaci v němčině, která pro mě skončila koktáním, pocením a červenáním se. Jelikož mám ale ráda výzvy, soustředila jsem se na němčinu a přestala jsem se učit např. angličtinu, se kterou jsem nikdy neměla problémy. V jednom jazykovém fóru na internetu jsem se seznámila s jedním Němcem, který byl nadšenec do jazykovědy a vždy mi pomáhal s němčinou. Dodnes je to můj velmi dobrý kamarád.

Letní škola byla prvním impulsem k zlepšení němčiny a poznání Rakouska

Koncem druhého ročníku na VŠE jsem neměla žádné plány na léto, dokud mi jedna spolubydlící neřekla, že na stránkách školy viděla informaci o plánované letní škole němčiny. Jednalo se o Sommerkolleg v Liberci (nyní se již bohužel nekoná) – třítýdenní tandemový intenzivní kurz němčiny s rodilými mluvčími, kteří se učili česky, pořádaný organizací AKTION Česká republika – Rakousko a zaměřený na ekonomii a přírodní vědy. Tento kurz byl úžasný, nesmírně levný (protože byl finančně podporován oběma zeměmi) a pořádně mě nakopl. Jelikož jsme všichni bydleli na dvoulůžkových pokojích s cizincem (v mém případě milou Rakušankou, která studovala slavistiku), museli jsme se nějak dorozumívat v cizím jazyce. Během tohoto kurzu jsem se naučila mluvit bez ostychu.

Díky skvělé organizaci Sommerkollegu v Liberci jsem byla motivována se další léto přihlásit na Sommerkolleg v Českých Budějovicích, který probíhal ve stejném duchu. Zároveň se mi podařilo obdržet stipendium DAAD na účast na třítýdenním letním kurzu němčiny v Kolíně nad Rýnem. Následující rok jsem se přihlásila na další kurz z většiny financovaný přes AKTION, a to Literární letní školu ve Znojmě. Mimo jiné jsem si němčinu následně zlepšila i díky studiu v německém Řezně, kde jsem strávila semestr v rámci programu Erasmus.

Pobyt ve Vídni: od psaní diplomky k podpisu pracovní smlouvy

Jelikož jsem se dozvěděla, že AKTION poskytuje stipendia také na studijní výzkum, rozhodla jsem se toho využít. Ke konci magisterského studia jsem podala žádost o stipendium na výzkumný pobyt ve Vídni. Výzkum ve Vídni byl pro mou diplomovou práci, v níž jsem porovnávala systém podpory exportu v Rakousku a ČR, stěžejní a bez stipendia AKTION bych nebyla schopná jej uskutečnit.

Během svého výzkumného pobytu ve Vídni jsem první bydlela na koleji a znala jsem jen několik Rakušanů přes Sommerkollegy v ČR. Tenkrát jsem se ve Vídni ještě necítila úplně jako doma.

Jelikož jsem měla všechny předměty v Praze uzavřené a zbývalo mi složit jen státnice a dopsat diplomku, rozhodla jsem se na konci svého výzkumného pobytu ve Vídni hledat budoucí práci. Nebylo to jednoduché, ale usmálo se na mě štěstí a dostala jsem se na studentskou pozici do mezinárodní společnosti, kde pracuji dodnes, jen už s plnohodnotným zaměstnaneckým kontraktem.

Vídeň je krásná a jsem zde moc spokojená. Veřejná doprava funguje dobře, všude se dá dostat relativně rychle… ale nejvíc se mi líbí Donauinsel a možnost koupání v Dunaji v létě, možnost jezdit všude (i do práce) na kole díky husté síti cyklostezek, Heuriger a výhledy z okolních kopců. Všem vřele doporučuji ji navštívit!

napsala Lenka Zbranková

Nejlepší místo k životu?

Rakouská Vídeň je už poněkolikáté vyhodnocená nejlepším městem na světě a já to mohu jen potvrdit. Měla jsem tu úžasnou příležitost, zde studovat dva semestry na Universität für Bodenkultur Wien (BOKU) obor Landschaftsplanung und Landschaftsarchitektur. Ačkoli v tomto oboru je výuka především v němčině a mým hlavním jazykem je angličtina, vše se dalo zvládnout a domluvit.

Po 4 letech na České zemědělské univerzitě v Praze mi osobní přístup učitelů na BOKU, vstřícnost školy a celkově úplně jiný, praktičtější způsob výuky připadal naprosto skvělý. V rámci školy jsem se zúčastnila například lavinového kurzu v Kaprunu na lyžích, projektu u švýcarských hranic v Alpách a výjezdu na workshop do Itálie. Univerzita nabízela i spoustu mimoškolních aktivit. Pro Erasmus studenty výuku němčiny zdarma, jazykové tandemy, různé sporty i další zájmové kroužky a mnoho dalších akcí.

Nabídka Erasmus Student Network, která pořádá různé akce a výlety pro erasmáky, byla nepřeberná. Hlavně proto, že vídeňská ESNka z několika vídeňských univerzit mezi sebou velmi spolupracují a nijak nerozlišují, odkud který student je.

Měsíční stipendium do Rakouska je 500 Euro, což na pokrytí veškerých nutných nákladů (krom cestování, párty) může stačit. Samozřejmě však záleží na tom, jak si to nastavíte. Hlavní je najít si dobré ubytování (koleje jak je známe z ČR ve Vídni nejsou), ale velkým bonusem je cena za dopravu z ČR (z Prahy za 4h/380 Kč a jede to každé 2h 😉 ) a srovnatelné ceny potravin, oblečení a dalšího vybavení (ale vše si lze dovézt z domova-neletíte).

Ve Vídni se rozhodně nudit nebudete. Na každém kroku tu narazíte na významnou historickou památku, módní obchod, elegantní kavárnu či restauraci se skvělým jídlem. Mezi největší plusy určitě počítám promyšlený a levný systém veřejné dopravy a bohatou kulturní scénu se světovým věhlasem – bohatá hudební tradice (Mozart, Beethoven…), divadla, opera, muzea, galerie, plesy, koncerty a různé festivaly. Mnohdy je možné tyto akce navštívit i zdarma.

Dalším velkým bonusem je blízkost přírody – Vídeň je ze z velké části obklopená Vídeňským lesem, kam vám jede tramvaj z centra, a z druhé strany města je 21 km dlouhý umělý ostrov na Dunaji, který je jeden obrovský park pro obyvatele a který v podstatě navazuje na národní park. Cyklistika a venkovní sportoviště jsou ve Vídni naprostá samozřejmost.

Vídeň je skvělým výchozím bodem k cestování – Alpy, Slovensko, Maďarsko, Itálie, ale i blízkost vídeňského a bratislavského letiště s akčními letenkami je dost lákavá.

Město je pro cizince velmi přístupné, téměř všichni umí anglicky. Na Čechy a Slováky narazíte vcelku běžně a je zde obrovská skupina zahraničních studentů z celého světa, kteří zde často studují i několik let a to zdaleka ne jen v němčině.

napsala Eliška Šestáková

Můj tyrolský rok

Už jste si někdy řekli: „Až budu jednou na vysoký, pojedu na erasmus…“? Paráda. Ale proč čekat? Proč to nezkusit už na střední? A proč jo? Možná proto, že vám to může pomoct při výběru vysoký, tak jako to pomohlo mě.

Chodila jsem na gympl s rozšířenou výukou němčiny a do Rakouska to byl od nás z Českých Budějovic jen kousíček.  V osmé třídě nám nabídli jet na 14 dní do Rakouska, do malý vesničky St. Agatha, bydlet u rodiny a chodit do školy. Moc jsem tehdy nevěděla, do čeho jdu, ale lákalo mě to, a tak jsem jela. Byla to docela legrace – malá vesnická základka, některý děti ani nevěděli, že Praha je hlavní město Český republiky. No, v zeměpise měli trochu mezery, ale za to třeba nacvičovali požární poplach s výjezdem hasičů místo školy. No a hlavně jsem prvně vyzkoušela, že němčina není jen předmět ve škole, biflování slovíček a gramatiky, ale že těm lidem rozumím. Teda ne všemu, ale domluvím se. A taky, že mě němčina baví a jde mi.

Tahle první zkušenost mě tak nějak nakopla a já začala přemýšlet, že bych to ráda zkusila na delší dobu. Náš gympl v tom měl velkou výhodu: nejen, že nás podporoval, ale měl i slušný výběr partnerských škol – hlavně v sousedním Rakousku: Linz, Vídeň, Salcburk, ale i v menších městech. A právě to mě lákalo víc. Asi proto, že jsem z vesnice a města mě tak neberou. 🙂 Nakonec jsme si s kamarádkou vybraly Tyrolsko – městečko Zams, asi hodinu cesty za Innsbruckem. Jestli si představíte ten úzký výběžek na západě Rakouska, tak zrovna tam.

Odjížděla jsem s pocitem, že umím obstojně německy a něco se tam přiučím. Byl to trochu šok. Spisovně tam nemluvil nikdo, ani učitelé ve škole, a na místní dialekt – tyrolštinu si člověk musí nejdřív trochu zvyknout. Tak třeba vozík je „Wagele“, utěrka „Hangerle“, zdraví se „Servus“ nebo „Grüß di´“, koncovky se různě polykají a z „bist du“ je rázem „biš du“. Tyrolsko mě naučilo, co znamená dialekt. V češtině to moc nemáme, všichni si vesměs rozumíme, protože nemáme pořádné hory. Zato v Tyrolsku mají Alpy! Dokud nebyly tunely a auta, lidé často prožili celý život ve svém údolí a mluvili tam po svém, což se částečně dochovalo dodnes a pro místní je to součástí jejich identity. Mluvit spisovně prostě není cool. Tak se třeba často stalo, že jsme seděli na intru u večeře a každá z holek mluvila svojí tyrolšinou a občas se musely navzájem ptát, co to znamená. To mě dost pobavilo. Takže jsem se navíc k němčině začala z odposlechu učit další jazyk – tyrolštinu. Bylo to takové 1+1 zdarma. 🙂

Ten rok jsem navíc vyzkoušela spoustu poprvé – bydlet na internátu, chodit na dívčí školu, místo sešitů chodit do školy se šanonem nebo o víkendu vzít lyže a za 20 minut vyjet lanovkou přímo z města na parádní sjezdovku. O internát se starali řeholní sestřičky a musím uznat, že se snažily, aby se pořád něco dělo. Každý čtvrtek se třeba promítal film, na který se koukalo v pyžamu, každá zachumlaná do přinesené peřiny. Kdo chtěl, hrál ochotnické divadlo, v masopustě byl karneval, v červnu letní slavnost… byla toho spousta. Ale i ve škole jsem vyzkoušela věci, ke kterým bych se v Čechách nedostala. Tamní gymnázium nebylo totiž všeobecné a kladlo navíc důraz na sociální kompetence a hudební vzdělání. V rámci školního projektu jsme třeba 14 dní pracovaly v sociálním zařízení, které jsme si vybraly – od školky až po domov důchodců. Se třídou jsme se taky zúčastnily hudební soutěže a každá ze studentek musela povinně hrát na nějaký hudební nástroj. Nabídka byla tak široká, že by si vybral každý. Já jsem pokračovala s flétnou a moje kamarádka začala s klavírem. Ale i v klasických předmětech byla výuka celkově aktivnější a učitele zajímal náš názor. Ve třídě nás bylo jen asi 15, často se dělaly referáty, ať už každý sám či ve skupině, dostávaly jsme pracovní listy, psaly slohy, hodně se četlo a společně jsme to pak rozebíraly v hodině.

Ale i volna bylo dost, a tak jsme mohli poznávat tyrolskou kulturu, která trochu připomíná bavorskou. Když se ve městečku konala nějaká slavnost, všichni přišli v krojích a hrála kapela. A ne ledajaká – místní kapela je totiž jednou z nejslavnějších v Rakousku – občas jezdí do Vídně hrát při státních návštěvách, nebo koncertují v zahraničí. Kromě několika spolužaček tam hrál i náš zeměpisář. Stejně jako na svůj dialekt, jsou i na kroje a kapelu všichni hrdí, což by člověk od 17-letých holek úplně nečekal.

Celkově to byl hodně nabitý rok. Domů jsem se dostala tak jednou za dva měsíce a přiznávám, že se mi občas stýskalo. Ale stálo to za to. Moc fajn bylo, že mi pak v Čechách stačilo nechat se přezkoušet z hlavních předmětů a některé testy jsem navíc mohla psát už během roku, takže jsem se mohla i bez náročných rozdílových zkoušek vrátit zpátky do svojí třídy. Když jsem se pak na konci střední rozhodovala co dál, věděla jsem, že to bude něco s němčinou, protože mě baví a jde mi. Nakonec jsem se rozhodla pro Česko-německá studia na UK. Když jsme si pak v druháku na vysoké měli vybrat praktikum v německé firmě, rozhodla jsem se vzpomínkou na můj tyrolský rok pro Rakouskou turistickou centrálu – Österreich Werbung Prag. Shodou okolností jsem tam měla na starosti přípravu velké akce Václavském náměstí, která měla představit veřejnosti rakouskou kulturu. Paní šéfová mimo jiné pozvala dobrou tyrolskou kapelu a představte si, kdo přijel: můj zeměpisář. Inu, svět je malý a o náhody v něm není nouze.

Proto, pokud můžete, jeďte už na střední a nechte se překvapit – Rakousko to umí.

napsala Markéta Filipová

Mezinárodní kemp Zellhof aneb rakouský venkov trochu jinak

Chtěli byste zažít Rakousko s jeho průzračnými jezery, zelenými loukami a vrcholky alpských hor včetně bučících krav? Právě takové Rakousko, o jakém většina z nás sní, jsem naplno zažila jako členka mezinárodního skautského týmu Zellhof. Skautingu jsem se s potěšením věnovala od malička a k tomuto koníčku přibylo později i cestování a jazyky – zejména němčina. Když mě proto v mých šestnácti letech oslovila s nabídkou práce v týmu má bývalá skautská vedoucí, ani na vteřinu jsem nezaváhala.

Skautská vesnička Zellhof je situována takřka v podhůří samotných Alp, přímo na pomezí tří ledovcových jezer poblíž Salzburku. Původně se jednalo o statek, který byl později rakouskými skauty přestavěn na rozlehlé tábořiště. To je dnes využíváno skautskými i jinými mládežnickými skupinami z celého světa. Třebaže je v provozu po celý rok, nejvíce práce zde nastává o prázdninách, kdy přijíždí největší počet skupin. Tehdy jsem na Zellhof dorazila i já.

Úkolem řídícího týmu skautů, a tedy i mým úkolem, bylo zajišťovat hladký průběh pobytu všech účastníků. Hned po svém příjezdu jsem byla z velkého množství rozličných typů prací rozpačitá – jak se totiž po pár dnech ukázalo, měl by být zkušený člen zellhofského týmu schopen zastávat mnoho funkcí v jedné osobě. Kromě péče o stanovou louku, údržbu materiálu či třídění a vyvážení odpadu (Rakušané si na ekologii velmi potrpí), musí být člověk také zručným prodavačem sladkostí a skautských nášivek v táborovém kiosku, rádcem pro vedoucí skupin nebo příležitostným kuchařem pro celý tým.

Vždy ve středu se navíc na Zellhofu koná takzvaný Den otevřených hrnců (Tag der offenen Töpfe), kdy každá z účastnických skupin uvaří něco dobrého ze své národní kuchyně. Svou troškou do mlýna přispěje vždy i vedoucí, kteří nejčastěji vaří Kaiserschmarrn – v překladu císařský trhanec, podávaný s jablečným pyré. Pokud tedy někdy zavítáte do Rakouska, určitě si tuto tradiční pochoutku nenechte ujít!

Pořád jsem tedy měla co na práci a na nudu nezbyl čas, navíc v mezinárodním kolektivu se snad člověk ani nudit nemůže. Přestože jsem se již tenkrát německy domluvila, bylo pro mě množství německých dialektů mezi organizátory i mezi účastníky táborů doslova kulturním šokem. Zejména vesnická rakouská němčina, vídeňština či bavorština byly na Zellhofu nepřeslechnutelné. Němčina i se svými barvitými dialekty však fungovala jako zellhofská „lingua franca“, a zahraniční členové týmu se tedy museli s nářečími sžít. Naštěstí byli všichni mí spolupracovníci shovívaví a v nejistých začátcích mi pomáhali.

Existenci přátelských vazeb mezi všemi zúčastněnými, navíc okořeněnou společnými zážitky, vůbec považuji za největší plus, jaké Zellhof může nabídnout. Moc ráda vzpomínám na letní rána, kdy jsem společně s některými členy týmu mívala na starosti snídani, což obnášelo příjemnou procházku s bandaskami do nedalekého statku pro čerstvé, ještě teplé mléko, vajíčka a žemle. Také večerní koupání po náročné práci v průzračném jezeře či společné cestování po Salcbursku patřilo k našim oblíbeným aktivitám, které se mi v Rakousku vryly do paměti.

Jsou zkrátka momenty, na které v životě nezapomenu, a několikery prázdniny v rakouském Zellhofu mezi ně určitě patří!

Pfiat Di!

napsala Hana Křížková