Vídeň – láska na první pohled

Než jsem začala psát tento článek, uvědomila jsem si, že je to přesně rok, co jsem si podávala přihlášku na Erasmus. Zatímco někteří mí přátelé a známí nad výběrem zahraniční školy do poslední chvíle váhali, já měla jasno v podstatě už od počátku studia. A poté, co jsem se po vyhlášení výsledků výběrového řízení dozvěděla, že skutečně strávím následující semestr ve Vídni, téměř jsem brečela štěstím.

Když se mne někdo z mého okolí zeptal, kam že vlastně jedu na Erasmus, většinou se po mé odpovědi neubránil udivenému pohledu a poznámce: A to se nedá jet i někam dál?“

Typické nedělní odpoledne v Café Landtmann.

Ano, samozřejmě že dá. Do Kanady, Mexika – ale stejně tak dobře i do města ,,na krásném modrém Dunaji“, které si bezpodmínečně musí získat srdce každého, kdo jej navštíví. Vídeň totiž není jen ,,několik“ památek, Primark a spousta vánočních trhů. Vídeň je město s neopakovatelnou atmosférou, kouzlem, které nikde jinde nenajdete. Stokrát se můžu procházet kolem gotické radnice, jež připomíná spíše obrovský kostel či chrám, a přesto se mi pokaždé bude tajit dech nad tou nádherou. Stejně tak stále nemůžu uvěřit tomu, že se v neděli odpoledne můžu vydat na procházku kolem Hofburgu, Stephansdomu, Belvedere či prozkoumávat zámecké zahrady okolo Schönbrunnu. Vím, že tyto řádky nejspíš mírně zavánějí patetismem, ale Vídeň mě zkrátka vždycky čímsi zvláštně přitahovala, a proto se mi splnil sen, když jsem ji mohla považovat po dobu pěti měsíců za svůj domov a užívat si jejích krás každý den. Nutno také podotknout, že Rakušané jsou na svou metropoli patřičně pyšní a odpovídajícím způsobem si ji také chrání, což jsem si uvědomila, když jsem přibližně v polovině pobytu převzala roli turistického průvodce a ukázala svým novým přátelům naši stověžatou chloubu. Nedokážu si představit, že by se na Kärtner Straße prodávaly matrjošky či podobné ,,typické“ suvenýry, cesta k Hofburgu byla lemována pochybnými směnárnami a na Stephansplatz se vyrojily Absinth shopy (jedině Mozart shopy 😊 ).

Promítání baletu Giselle na plátně před budovou Opery

Přestože se Vídeň nachází nedaleko českých hranic (jen tak pro zajímavost; z Ostravy, kde jsem se narodila a vyrůstala, je přibližně o 100 km blíž než Praha, kde studuji, takže někteří mí přátelé si dělali legraci, že jsem byla na Erasmu spíš doteď), cítím se zde úplně jinak než v České republice. Nechci být neuctivá ke své vlastní zemi, ale přesto se nemohu ubránit dojmu, že Rakušané jsou přece jen o něco zdvořilejší, ať už v metru, obchodě či na ulici. Stačí, abyste se při hledání nějakého místa na chvíli zastavili a zatvářili zmateně, a už se vás náhodný kolemjdoucí ptá, zda nepotřebujete pomoc. Jinak žádné velké ,,cross culture differences“ nečekejte, přece jen jsme sousedé. Na druhou stranu jsem byla překvapena, jak moc se liší podoba naší a rakouské přírody, i přes vzdálenost několika desítek (dobrá, pokud jde o jih země, dostáváme se do řádu stovek) kilometrů. Štýrsko, ,,zelené srdce Rakouska“, jak jej sami Rakušané nazývají, a dokonce si toto označení nechali v roce 1972 zaregistrovat jako oficiální slogan, či Hallstatt, skutečná perla Rakouska, jsou pro každého návštěvníka povinností a rovněž nezapomenutelným zážitkem.

Hallstatt

Pokud jde o studium samotné, na ,,mé“ Wirtschaftsniversität se zahraniční studenti zpravidla moc nepředřou, pokud studují v angličtině, ovšem jak všichni jistě víme, Erasmus není primárně o učení, V případě, že si zvolíte předměty v němčině, kam samozřejmě docházíte s místními studenty, čas strávený nad knihami se o něco zvýší, neboť WU se vyznačuje jistými nároky, díky které si však v oblasti ekonomicky zaměřených vysokých škol vydobyla prestiž i v mezinárodním srovnání. Já osobně jsem z převážné většiny studovala v němčině, ale jako chytrá horákyně si kromě starším studentem doporučeného kurzu zaregistrovala tři předměty z oblasti tzv. Soziale Kompetenz, jako například small talk či kurz zaměřený na zlepšení mluveného projevu – což se sice pro mě jako nerodilou mluvčí ukázalo jako mnohem větší challenge než přečíst na každou hodinu 50 stran v učebnici, ale svůj účel to rozhodně splnilo.

Vánoční trhy před radnicí

Pokud byste se ptali, jestli vůbec existuje něco, co by se mi na Rakousku alespoň trochu nelíbilo, mohu říct jen jednu věc. Rakouská, potažmo vídeňská němčina. Lépe řečeno ,,němčina“, jelikož řeč, kterou se Rakušané mezi sebou běžně dorozumívají, se často němčině podobá jen velmi málo. Jedna z mých kamarádek, která mě přijela navštívit, si pochvalovala, jak pěkně a měkce zní místní verze němčiny, na rozdíl od té v Německu, jež se vyznačuje akcentem poměrně tvrdým, ostrým– ovšem zároveň srozumitelným. Kdybych neuměla německy, neslyšela rozdíl mezi slovy používanými v německé a rakouské němčině a byla zde navíc jen na výletě, nejspíš by se mi rakouština také líbila, ovšem v případě, že se zde musíte dorozumívat v každodenním životě, mě spíš děsil fakt, že skoro ničemu nerozumím a má úroveň C1 se zde v ústní komunikaci rovná s bídou A2. Na druhou stranu jsem se díky tomu spřátelila s německými studenty, jelikož vzájemné vylévání srdcí, jak ničemu nerozumíme, dokážou utužit mezilidské vztahy jako máloco. Tohle zoufalství však platilo jen prvních pár týdnů, poté jsem si k rakouštině i s pomocí mého tandem language partnera (WU organizuje projekt, kde se studenti z různých zemí snaží naučit jazyk toho druhého a navzájem si pomáhají) našla cestu. Dnes mohu prohlásit, že tato řeč mě pomalu, ale jistě začíná okouzlovat, stejně jako Rakousko samotné, a slova jako ,,nona, nana, Sackerl, deppata, ned, nou, bisserl, olles, Bam… “ se staly běžnou součástí mého slovníku. (Ale vážně to nevypadá jako němčina, že?)

Schönbrunn

Až se budete rozhodovat, kde strávíte semestr v zahraničí, nekoukejte za hory, moře či oceány. Dejte šanci našim sousedům a uvidíte, že nebudete litovat. A přestože si možná říkáte, že Rakousko už přece znáte, jelikož jste byli s rodiči lyžovat v Kitzbühelu nebo před vídeňským Rathausem brázdili vánoční trhy (mimochodem, Rathaus je jen pro turisty, praví Vídeňáci chodí hlavně na Spittelberg, a tak tam nepotřebujete jet znovu, opak je pravdou, Rakousko má mnoho tváří, jednu působivější než druhou. Jen před jednou věcí vás musím varovat; Je totiž dost dobře možné, že si Rakousko oblíbíte až moc a po skončení Erasmu začnete vyplňovat přihlášku na jednu z místních univerzit a pilovat svou rakouštinu. 😊

Kristýna

Cesta do Rakouska aneb Zpověď, co mi Rakousko dalo a co vzalo

Jmenuju se Katka a momentálně dokončuji svoje anglické magisterské studium na Vídeňské univerzitě. Studium v Rakousku není mou první zkušeností se studiem v zahraničí, ale rozhodně je to nejdelší pobyt v zahraničí, který jsem dosud zažila. A taky je to má dosud nejlepší zkušenost.

 

Jak jsem se dostala k Rakousku?

Studovala jsem na Masarykově univerzitě v Brně a tak ani mě neminula zkušenost s Erasmem. Vzpomínám si na můj postup při výběru školy. Říkala jsem si, hlavně žádnou anglicky mluvící zemi. Tou dobou jsem už neměla problém s jazykem, angličtina byla pro mě už v té době jako můj druhý mateřský jazyk a taky jsem byla 2 roky lektorkou v jedné soukromé jazykové škole v Brně. Anglicky mluvící zemi jsem nechtěla i z toho důvodu, že jsem se toužila naučit jiný jazyk, poznat trochu jinou kulturu a jinou zemi. Moje volba padla na Norsko. Dosud jsem vděčná, za tuto možnost. I když trochu finančně náročnou, ale otevřelo mi to oči a donutilo mě to zamyslet se nad českým školním systémem. Tenkrát jsem po cestě tam brečela, že co já budu 4 měsíce dělat ve 2000 km vzdálené zemi a sama. Když jsem se za 4 měsíce vracela, brečela jsem, že proč já si to neprotáhla na celý rok, tak rychle to uteklo a tak skvělá zkušenost to byla. Po návratu zpátky do reality mi moje zkušenosti nedaly spát a já jsem doslova přetrpěla svá bakalářská studia se zatnutými zuby. Když jsem se tehdy ve třeťáku rozhodovala kam na magistra, Česká republika tou dobou už na mém wish listu nebyla. A tak jsem zvažovala, která z okolních evropských zemí mi dá kvalitní vzdělání, zároveň finančně nevykrvácím a taky kde se budu cítit skvěle. Nepamatuju si proč přesně vyhrálo Rakousko. Můj taťka vždy prohlašoval: „Odjeď co nejdál, protože až se ti bude stýskat, nebude se ti chtít jet takovou dálku a tak si rychleji zvykneš.“ Proto ho volba Rakouska nějak neohromila a smál se, že budu skoro pořád doma. Dyť je to za humny. Je pravda, že domů jezdím aspoň jednou měsíčně, ale o to více mě rodiče vítají. Asi si nemysleli, že tenkrát při mých výkřicích – na magistra odjíždím – to myslím opravdu vážně. Ale já jsem s volbou Rakouska nadmíru spokojená a cítím se tu lépe než doma.

Co mi Rakousko dalo a co vzalo?

Jsem osoba, která když je do něčeho nucená a není o tom přesvědčená ze srdce, tak se zatne a půjde hlavou proti zdi. Proto jsem ráda, že mě nikdo do studia nenutil a já si k nápadu studovat za hranicemi došla sama. Takže odjet studovat do zahraničí pro mě bylo nastavené jako něco, co je automatické a přes co nejede vlak. Když si uvědomím, jak snadné to je, tak proč toho nevyužít?! A není to jen o tom, že máte vyplněnou kolonku v životopise, že jste studovali na nějaké zahraniční univerzitě, ale dá vám to i spoustu kamarádů, nových zkušeností a hlavně poznáte sami sebe, naučíte se pracovat na svých chybách a taky odkoukáte od ostatních, že některé věci, které pro vás byly zásadní a u kterých jste si připadali jako totální nemehla, ostatní neřeší. Ač mi to hodně lidí nevěří, protože jsem ukecaná a společenská, mám problém s vyřizováním věcí sama pro sebe, protože se bojím, jak moc se ztrapním. I když to neustále přetrvává, dostalo se to na únosnou míru. Další věc, kterou jsem se za svůj pobyt v zahraničí naučila je to, že někdy je nutné ze sebe udělat blbce a je to naprosto v pořádku, pokud potřebujete nutně něco vyřídit, nikdo jiný to za vás neudělá. Nikdo není dokonalý. Navíc studium v Rakousku mi přineslo spoustu zážitků, nejen s cestováním, ale taky přístupem k lidem, k problémům a čeho si nejvíce cením je možnost překonávat sám sebe a učit se více sám o sobě. Myslím si, že zahraniční zkušenost by měla patřit do „To Do“ listu každého mladého člověka. Na druhou stranu nikdo by neměl být nucený odjet studovat nebo pracovat za hranice pokud nechce, ale myslím si, že to dá více než vezme. Ostatně nejhorší jsou ty myšlenky „A co když…“. A co když nebudu rozumět? A co když to finančně nezvládnu? A co když si nenajdu pořádné bydlení? Víte, co dalšího jsem se naučila díky zkušenostem se zahraničím a od lidí v Rakousku?! Nejtěžší je ten první krok a pak už se to veze. Takže někdy je nutné do věcí skočit opravdu po hlavě, protože nikdy nevíte, co z toho vyleze. A pokud už se obáváte vydat se někam daleko, tak Rakousko je za humny a k rodičům je to vždy blízko. Garantuji vám ale, že se vám do ČR vracet nebude chtít a v Rakousku si budete připadat jako doma. Dyť přece jenom kulturně jsme si velmi podobní a německá slovíčka používáme i my v češtině. A pokud si myslíte, že nejde odjet do Rakouska bez němčiny, tak jde. Hledání je náročnější a není tolik možností, ale jde to. Takže já jsem spokojená cizinka skoro doma.

A co mi Rakousko vzalo? Strach. Z toho, že bych se nebyla schopná o sebe nějak sama postarat. Z nových věcí. A hlavně strach sama ze sebe. I když jsem se strachu úplně nezbavila, zkušenosti v zahraničí mi obrousily hrany.

Takže rozhodně skočte do rozhodnutí odjet po hlavě a řešte jak odjet a ne proč to nejde.

Katka

ERASMUS V RAKOUSKU? JEDNOZNAČNĚ VÝBORNÁ VOLBA

Bude tomu už skoro rok, co jsem se po výběrovém řízení na výměnný pobyt dozvěděla, že svůj zahraniční semestr strávím ve Vídni na Wirstchafts Universität Wien. Řekněme, že mé první pocity nebyly zrovna příjemné, spíše naopak. Vídeň jsem obrečela, protože jsem se nedostala na svou vysněnou školu v Kanadě a místo na jiný kontinent jsem se dostala hned za humna.

Nicméně i tak jsem pomaloučku polehoučku začala připravovat vše, aby byl můj pobyt co nejpříjemnější. Krátce po přijetí na univerzitu studenti obdrží Nomination Letter, který odstartuje řadu povinností.

První dny na WU

Zařízení ubytování

Vídeň nabízí širokou škálu možností od ubytování na kolejích po pronajmutí pokoje v bytě, pak už záleží na každém, co od pobytu očekává, zejména jestli chce být spíše v prostředí Erasmus a zahraničních studentů, kteří jsou ve Vídni také jen na jeden nebo dva semestry, nebo jestli preferuje spíše poznat Rakušany.

V případě první možnosti je na výběr řada společností, přes které si lze ubytování rezervovat. Mezi ty levnější patří například Wihast (zejména Haus Panorama), dále Stuwo, Home4students nebo OEAD. Druhá možnost je bydlet v podnájmu, což využilo mnoho mých kamarádů a všichni měli příjemný zážitek, protože se setkali a žili s místními. Tato možnost je zejména výhodná, pokud je prioritou studenta v zahraničí si zlepšit němčinu a zároveň více poznat rakouskou kulturu.

Já osobně jsem si zvolila ubytování přes společnost OEAD na koleji Molkereistrasse. Mezi hlavní výhody této koleje patří poloha, protože kolej je 5 minut chůzí od kampusu WU Wien. Dalším nesporným plusem je, že mnoho výměnných studentů z WU na této koleji bydlí, což je příjemné především kvůli sociálnímu životu. Musím říct, že zpětně jsem moc ráda, že jsem bydlela na této koleji, protože jsem nemusela nikam jezdit, abych mohla navštívit většinu svých kamarádů, vařit s nimi večeři nebo si jen tak dát skleničku. Dále jsme s kamarádkou chodily běhat do Prater Parku, kudy vede příjemná 4 kilometry dlouhá trasa. Sečteno a podtrženo, i přes vyšší cenu (480 euro/měsíc) je Molkereistrasse naprosto výbornou volbou, co se sociálního života i vzdálenosti od školy a metra (U1 a U2) týká. Mezi nevýhody tohoto ubytování kromě ceny patří například poměrně drahé praní – 2,5 Eura za jedno použití pračky (sušička je zdarma) a dále poplatky pro poskytovatele – OEAD (registrační poplatek, jednorázový při nastěhování a pak jednorázový za úklid při odjezdu).

Michaeler Platz

Jazykový kurz a orientační program

WU nabízí předsemestrální kurz němčiny, který probíhá 3 týdny od pondělí do čtvrtku od 9,00 do 12,00 a zároveň orientační program, který se koná každé odpoledne a zahrnuje různé aktivity ve Vídni jako například návštěvu Belvederu, Schönnbrunnu nebo tamního pivovaru a 2 celodenní výlety. Cena programu se pohybuje okolo 150 eur za německý kurz a zhruba 250 euro za orientační program. Já osobně jsem se zúčastnila obou výše uvedených aktivit a musím říct, že jsem opravdu vděčná, protože je to jedna z nejsnazších cest, jak si najít kamarády. Člověk zároveň lépe pozná Vídeň i Rakousko a navštíví mnoho zajímavých míst.

Co se německého kurzu týká, velmi se mi líbila forma, jakou byl veden. Na rozdíl od většiny německých kurzů, které jsem v minulosti navštívila, jsou tyto zaměřené na zlepšování mluvení, nicméně se samozřejmě probírá i gramatika a různá ekonomická i neekonomická témata.

Pojištění

Měla jsem cestovní od společnosti Uniqa.

Příjezd

Do 3 dnů se studenti musí registrovat u místních úřadů. Je důležité zaškrtnout ve formuláři, že Vídeň bude Hauptwohnsitzt, protože pak si studenti mohou koupit semestrální jízdenku na metro za poloviční cenu, tedy 75 Euro.

S mou nejlepší spolubydlící z Brazílie

WU

WU má širokou nabídku zejména ekonomických předmětů jak v angličtině, tak v němčině, ze kterých si studenti mohou vybírat, což je jeden z hlavních důvodů, proč jsem si tuto univerzitu dala na 2. místo při výběru škol, kde bych chtěla strávit svůj semestr v zahraničí. Jsou 2 věci, na které si člověk při výběru předmětů musí dát pozor a to je datum a čas začátku registrace (nutné být u počítače včas, aby se student dostal na předměty, které si vybral, protože registrace je na bázi, kdo dřív přijde, ten dřív mele). Druhá důležitá věc je, jak sedí předměty do rozvrhu, protože na WU je částečně bloková výuka. To znamená, že lze odstudovat jeden předmět například za 2 týdny s tím, že výuka může probíhat 3x týdně 5 hodin. Proto není tvorba rozvrhu, kde se nekříží předměty, úplná hračka, ale nástroj https://lvplaner.oeh-wu.at významně ulehčí sestavení. Vzhledem k tomu, že WU každoročně zaujímá přední místa v hodnocení evropských ekonomických univerzit, výuka je kvalitní, ale zároveň je brán jakýsi ohled na výměnné studenty (= Erasmus je asi více o zážitcích než studiu, což je zřejmé zejména v předmětech v angličtině ).

Další věc, kterou bych chtěla vyzdvihnout je jednoduchá komunikace a řešení problémů spojených se studiem.

Co ale především stojí za zmínku je nádherný, velmi moderní kampus univerzity,kde se student přijíždějící z VŠE cítí trošku jako v jiném světě. Dominantou je knihovna, která se řadí mezi největší ekonomické v německy mluvících zemích, kde se člověk opravdu cítí hrdý na to, že má možnost na WU studovat.

Volnočasové aktivity

Sport je organizovaný univerzitou sportu USI, která nabízí obrovskou škálu možností od tradičních sportů po ty méně obvyklé. Nabídku si lze prohlédnout na: www.usi.at. Registrace probíhá před začátkem semestru a poplatky za jednotlivé kurzy se pohybují od 20 euro výše v závislosti na sportu.

Co patří mezi jednu z předností Vídně je obrovské množství kulturních akcí (muzea, koncerty, festivaly, kluby apod.), které lze navštívit. Například na operu do Státní opery si lze pořídit lístky na stání už od 3 eur nebo do Musikverein na koncert za příjemných 7 euro.

Dále organizace EBN, která je zodpovědná za události pro Erasmus studenty, pořádá mnoho společenských akcí, zejména parties každý týden v pondělí, ve středu a dále každý 1. pátek v měsíci, s drinky za velmi příznivé studentské ceny.

Výlety

Výše zmíněná organizace EBN pořádá mnoho výletů do různých rakouských měst, Krakowa, Budapešti a lyžařský výlet. Ceny za jednotlivé výlety se liší, ale jsou velmi příznivé, když člověk vezme v úvahu, že má zařízené ubytování, nějaké jídlo a dopravu. Obecně jsou všechny výlety velmi oblíbené mezi výměnnými studenty, protože jsou velmi dobře zorganizované místními studenty.

Po prožití mého výměnného semestru ve Vídni musím uznat, že jsem velmi ráda, že jsem se nedostala do Kanady, protože tento výměnný semestr pro mě byl zatím asi nejhezčí životní zážitek. Mám přátele z různých částí světa, spolubydlící, která je jako má starší sestra a nepřeberné množství zážitků. Zjistila jsem, že rakouská kultura se od té české liší méně, než jsem předpokládala. Jídlo je podobné a prodavačky v obchodech víceméně stejně nepříjemné. Co se docela významně liší jsou životní náklady, které jsou o dost vyšší zejména v restauracích nebo za ubytování si člověk připlatí. Na druhou stranu v Rakousku a zejména ve Vídni se člověk skoro nepotká s neopravenou budovou. Město je tedy opravdu krásné a zároveň čisté. Dovedu si velmi snadno představit, že bych ve Vídni studovala klidně i celé magisterské studium a následně pracovala, protože si myslím, že životní standard je tam na velmi dobré úrovni.

Výlet do Melku

Užitečné odkazy:

Záležitosti týkající se WU: https://www.wu.ac.at/en/programs/incoming-students/

EBN: https://ebnwu.com

V případě dalších dotazů ohledně WU ráda odpovím:

jirikova.kristyna@dorakouska.info

Kristýna

Moje cesta do Innsbrucku

Ahoj, jmenuju se Žana a momentálně dokončuju magisterský program v oboru Managementová komunikace a IT na MCI v Innsbrucku. Narodila jsem se a byla vychovávaná v malé vesnici ve slovinských Alpách. Už v dětství jsem objevila, že mám podnikatelské vlohy. Po střední škole jsem tak věděla, že ekonomie je moje vášeň, a tak jsem se rozhodla odjet do slovinského největšího města a studovat ekonomii na univerzitě v Lublani. Protože jsem hodně energická, zvědavá, pracovitá a vždy hledám nové výzvy, Slovinsko mi bylo po čase malé, a tak jsem se rozhodla odjet studovat do zahraničí. Jako první jsem jela na Erasmus do Irska, ale dnes studuji v Rakousku.

Proč jsem si vybrala Rakousko? Spousta lidí se mě na to neustále ptá a já mám na tuhle otázku vždy spoustu odpovědí. Za prvé, Rakousko mi vždycky přišlo velmi zajímavé. Protože jsem vyrůstala na slovinsko-rakouských hranicích, od dětství jsem viděla rozdílné podmínky a vyšší životní standard než je ve Slovinsku. Znám lidi, kteří se rozhodli přestěhovat do Rakouska a dnes jsou velmi spokojeni se svým rozhodnutím, a tak mě jejich nadšení nakazilo. Když jsem dokončila bakaláře doma, rozhodla jsem se, že se přihlásím na magisterský program do Rakouska.

I když se v Rakousku mluví jiným jazykem než doma, máme spolu hodně společnou kulturu a taky atmosféru. Tyhle dva body byly také důvodem, proč jsem se rozhodla přihlásit se na magisterské studium do Rakouska.

 

A co si myslím po roce studia v Rakousku? Řekla bych jen, že to bylo nejlepší rozhodnutí mého života. Poté, co jsem se přestěhovala do Rakouska, moje němčina nebyla moc dobrá, ale lidé byli moc milí a mluvili se mnou anglicky, takže bylo jednoduché si najít kamarády. Mám moc ráda ten pocit, který mi dává Innsbruck, kdykoliv se vrátím, je přátelský a cítím se tady jako doma i přesto, že jsem v jiné zemi. Mám ráda ty hory kolem a jak jsou lidi kolem aktivní. Moc se mi líbí, jak je můj magisterský program sestavený a jak dobře se škola stará o svoje studenty.

A i přesto, že dokončuji svoje studia, jsem si více než jistá, že tady, v téhle krásné zemi, zůstanu. Rakousko mi nabízí lepší možnosti než moje domovská země. Například přes léto jsem hledala brigádu a našla jsem ji za měsíc. Tohle by se ve Slovinsku nikdy nestalo. Doma jsou podmínky pro mladé lidi na trhu práce velmi špatné. A jak už jsem řekla dříve, rozhodnutí odejít do Rakouska bylo nejlepší rozhodnutí v mém životě a doporučila bych Rakousko každému, kdo chce zažít něco nového, ale ve stejné kultuře jako doma, a taky mít následně nesčetně možností jak se uplatnit po dokončení studia.

Žana

Moje cesta z Indonésie do Rakouska

Abych se představila, jmenuji se Rebecca. Jsem z Indonésie a momentálně studuji magisterský program v oboru komunikačních studií na Vídeňské univerzitě.

Jak jsem se dostala k Rakousku jako mojí příští destinaci?

Abych byla upřímná, byla to čistě shoda náhod. Mým cílem bylo studovat v nějaké rozvinuté západní zemi jako je Austrálie, Velké Británie, USA anebo v  nějaké zemi v západní Evropě. Snažila jsem se dostat na některé univerzity ve zmíněných zemích, některé mě přijaly, další ne. Poté co jsem zhodnotila všechny univerzity, které mě přijaly, vybrala jsem si Rakousko, hlavně kvůli Vídni, protože jsem vždycky chtěla bydlet ve velkém městě, kde budu v mezinárodním prostředí a budu potkávat nové mladé lidi, ale taky jsem nechtěla žít ve velkém, „ hnusném“ metropolitním městě podobném tomu, kde jsem dosud žila (jméno nechci uvádět). Takže jsem si řekla, že Vídeň bude určitě to perfektní město pro mě, které splní všechna má kritéria.

A jaké komplikace mě na cestě do Rakouska potkaly?

V mém případě hlavně víza, abych mohla zůstat v zemi legálně. V tomto případě jsem opravdu nenáviděla svůj pas, protože je nějaké „pravidlo“, že lidé z Indonésie musí snad vyplňovat více formulářů než lidi jiných národností (a to platí i pro sousední země Indonésie).

A jaké komplikace mě potkaly při pobytu v Rakousku?

Nevnímám, že by život v Rakousku byl nějak problémový, teda až na získání víz. Cítím, že život v Rakousku je jednoduchý a uvolněný. Vyžití je tady skvělé, můžu jezdi městem na kole (což jsem v životě nedělala), můžu trávit čas se svými kamarády, studovat, číst… Jednoduše řečeno, cítím se šťastná, že tady žiju.

A jak se mi zatím v Rakousku líbí?

Moc se mi tady líbí. Rakousko je jednou z těch požehnaných zemí, které jsem kdy navštívila. Je tady nádherná příroda jako výhled na Alpy v Tyrolsku a Salzburgu, nebo pozice jezera v Korutanech, Hallstatt a samozřejmě nádherná Vídeň. Jsem vděčná Bohu, že mi dal tu možnost žít ve Vídni, v jednom z nejkrásnějších hlavních měst a taky v tom nejlepším městě k žití.

A moje speciální zpráva pro všechny, kteří se rozhodují kde studovat?

 Prosím, opravdu jeďte studovat do zahraničí nebo zámoří (jakákoliv země, pokud to není vaše domovina). Poznejte svět. Je tady tolik možností kde studovat, učit se o dalších zemích a kulturách. Naučí vás to žít, poznat sami sebe, objevit váš potenciál a v neposlední řadě se stanete lepším člověkem, který má otevřenou mysl a velké srdce.

 

 

A jestli chcete vědět víc o mě, anebo si přečíst moje cestovatelské příběhy, tak navštivte můj blog: http://www.bloodyways.blogspot.com 😉

Rebecca

Když Erasmus, tak ve Vídni?

Další akademický rok se rozjel naplno, v šestém ročníku je práce taky až až a kdy jindy, než když se má člověk zase začít učit, je nejvhodnější chvíle pro sepsání krátkého článku o mém úžasném studijním pobytu Erasmus+. Rád bych na začátek podotknul, že článek nevznikl pouze z mé iniciativy, mé touhy ukázat světu mé spisovatelské schopnosti a taktéž ne z mých sebestředných potřeb všem čtenářům HADa říci, jak jsem se poslední půl rok měl (mimochodem moc dobře). Proto vás prosím o shovívavost, když stylistika nebude úplně top, text bude tak nepřehledný, že aktualizované webové stránky nejmenované univerzity by vyhrály cenu „Přehlednost 2017“, sem tam se vloudí nějaké zeugma (chacha) anebo snad věty budou tak komplikované, že popis os petrosum se pak bude zdát jako příběh z čítanky prvňáka základní školy. Na úvod bych ještě rád řekl, že někde hluboko v temném hvozdu webových stránek se ukrývají průvodci mnohých pobytů Erasmus+ v pdf, kde najdete plno věcí o tom, co se jak zařizuje, co je nutné udělat atd. Když najdete tohoto průvodce, pak už dokážete všechno. Já spíš stvořím takové krátké povídání o mém zahraničním pobytu, o mých zážitcích, popřípadě o tom, co třeba není v tom bájném průvodci uvedeno. Samozřejmě mě můžete kdykoli s dalšími dotazy kontaktovat a rád se s vámi o vše podělím. A nyní už k mému pobytu ve městě, které sedmým rokem získalo titul nejlepšího města pro život, ve Vídni!

Studium a vše kolem něj

Ve Vídni jsem strávil letní semestr 5. ročníku, kdy jsem absolvoval oční, ORL, pediatrii a urgent s anesteziologií. V pátém ročníku člověka čekají dvě státnice, z jednoho důležitého předmětu a z jednoho úplně nejvíc mega důležitého předmětu a zkouška z interny. Je důležité mít na paměti, že státnice (samozřejmě) a zkouška interna se musí udělat doma a je tedy na vás, jestli obojí napráskáte do jednoho semestru, a pak se z toho budete další semestr ve Vídni za 4,50€ za jeden půllitr tekutého chleba zotavovat, anebo si právě jako já s mou parťačkou Marikou zvolíte místo gynekologie pediatrii (jediné tyhle dvě kombinace dávaly za nás smysl), tu si ve Vídni odchodíte jako první a pak ještě stíháte jeden z květnových nebo červnových termínů státnic. Nutno říci, že i my jsme si první vybrali gynekologii, ale osud tomu chtěl a asi tak 5s před otevřením STAGu (takže jsme vlastně měli ještě 2 hodiny času), ne dobře, asi tak týden před, nám paní z Vídně napsala, že gynekologie je obsazená, že už je tam moc studentů (nemedici všichni kývou hlavu se slovy, tak to je jasný přece), což jsem vážně nechápal, jak může být někde úplně plno, a že si máme zvolit prostě něco jiného. S odstupem času ale můžu říci, že to byla velmi dobrá komplikace, jelikož pár studentů, co vyjížděli v páťáku taky někam do zahraničí a co se rozhodli všechno „důležité“ sfouknout v jednom semestru, na konci toho marathonu říkali, že už by to možná asi nikdy znova neudělali. Samozřejmě učit se dopoledne v němčině, třeba i jiný předmět, a pak odpoledne si otevřít pediatrická online skripta taky není žádná výhra a nic náročnějšího jsem nezažil, ale myslím, že to pořád byla ta lepší z variant.

Organizačně vyšlo všechno na jedničku, i když jsem byl trochu zmlsaný z pobytu v Lipsku. (Pobyt
ve Vídni byl můj již druhý Erasmus+ pobyt.) V případě Vídně obdržíte během roku mail s žádostí o vyplnění online přihlášky, dále pak včas necháte podepsat Learning Agreement všemi stranami, potom dostanete mail, že další info zjistíte nejpozději měsíc před začátkem semestru. Tohle info, které přijde přesně měsíc předem, je prakticky jedna věta (žádné oficiální pdf oznámení), že máte přijít na děkanát „pár“ dní předem před začátkem semestru. Na děkanátu podepíšete papír o mlčení a vyfasujete studentský průkaz, který je představován neskladně velkým na půl přeloženým tvrdým papírem. Stejně tak na konci pobytu řeknete milé paní na zahraničním oddělení tschüss, a kdybyste nepotřebovali podepsat papír o délce mobility, tak tam asi ani nemusíte.

Co se výuky týče, tak semestr je rozdělen do tří pětitýdenních terciálů, kdy v každém jsem absolvoval jeden předmět. Výjimkou bylo oční a ORL, tyto dva předměty se vměstnaly do jednoho terciálu. Obecně se dá říci, že výuka v nemocnici a přednášky probíhaly od 8 asi do 14 hodin, někde jsem končil dříve, někde později. Celkově však člověk ještě musel počítat někdy i s hodinovým časem na dojíždění, jelikož lékařskou fakultu ve Vídni studuje v ročníku 700 studentů a tak musí být studenti vždy rozprostřeni v nemocnicích po celé Vídni. V praxi se pak stane, že i když bydlíte 5 minut od hlavní nemocnice (tam probíhají ale vždy přednášky, takže částečná výhra), můžete mít praktikum na druhé straně města.

Kvantita výuky však někdy nahrazovala kvalitu, a tudíž i ve Vídni člověk strávil někdy čas nezavazením nebo snahou stát se neviditelným. Zde by bylo na místě srovnat výuku ve Vídni a v Olomouci s výukou v Lipsku, kde praktikum (bez přednášek) v nemocnici trvá denně 90 minut. Doktoři jsou v dobré náladě, protože ví, že s mediky stráví (opravdu stráví) jenom hodinu a půl, navíc přijdou včas anebo vám neřeknou, že si máte dát ještě na hodinu kafe. Studenti jsou pozorní, vyspaní, na daná konkrétní témata na každý den (skoro vždy) připravení, protože když už tam přece jdu jenom na takovou chvíli, tak to by bylo, abych se na to vůbec nepřipravil. A i když se to může zdát jako bláznovství, tak někdy je méně více, a tohle je toho zářným příkladem. Samozřejmě neříkám, že dnešní výukové metody na naší fakultě vznikly v době, kdy ještě nebyly ty internety a elektřina, kdy nebylo moc knih a všechno vědění měl vlastně jenom pan profesor, a tedy tříhodinové přednášky byly velmi důležité. To rozhodně ne, ještě bych to schytal. Jen se zamýšlím nad tím, proč medicínu studuje tolik somnolentních studentů navíc se sníženou schopností reakce na podnět, s vysokou afinitou k okrajům místnosti popř. radiátorům. Ti medici dneska prostě, no šílenost. Co se mi taky v Německu a i Rakousku líbilo, je to, že každý student musí v 3. – 5. ročníku povinně absolvovat čtyři měsíce (dva měsíce na oddělení, jeden měsíc v ambulantním provozu a jeden měsíc u praktika) praxe, ale může si vybrat, dle libosti, v jakém oboru chce praxi dělat. Baví tě derma, dělej dermu, ať ji umíš. Ještě nevíš co? V pohodě, zkusíš něco na 14 dní, a když se ti to nelíbí, zkusíš něco jiného. Samozřejmě tuhle praxi nedělají studenti celé prázdniny, mají víc prázdnin mezi semestry, takže potom s praxemi, co máme my, jsou zaneprázdněni asi tak stejně. V šestém ročníku jsou studenti jenom v nemocnici. V kterékoli si oni vyberou. Čtyři měsíce na chirurgii, čtyři měsíce na interně a čtyři zase v oboru, co je baví, zajímá, čemu se chtějí věnovat. Tím, že trávíte tolik času na jednom oddělení (nemusíte ale), máte jistotu, že vás v nemocnici i něco třeba za první měsíc naučí, abyste to pak mohli další tři měsíce sami provádět a odlehčit tak práci jiným. V Německu zase ale nemají ten úplně nejdůležitější předmět na světě, takže tím se to vlastně vyrovná.

Písemná zkouška ze všech předmětů se koná na konci semestru v jeden den. I když to zní hrozivě, zvládli to jiní před vámi, zvládnete to i vy!

Vídeň – bydlení, kultura, jazyk

Kohn a Lebowitz se potkají na Wilsonově nádraží.
„Uctivá poklona, pane Kohn, kampak jedou?“
„Do Vídně.“
„Za obchodem, za obchodem?“
„Ále kdepak. Na pohřeb.“
„No to je mi líto. A kdopak jim umřel?“
„Tchýně.“
„Jó, Vídeň je Vídeň.“

Vídeň je Vídeň. Vídeň je prostě jenom jedna a je to po Olomouci druhé nejkrásnější město, které znám. Kdo ve Vídni nikdy nebyl, zajeďte si tam třeba autem (dvě a půl hodiny a jste tam), protože ta krása se nedá popsat slovy. Jak pro turistu, tak i pro nového obyvatele je Vídeň velmi příjemné město. Člověk si tu najde vše, co potřebuje, aby nespadl do takového toho každodenního stereotypu. Prostě hlavní město, není co dodat. Ve dne, v noci můžete opravdu žít na plno. (K tomu pomůžou i noční linky a metro, které o víkendu jezdí celou noc.)

Jednou z věcí, z které jsem byl obzvlášť ve Vídni nadšený, byly vídeňské kavárny. Co na tom, říkáte si. Kromě příjemné atmosféry to v těchto kavárnách funguje tak, že si objednáte kávu, pivo, nen G’spritzten (vinný střik) a potom si nápoj vychutnáváte tak dlouho, jak je libo. Herr Ober (pan vrchní) chodí sice kolem vás, ale pokud chcete objednat něco dalšího, či chcete platit, musíte zvednout prst a zvýšeným hlasem dát najevo, co byste rádi. Proto ve Vídni není neobvyklé potkat studenta, který si objedná jednu kávu, rozloží si po celém stole učebnice a v kavárně se učí. Je to mnohem příjemnější, než když u nás v české hospůdce se vás někdo v půlce piva zeptá, jestli roztočíme další.

První co, abyste si opravdu mohli Vídeň užít, je najít si bydlení. Jelikož od univerzity žádnou oficiální nabídku nedostanete, musíte googlit a zjistíte, že ve Vídni existuje plno kolejí, kde vyplníte žádost a za 250€ můžete s někým sdílet pokoj, anebo mít pokoj sám za 400€. Více detailů bohužel nevím, jelikož jsem se rozhodl nebát se a hledal jsem pokoj někde na bytě. Na facebooku existuje asi deset skupin, kde se nabízí studentské pokoje a kde si můžete nějaký ten i pro vás vhodný pokoj najít. Vhodné je hledat pojem „Zwischenmiete“, kdy je jedná o pokoj, kde bydlí student, který také odjíždí na erasmus a hledá za sebe na několik měsíců náhradu. Výhodou je, že pokoj je většinou zařízený, ponechán ve stavu, jak ho obýval předchozí majitel,
a tudíž si nemusíte skoro nic z Česka vozit. Nutno říci, že člověk nesmí propadat panice, když pět týdnů před začátkem studia nemá bydlení. Mně se podařilo najít byt 15 minut od hlavní nemocnice a 15 minut tramvají od úplného centra asi měsíc před začátkem, ale měl jsem pak dokonce ještě další nabídku, takže rozhodně se není čeho strachovat. Rozhodně si zkuste najít byt, kde můžete bydlet s někým z Rakouska. Na kolejích se často stane, že potkáte dalšího erasmáka, což bohužel vaší němčině moc nepomůže.

Co se rozvoje jazykových dovedností týče, musím říci, že jsem mluvil s Němci více než v Německu. Na každý semestr studuje medicínu asi 80 erasmus studentů a mnoho z nich je právě z Německa. Prostě erasmus se stipendiem v zemi, kde se mluví vaším jazykem. Proč ne. Když jsem se ptal proč, tak protože nevyšla Francie a zbyla už „jenom“ Vídeň. Tito Němci mají navíc něco jako „erasmus duši“, tudíž to nejsou typičtí chladní Němci, ale skoro vždy velmi srdeční otevření lidé. Typičtí Vídeňané jsou pak taky velmi milí, nemají problém se s vámi např. v hromadné dopravě jenom tak bavit, a když dobíháte na tramvaj nebo metro, tak někdy i vyskočí ze sedadla, aby se vám nezavřely dveře. Já osobně jsem si připadal jako v Česku, člověk mluvil jenom německy. Nebo spíš rakousky, ještě lépe vídeňsky. V tom spočívá největší kámen úrazu v Rakousku a i já se musím přiznat, že to povídání s pravým Vídeňanem v tramvaji taky nebylo tak intenzivní, protože vídeňština a rakouština nejsou němčina. Výslovnost není úplně stejná, a kdo umí trošku lépe německy, slyší hned rozdíl a má i problémy všemu rozumět. Na druhou stranu po dlouhé roky jsme byli součástí Rakouska-Uherska, v 19. století žilo ve Vídni 30% Čechů, a proto plno slov a plno gramatiky má čeština podobnou právě s rakouštinou. I když „Hey Oida, gemma umi auf a Bier?“ „Jetzt? Bist du deppert? Nö, i geh in da Hapfn.“ nemusí být úplně srozumitelné. Žádný strach skoro každý Rakušan umí i hochdeutsch, takže většinou v dialogu mezi čtyřma očima není problém. Horší je to pak, když je vás více než dva. Ale uvidíte, že za pár týdnů už vám to vůbec nepřijde. I nejeden Čech možná hned rozumí slovíčkům jako Ribizl, Ordination, Reklame, Buchteln, Golatsche, Heisel, Beisl, fesch, zuzeln.

Erasmus+ – ano či ne

Když jsem vyjížděl na svůj první erasmus, zájemců o tuhle jedinečnou zkušenost bylo více než dost a já měl velké štěstí, že se mi podařilo jet na stáž, kam jsem chtěl. Druhý rok zájem pořád ještě jakýsi byl, ale tento rok, jestli výsledek výběrového řízení nelže, vyjíždí na pobyt do německy mluvících zemí pouze 4 studenti, i když dostupný počet míst je 8. To znamená, že i když neumím skoro německy, mám samá Ečka, stejně se můžu do Německa nebo Rakouska podívat. Na jednu stranu je to super, na druhou stranu je to smutné. Studijní pobyty Erasmus+ byly jedny z nejcennějších zkušeností mého života, a kdybych mohl vrátit čas, tak bych rozhodně neudělal nic jinak. Kromě zdokonalení se v jazyku získáte plno zkušeností, dovedností, jak žít a přežít (v mém případě to představuje praní prádla a nakupování), naučíte se lépe komunikovat s lidmi a i zjistíte, kdo jste a kým chcete být. Potkáte plno lidí, kteří kupodivu myslí zcela jinak a mají zcela jiné názory než vy a lidé ve vašem okolí, a to vás neskutečně mentálně rozvine a posune dál. Konkrétně v Německu a Rakousku pak zjistíte, že po ulicích neběhají gangy mladých násilnických Syřanů s iPhony, ale že ve skutečnosti se člověk cítí v noci v parku nebo na nádraží mnohem bezpečněji než třeba v Olomouci ve dne.

Určitě se ani nebojte, že byste museli prodlužovat studium (i když podle mě i za to to stojí). Veškeré záležitosti se projednávají s odpovědnými osobami již před stáží a vy tedy vlastně už na začátku pobytu na 99% víte, že to, co plánujete absolvovat, vám bude na konci stáže i uznáno. Sám jsem měl vždy osobně pocit, že lékařská fakulta je ráda, že vyjíždím na zahraniční pobyt a že mě v tom plně podporuje, za což jí tímto velmi děkuji.

Závěrem tedy můžu jenom říci, že jestliže někdy i jenom chvíli jste pomysleli na to, že byste na erasmus jet chtěli, jděte do toho. Jděte do toho, ta příležitost už nikdy nebude. Já i vy vymyslíme spolu mnoho důvodů proč nejet, ale kdo chce, hledá způsoby. Jděte do toho. Nebudete litovat.

autor Jiří Polcr

Článek vznikl pro studentský časopis  Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci HAD, jeho původní verzi i s fotografiemi naleznete zde: http://www.had.spolekmediku.cz/kdyz-erasmus-tak-ve-vidni/

Do Rakouska na Erasmus!

V dnešní době se zdá, že vyjet na Erasmus je skoro povinnost. Pokud se necítíte na to, studovat v zahraničí celého bakaláře nebo magistra, je to ideální ochutnávka místních poměrů. Navíc docela slušně sponzorovaná. Další výhodou je, že neuspějete-li u zkoušky, nikdo se to nedozví a ve výsledku to bude stejné, jako kdybyste si daný předmět vůbec nezapsali. Tedy méně stresu. Jak si ale vybrat tu pravou zemi? Na střední jsem kromě angličtiny studovala francouzštinu, ale s příchodem na vejšku jsem si začala uvědomovat, že by se mi do budoucna hodila spíš němčina. Absolvovala jsem tedy pár semestrů výuky tohoto jazyka, abych získala základní povědomí. K Rakousku jsem měla odjakživa blízký vztah, protože do Alp jezdíme každý rok na týden na hory s rodinou. Navíc, na rozdíl od Německa, mají zimní a letní semestr ve stejnou dobu jako u nás, takže není problém po návratu plynule navázat. Vybrala jsem tedy tu jedinou rakouskou školu, se kterou má MatFyz podepsanou smlouvu a hurá na Technickou Univerzitu do Grazu!

V Rakousku je životní úroveň trochu vyšší než u nás, což se odráží jednak v cenách a jednak v tom, že tu všichni mluví perfektně anglicky. Když se přiliš pozdě touláte v horách a potká vás starostlivý místní důchodce, taky mluví anglicky. Což se bohužel rozhodně nedá říct o ostatních Erasmácích. Univerzitní kampus je skvěle vybavený a velmi moderní. Na zahraničních studentech si tu velice zakládají. Absolvovali jsme dokonce uvítací recepci u samotného starosty.

Jak se tu vlastně studuje? Výuka mi tu připadá velmi praktická, učitelé jsou velice vstřícní. Vlastně můžu říct, že jsem tu znovu nalezla dobrý vztah ke svému oboru a obrovskou vnitřní motivaci vzít svůj život silněji do vlastních rukou. Člověk si uvědomí vlastní možnosti. V Rakousku se mi zkrátka dějí jenom ty dobré věci.

Organizace ESN, která se o nás stará, pořádá každý týden nejrůznější aktivity – workshop vaření rakouských specialit, party, lyžařské zájezdy, výlety k nejkrásnějším jezerům, do lázní, do čokoládovny… Kromě toho mám mnohem víc volného času než doma. Toho se dá báječně využít k objevování místních krás i po vlastní ose. Kdo by nechtěl navštívit vánoční trhy ve Vídni a v Salzburgu? Zajet si na jednodenní výlet do Alp, kdykoliv vás napadne a je zrovna hezké počasí? A vídeňský řízek tu dělají tak obří, že se skoro nevejde na talíř!

Napsala: Eliška Janásková

Na půl cesty mezi nebem a zemí

Když 23. května 1915 vyhlásila Itálie válku Rakousku, stočila se pozornost obou stran k odlehlému průsmyku v hloubi Karnských Alp – Plöckenpassu. Itálie chtěla využít momentu překvapení a obsadit hraniční hřeben, do té doby téměř pustý, využívaný několika rakouskými sedláky z přilehlé obce. Sestavili proto malou jednotku složenou z místních, kterou vyslala obsadit strategické vrcholy obklopující průsmyk. Když Italové vystoupali k vrcholu Kleiner Palu, hory shlížející na průsmyk z východní strany, narazili na skupinu rakouských mužů vedených majitelem pozemků na této hoře. Jelikož se předáci obou improvizovaných jednotek potkávali mnoho předchozích let při práci na svých částech hory, uslyšel italský předák místo uvítacích výstřelů pouze dotaz, proč se najednou snaží zabírat půdu, kterou si nikdy dříve nenárokoval. Italům nezbylo, než odkývat nesmyslnost situace a velitel poslal své muže napřed do údolí, aby oznámili, že hora oproti původním očekáváním již byla obsazená. O chvíli poté, při vědomí toho, co se stávalo Italským vojákům za nesplnění rozkazů, se ozval výstřel. Italský předák se stal prvním z tisíců lidí, kteří přišli o život v krvavé řeži o Plöckenpass.

Součást rakouského opevnění na tzv. Mittelkote. Pohled na jih do Itálie

Hlavní zázemí současných dobrovolníků, v pozadí Polinik

Po úvodní divoké bitvě z června 1415 se boj přetavil v zákopovou válku, tolik typickou pro bitvy první světové války. Nedá se však říci, že by šlo o nějaké vyčkávání v zákopech. Vždyť ty byly v nejužším místě pouhých 7 metrů od sebe, tedy co by jeden granátem dohodil. Celý boj v oblasti Kleiner Palu byl zahušťován dělostřelectvy obou armád, rozmístěných na stráních protějších hor (Rakušané mířili na frontu ze severu – z Poliniku, Italové ze západu – z Cellonu). Při vzdálenost linií jednotlivých armád asi není potřeba zmiňovat, že na koho zrovna děla střílí, nešlo zcela ovlivnit. Rakušané využívali relativní blízkosti ze svých vesnic (přibližně 15km) a vybudovali pro své vojáky pevné zázemí, spočívající v nákladních lanovkách, jeskynních obydlí, kde měli vojáci třeba i topení (i když ani to jim nebylo moc platné, když zima 1415-16 byla prý jedna z nejkrutějších, jaké oblast pamatuje). Z Rakouské strany bylo bojiště zásobováno dokonce elektrickým proudem.

Vrcholový kříž Kleiner Palu. Na úbočí Poliniku (v pozadí) byla umístěna děla rakouské armády

Cellon (Frischenkofel) ve večerním světle. Zde Italové dobyli vrchol a horu použili jako stanoviště pro své dělostřelectvo. Plöckenpass v údolí mezi horami

Téměř 80 let po válce nezbylo z této infrastruktury nic, než rozvalené kameny. Plöckenpass díky vystavení dálniční sítě ztratil na svém strategickém významu a toto zapomenuté místo v horách, 15 kilometrů k nejbližším obcím oběma směry lákalo pouze pár nadšenců, kteří se jezdili podívat, co po válce zbylo, a jak příroda zakryla stopy po masakrech, které se zde odehrály. V 90 letech si ale místo vyhlídla skupina dobrovolníků, která do té doby obnovovala bojiště hlouběji v Dolomitech a rozhodla se zde vytvořit muzeum, které lidem připomene, co se v tomto místě v minulosti dělo. V oblasti tak začaly vznikat nejprve cesty, poté značení a informační tabule a dodnes jsou postupně obnovovány jednotlivé zákopy, jeskyně či lanovky. Kleiner Pal je tak jedno z nejlépe opravených míst z celého projektu nazývaném „Od Ortleru po Jadran,“ jehož cílem je zprůchodnit celou jižní frontu vytvořením cesty v zákopech.

Trümmelfeld: rozsáhlá část bojiště, kde momentálně probíhá největší část prací

Pevnost Trincerone, nejzachovalejší součást italských opevnění. Za dobré viditelnosti odsud dohlédnete až na Triglav

Dnes je v místě čilý ruch turistů, kteří vyráží do srdce dávných bojů dozvědět se více o tom, co obnáší, když soused vytáhne zbraně na souseda (nutno podotknout, že zde na straně císařské armády zahynulo mnoho Čechů, o kterých se příliš nemluví). Do hor ale rozhodně stojí za to vyrazit i čistě za okolní přírodou. Obzvláště, když v odpoledních hodinách začnou horu opouštět poslední turisté, teplota prudce padá a zvedá se prudký vítr, který vám místy neumožní udělat krok dopředu. Poté se člověk podívá do liduprázdného labyrintu zákopů, chodníků a jeskyní nebo se rozhlídne po okolních, stejně tak opuštěných vrcholech. V tu chvíli má člověk pocit, že se zastavil čas a on sedí někde na půl cesty mezi nebem a zemí. Mimochodem, podle odhadů místních se v tu chvíli kolem vás nachází ještě minimálně 300 lidí, kterým se před 100 lety nepodařilo z hory vrátit domů a nikdy nebyli nalezeni.

Může se stát, že vás počasí i několik dní v podstatě nepustí z chatky. Jakmile se ale začne vyjasňovat, vždy to stojí za to. Zde pohled přes údolí na Polinik

Může se stát, že i v létě se na okolních vrcholcích objeví čerstvý sníh. Zde pohled do vzdálených Vysokých Taur

Pohled z cesty na západní vrchol Kleiner Palu

A jak se na taková místa podívat a poznat je více do hloubky? Nejlépe jako jeden z dobrovolníků. Možností je až překvapivě mnoho. Nejčastější formou je účastnit se workcampů, které se po Rakousku organizují. Na to stačí si včas vybrat z databází a zaregistrovat se přes partnerské organizace v Česku (například Inex nebo Hnutí Duha). Pokud si více věříte v Němčině a vedení lidí, pak je možností hlásit se přímo přes rakouskou pobočku SCI jako campleader, po výběrovém řízení se budete muset zúčastnit víkendového školení a v létě můžete vyrážet do hor jako „šéf“ skupiny dobrovolníků z celého světa. Pokud jde o tento konkrétní projekt na Kleiner Palu, nejlepším řešením je přihlásit se začátkem roku přímo organizátorům (Dolomitenfreunde), kteří mají pro tyto účely formulář na svých webových stránkách. I zde platí, že byste měli ovládat alespoň základy němčiny (případně Italštiny, pokud byste chtěli vyrážet na první dva týdny v srpnu). Mimo to organizují po rakouských Alpách různé formy dobrovolničení taktéž OeAV a DAV, kde si na jejich stránkách můžete vybrat z klasických workcampů, či víkendových nebo týdenních výpomocích, kde se potkáte pouze s německy mluvícími dobrovolníky).

Vrchol vedlejšího Freikofelu


Funkční maketa lanovky z roku 1916, která slouží pro zásobování oblasti vrcholu Kleiner Palu


Budování ferrat pro usnadnění pohybu vojákům nebyla specialita pauze Italů. Tato vede na západní vrchol Kleiner Palu

Dole v údolí se nachází nespočet hřbitovů rakouských vojáků. Mnoho křížků nenese ani jméno, některé patří i více osobám. Jeden ze hřbitovů je věnován pouze členům jednotky z Čáslavi. Poblíž Zollnersee se nachází pomník jednotky přezdívané „Prager Kinder“.

napsal Jiří Ambrož

Proč do Rakouska a mám na to vůbec?

Přemýšlíte o tom, kam po maturitě na školu? Co studovat, kde to studovat, na co máte a na co nemáte? Každý jsme v tom věku byli a stáli před rozhodnutím, kam se bude ubírat náš život. Někdo plánuje MatFyz už od šesté třídy, někdo plánuje a pak to změní a jiní zkrátka jen neví. Naštěstí žijeme ve světě nekonečných možností a cokoliv si usmyslíme, můžeme dotáhnout do konce, stačí jen chtít. Já měl to štěstí, že moje rozhodnutí se setkalo s širokou podporou nejen rodičů, ale i přátel. První, co by ale člověk měl vědět, je jaké studium si vybrat, protože dnes je možné studovat v podstatě cokoliv. Pokud se navíc rozhodnete vydat se za hranice (v našem případě do Rakouska), tak je nesmírně těžké se zorientovat v tom, jak to chodí a co všechno člověk musí mít, umět a vědět.

Vy máte to štěstí, že nám můžete kdykoliv napsat a my zkusíme poradit, jak nejlépe umíme. Já takové štěstí neměl a rád bych se tedy s vámi podělil o moje zkušenosti a poznatky, které jsem během svého studia získal.

Kde začít…

Všechno začíná výběrem školy a oboru. Je důležité vědět, že v Rakousku existují vedle univerzit i tzv. Fachhochschule, které jsou mnohem více orientovány na praxi a vzdělání pro budoucí povolání. Já mám zkušenosti s oběma typy škol a tak si dovolím je srovnat. Je dobré při výběru školy vědět, jak si představujete svou budoucnost, ač ze zkušenosti všichni víme, že se tyhle plány během studia ještě asi stokrát změní.

Cítíte-li se víc teoretičtí, máte-li chuť objevovat nové věci a přinášet do světa něco skvělého a inovativního, pak rozhodně jděte na univerzitu, která vám nabídne komplexní vzdělání s velmi širokým teoretickým základem.

Naopak jste-li více praktičtí a máte rádi, když se dají věci, které se naučíte i nějak praktičtěji použít, pak je vaší nejlepší volbou jedna z mnoha Fachhochschule (FH). Na takové škole získáte znalosti a dovednosti potřebné pro výkon vašeho povolání a nebudete zatěžováni teoretickými podrobnostmi, které člověk stejně často zapomene hned poté, co je napíše do písemky.

Vím, co chci, ale kde to najít?

Typ školy bychom měli a obor předpokládám také. Teď už zbývá jen najít tu správnou konkrétní školu a zjistit jaká jsou přijímací kritéria a jak to všechno probíhá. V tomto momentě však zklame mnohé mé suché oznámení, že vlastně není žádné centrální místo, kde se ptát a jak získat potřebné informace. Nejlepší je samozřejmě sehnat někoho, kdo na škole studuje, studoval a poradil by. Do toho všeho se staví samozřejmě jazyková bariéra a člověk často končí s obličejem v dlaních a s pocitem naprostého zoufalství. Nevěšte hlavu! Zkuste napsat na studijní, najít na sociálních sítích skupiny lidí, které sdružují lidi ze školy, dobrým kontaktem může být i lokální organizace Österreichische HochschülerInnenschaft (ÖH), což jsou jakési studentské odbory. V některých případech má škola své zahraniční oddělení známé jako International Relations Office a tam na váš mail jen čekají. Jen jde o to překonat strach, že budete za nechápavce, a napsat.

Dejme tomu, že máme školu, obor, kontakt a nezbytné informace potřebné k finálnímu rozhodnutí. Většinu pak ale napadne ta správná otázka: mám já na to studovat v zahraničí? Je pravdou, že štěstí přeje připraveným a moje připravenost při stěhování do Rakouska byla tehdy víc než mizerná. U nás v rodině nikdo nemluví německy, nikdo nestudoval vysokou školu a nikdo nikdy nebydlel v zahraničí, takže se mi sice dostávalo podpory, ale tu podporu v podobě nějaké rady nebo pomoci, kterou bych v tu chvíli asi ocenil nejvíce, jsem musel shánět jinde. To člověku taky nepřidá na sebevědomí.

Ale teď už doopravdy stojíte jen před rozhodnutím, zda do toho jít, a nebo zůstat. Tohle je bohužel moment, kde vám nikdo nepomůže a tenhle vnitřní boj musíte hrát sami. Ani já vám nesmím říkat: „Jo, jděte do toho, bude to super!“ Každý musí zvážit sám, zda je ochotný utrpět i nějaké porážky a přejít přes ně dál ať budou jakékoli. Vypíšu jen několik bodů, které zní děsivě, ale je potřeba je uvést.

Budete na to sami

Ač při vás všichni budou stát a podporovat vás, budete sami. Prvních pár dnů, týdnů až měsíců prostě přijdete do cizí země, kde všichni mluví cizím jazykem a spousta toho, na co jste byli zvyklí prostě bude jinak. A to je to jen Rakousko, kde jsou nám kulturně lidé vlastně nejblíže. Ale nebojte, kamarády si brzy najdete.

Nejde to vzít zpátky

Není to něco jako trial verze. Dobrý den, já jsem si to přišel jen zkusit. Bude to ostré studium a nikdo na vás nebude brát moc ohled, že prostě nemluvíte německy tak dobře jako ostatní. Vrátit se zpět není hanba, ale není to ani žádoucí a ztráty se v tomto případě počítají na roky, ne měsíce nebo týdny.

Starej se o sebe!

Je to věc, na kterou spousta z nás zapomíná, ale pokud odejdete hned po maturitě, pravděpodobně vypadnete ze zaběhnutého mama-hotelu, který vám uvařil, vypral a uklidil. Nehledě na to, že energie, internet a nájem se také neplatí sám od sebe. Ať už budete plně finančně zásobováni nebo se budete zajišťovat částečně nebo zcela sami, tak samotná starost o domácnost není žádná sranda a dost to člověka vyčerpá, zvlášť když na to nejste zvyklí. Což už při tak náročném studiu není sranda.

Všechno to zní naprosto strašlivě, ale je důležité vědět, že to tak bude a neříkat si, já to tak mít nebudu. Čím víc je člověk na to připravený, tím lépe tomu může čelit. Ale asi vás napadlo, proč bych vůbec měl tímhle procházet, co z toho budu mít? Přirovnal bych to ke skoku na laně z mostu. Ta hrůza z toho pustit se a skočit. Přehoupnout se přes hranu, odkud není už cesty zpět. Není to lehké, ale když se pak člověk zas vrátí nohama na zem, uzná, že to byl super zážitek. A stejně tak tomu je se studiem v zahraničí. Jde jen o to překonat svůj strach. Sebrat odvahu a zabalit kufr. I kdyby se člověk vrátil s nepořízenou, tak si přivezete obrovské zkušenosti, veliké sebepoznání, zjistíte, že všechny vaše věci k životu se vejdou do jednoho kufru, že dokážete řešit samostatně životní situace bez rodičů za zády. Že se vaše němčina zlepšila výrazně více, než kdybyste strávili měsíc na intenzivním kurzu. Že Rakušané jsou svým způsobem fajn lidi, kteří mají odlišnou jen nedávnou historii a jazyk. A že žádný problém není tak velký, jak se zpočátku zdá.

Na závěr bych chtěl jen říct, že vy na to nejste sami. Máte nás, Do Rakouska na zkušenou. A my vás v tom nenecháme. Já šel do Rakouska opravdu sám a vím jaké to je. A nedovolím, abyste se tak cítili i vy. Proto budeme rádi, když nám napíšete s jakýmkoliv problémem, protože jestli jsem se něco naučil, tak to, že zeptat se nic nestojí.

Ondřej Pešek studuje v Rakousku od roku 2013, v současnosti dokončuje bakalářský obor Mechatronik na MCI Innsbruck a od léta 2017 spolupracuje s projektem Do Rakouska na zkušenou.

European Forum Alpbach

Ráda bych se podělila o svou zkušenost z účasti na Evropském fóru, které se každoročně koná v Tyrolské vesničce Alpbach. Měla jsem to štěstí být jednou ze 700 stipendistů, díky čemuž jsem měla jedinečnou příležitost být součástí „Evropského festivalu myšlenek“, při kterém se potká více než 5 000 účastníků ze zhruba 100 zemí z celého světa.

Evropské fórum Alpbach trvá 17 dnů, během nichž jsem se zúčastnila seminárního týdne, několika denních symposií (politického, ekonomického, apod.), panelových diskuzí a dalších událostí. V rámci fóra jsem měla také možnost zúčastnit se různých sociálních a kulturních programů (např. koncerty – European Youth Orchestra, večerní recepce, sportovní aktivity, atd.). Mohu tedy říci, že program je tam opravdu nabitý, tudíž o zábavu je opravdu postaráno.

Mým hlavním cílem, proč jsem se chtěla zúčastnit Evropského fóra Alpbach byl ten, že jsem studentkou magisterského studia zaměřené na Evropská studia a zároveň se zajímám o aktuální dění v Evropské unií, a proto jsem brala tuto možnost jako svou velkou příležitost zapojit se do řešení aktuálních témat a dále se v tomto směru rozvíjet. Nehledě na to, že je to velká zkušenost, která mne velmi obohatila a naučila mne se dívat na určité věci jiným způsobem. Zároveň to byla výjimečná příležitost, při které jsem se mohla potkat s mnoha zajímavými, inspirujícími a ambiciózními lidmi ze všech koutů světa a navázat s nimi kontakty, které trvají dodnes. V neposlední řádě je to také velké plus do životopisu, které je určitě velmi přínosné do budoucna a může otevřít spoustu dalších nových příležitostí. V mém případě se jedná právě o příležitost, kdy jsem se stala oficiální ambasadorkou Forum Alpbach Network pro Českou republiku a nyní se snažím šířit myšlenku Alpbachu mezi širokou veřejností.

Nechcete na letošním Evropském fóru Alpbach chybět? Tak si ještě do konce března zažádejte o stipendium! Případné dotazy směřujte přímo na ambasadory na Facebookové stránce European Forum Alpbach – Czech Club

napsala Kateřina Šrámková