Na půl cesty mezi nebem a zemí

Když 23. května 1915 vyhlásila Itálie válku Rakousku, stočila se pozornost obou stran k odlehlému průsmyku v hloubi Karnských Alp – Plöckenpassu. Itálie chtěla využít momentu překvapení a obsadit hraniční hřeben, do té doby téměř pustý, využívaný několika rakouskými sedláky z přilehlé obce. Sestavili proto malou jednotku složenou z místních, kterou vyslala obsadit strategické vrcholy obklopující průsmyk. Když Italové vystoupali k vrcholu Kleiner Palu, hory shlížející na průsmyk z východní strany, narazili na skupinu rakouských mužů vedených majitelem pozemků na této hoře. Jelikož se předáci obou improvizovaných jednotek potkávali mnoho předchozích let při práci na svých částech hory, uslyšel italský předák místo uvítacích výstřelů pouze dotaz, proč se najednou snaží zabírat půdu, kterou si nikdy dříve nenárokoval. Italům nezbylo, než odkývat nesmyslnost situace a velitel poslal své muže napřed do údolí, aby oznámili, že hora oproti původním očekáváním již byla obsazená. O chvíli poté, při vědomí toho, co se stávalo Italským vojákům za nesplnění rozkazů, se ozval výstřel. Italský předák se stal prvním z tisíců lidí, kteří přišli o život v krvavé řeži o Plöckenpass.

Součást rakouského opevnění na tzv. Mittelkote. Pohled na jih do Itálie

Hlavní zázemí současných dobrovolníků, v pozadí Polinik

Po úvodní divoké bitvě z června 1415 se boj přetavil v zákopovou válku, tolik typickou pro bitvy první světové války. Nedá se však říci, že by šlo o nějaké vyčkávání v zákopech. Vždyť ty byly v nejužším místě pouhých 7 metrů od sebe, tedy co by jeden granátem dohodil. Celý boj v oblasti Kleiner Palu byl zahušťován dělostřelectvy obou armád, rozmístěných na stráních protějších hor (Rakušané mířili na frontu ze severu – z Poliniku, Italové ze západu – z Cellonu). Při vzdálenost linií jednotlivých armád asi není potřeba zmiňovat, že na koho zrovna děla střílí, nešlo zcela ovlivnit. Rakušané využívali relativní blízkosti ze svých vesnic (přibližně 15km) a vybudovali pro své vojáky pevné zázemí, spočívající v nákladních lanovkách, jeskynních obydlí, kde měli vojáci třeba i topení (i když ani to jim nebylo moc platné, když zima 1415-16 byla prý jedna z nejkrutějších, jaké oblast pamatuje). Z Rakouské strany bylo bojiště zásobováno dokonce elektrickým proudem.

Vrcholový kříž Kleiner Palu. Na úbočí Poliniku (v pozadí) byla umístěna děla rakouské armády

Cellon (Frischenkofel) ve večerním světle. Zde Italové dobyli vrchol a horu použili jako stanoviště pro své dělostřelectvo. Plöckenpass v údolí mezi horami

Téměř 80 let po válce nezbylo z této infrastruktury nic, než rozvalené kameny. Plöckenpass díky vystavení dálniční sítě ztratil na svém strategickém významu a toto zapomenuté místo v horách, 15 kilometrů k nejbližším obcím oběma směry lákalo pouze pár nadšenců, kteří se jezdili podívat, co po válce zbylo, a jak příroda zakryla stopy po masakrech, které se zde odehrály. V 90 letech si ale místo vyhlídla skupina dobrovolníků, která do té doby obnovovala bojiště hlouběji v Dolomitech a rozhodla se zde vytvořit muzeum, které lidem připomene, co se v tomto místě v minulosti dělo. V oblasti tak začaly vznikat nejprve cesty, poté značení a informační tabule a dodnes jsou postupně obnovovány jednotlivé zákopy, jeskyně či lanovky. Kleiner Pal je tak jedno z nejlépe opravených míst z celého projektu nazývaném „Od Ortleru po Jadran,“ jehož cílem je zprůchodnit celou jižní frontu vytvořením cesty v zákopech.

Trümmelfeld: rozsáhlá část bojiště, kde momentálně probíhá největší část prací

Pevnost Trincerone, nejzachovalejší součást italských opevnění. Za dobré viditelnosti odsud dohlédnete až na Triglav

Dnes je v místě čilý ruch turistů, kteří vyráží do srdce dávných bojů dozvědět se více o tom, co obnáší, když soused vytáhne zbraně na souseda (nutno podotknout, že zde na straně císařské armády zahynulo mnoho Čechů, o kterých se příliš nemluví). Do hor ale rozhodně stojí za to vyrazit i čistě za okolní přírodou. Obzvláště, když v odpoledních hodinách začnou horu opouštět poslední turisté, teplota prudce padá a zvedá se prudký vítr, který vám místy neumožní udělat krok dopředu. Poté se člověk podívá do liduprázdného labyrintu zákopů, chodníků a jeskyní nebo se rozhlídne po okolních, stejně tak opuštěných vrcholech. V tu chvíli má člověk pocit, že se zastavil čas a on sedí někde na půl cesty mezi nebem a zemí. Mimochodem, podle odhadů místních se v tu chvíli kolem vás nachází ještě minimálně 300 lidí, kterým se před 100 lety nepodařilo z hory vrátit domů a nikdy nebyli nalezeni.

Může se stát, že vás počasí i několik dní v podstatě nepustí z chatky. Jakmile se ale začne vyjasňovat, vždy to stojí za to. Zde pohled přes údolí na Polinik

Může se stát, že i v létě se na okolních vrcholcích objeví čerstvý sníh. Zde pohled do vzdálených Vysokých Taur

Pohled z cesty na západní vrchol Kleiner Palu

A jak se na taková místa podívat a poznat je více do hloubky? Nejlépe jako jeden z dobrovolníků. Možností je až překvapivě mnoho. Nejčastější formou je účastnit se workcampů, které se po Rakousku organizují. Na to stačí si včas vybrat z databází a zaregistrovat se přes partnerské organizace v Česku (například Inex nebo Hnutí Duha). Pokud si více věříte v Němčině a vedení lidí, pak je možností hlásit se přímo přes rakouskou pobočku SCI jako campleader, po výběrovém řízení se budete muset zúčastnit víkendového školení a v létě můžete vyrážet do hor jako „šéf“ skupiny dobrovolníků z celého světa. Pokud jde o tento konkrétní projekt na Kleiner Palu, nejlepším řešením je přihlásit se začátkem roku přímo organizátorům (Dolomitenfreunde), kteří mají pro tyto účely formulář na svých webových stránkách. I zde platí, že byste měli ovládat alespoň základy němčiny (případně Italštiny, pokud byste chtěli vyrážet na první dva týdny v srpnu). Mimo to organizují po rakouských Alpách různé formy dobrovolničení taktéž OeAV a DAV, kde si na jejich stránkách můžete vybrat z klasických workcampů, či víkendových nebo týdenních výpomocích, kde se potkáte pouze s německy mluvícími dobrovolníky).

Vrchol vedlejšího Freikofelu


Funkční maketa lanovky z roku 1916, která slouží pro zásobování oblasti vrcholu Kleiner Palu


Budování ferrat pro usnadnění pohybu vojákům nebyla specialita pauze Italů. Tato vede na západní vrchol Kleiner Palu

Dole v údolí se nachází nespočet hřbitovů rakouských vojáků. Mnoho křížků nenese ani jméno, některé patří i více osobám. Jeden ze hřbitovů je věnován pouze členům jednotky z Čáslavi. Poblíž Zollnersee se nachází pomník jednotky přezdívané „Prager Kinder“.

napsal Jiří Ambrož

European Forum Alpbach

Ráda bych se podělila o svou zkušenost z účasti na Evropském fóru, které se každoročně koná v Tyrolské vesničce Alpbach. Měla jsem to štěstí být jednou ze 700 stipendistů, díky čemuž jsem měla jedinečnou příležitost být součástí „Evropského festivalu myšlenek“, při kterém se potká více než 5 000 účastníků ze zhruba 100 zemí z celého světa.

Evropské fórum Alpbach trvá 17 dnů, během nichž jsem se zúčastnila seminárního týdne, několika denních symposií (politického, ekonomického, apod.), panelových diskuzí a dalších událostí. V rámci fóra jsem měla také možnost zúčastnit se různých sociálních a kulturních programů (např. koncerty – European Youth Orchestra, večerní recepce, sportovní aktivity, atd.). Mohu tedy říci, že program je tam opravdu nabitý, tudíž o zábavu je opravdu postaráno.

Mým hlavním cílem, proč jsem se chtěla zúčastnit Evropského fóra Alpbach byl ten, že jsem studentkou magisterského studia zaměřené na Evropská studia a zároveň se zajímám o aktuální dění v Evropské unií, a proto jsem brala tuto možnost jako svou velkou příležitost zapojit se do řešení aktuálních témat a dále se v tomto směru rozvíjet. Nehledě na to, že je to velká zkušenost, která mne velmi obohatila a naučila mne se dívat na určité věci jiným způsobem. Zároveň to byla výjimečná příležitost, při které jsem se mohla potkat s mnoha zajímavými, inspirujícími a ambiciózními lidmi ze všech koutů světa a navázat s nimi kontakty, které trvají dodnes. V neposlední řádě je to také velké plus do životopisu, které je určitě velmi přínosné do budoucna a může otevřít spoustu dalších nových příležitostí. V mém případě se jedná právě o příležitost, kdy jsem se stala oficiální ambasadorkou Forum Alpbach Network pro Českou republiku a nyní se snažím šířit myšlenku Alpbachu mezi širokou veřejností.

Nechcete na letošním Evropském fóru Alpbach chybět? Tak si ještě do konce března zažádejte o stipendium! Případné dotazy směřujte přímo na ambasadory na Facebookové stránce European Forum Alpbach – Czech Club

napsala Kateřina Šrámková

Mezinárodní kemp Zellhof aneb rakouský venkov trochu jinak

Chtěli byste zažít Rakousko s jeho průzračnými jezery, zelenými loukami a vrcholky alpských hor včetně bučících krav? Právě takové Rakousko, o jakém většina z nás sní, jsem naplno zažila jako členka mezinárodního skautského týmu Zellhof. Skautingu jsem se s potěšením věnovala od malička a k tomuto koníčku přibylo později i cestování a jazyky – zejména němčina. Když mě proto v mých šestnácti letech oslovila s nabídkou práce v týmu má bývalá skautská vedoucí, ani na vteřinu jsem nezaváhala.

Skautská vesnička Zellhof je situována takřka v podhůří samotných Alp, přímo na pomezí tří ledovcových jezer poblíž Salzburku. Původně se jednalo o statek, který byl později rakouskými skauty přestavěn na rozlehlé tábořiště. To je dnes využíváno skautskými i jinými mládežnickými skupinami z celého světa. Třebaže je v provozu po celý rok, nejvíce práce zde nastává o prázdninách, kdy přijíždí největší počet skupin. Tehdy jsem na Zellhof dorazila i já.

Úkolem řídícího týmu skautů, a tedy i mým úkolem, bylo zajišťovat hladký průběh pobytu všech účastníků. Hned po svém příjezdu jsem byla z velkého množství rozličných typů prací rozpačitá – jak se totiž po pár dnech ukázalo, měl by být zkušený člen zellhofského týmu schopen zastávat mnoho funkcí v jedné osobě. Kromě péče o stanovou louku, údržbu materiálu či třídění a vyvážení odpadu (Rakušané si na ekologii velmi potrpí), musí být člověk také zručným prodavačem sladkostí a skautských nášivek v táborovém kiosku, rádcem pro vedoucí skupin nebo příležitostným kuchařem pro celý tým.

Vždy ve středu se navíc na Zellhofu koná takzvaný Den otevřených hrnců (Tag der offenen Töpfe), kdy každá z účastnických skupin uvaří něco dobrého ze své národní kuchyně. Svou troškou do mlýna přispěje vždy i vedoucí, kteří nejčastěji vaří Kaiserschmarrn – v překladu císařský trhanec, podávaný s jablečným pyré. Pokud tedy někdy zavítáte do Rakouska, určitě si tuto tradiční pochoutku nenechte ujít!

Pořád jsem tedy měla co na práci a na nudu nezbyl čas, navíc v mezinárodním kolektivu se snad člověk ani nudit nemůže. Přestože jsem se již tenkrát německy domluvila, bylo pro mě množství německých dialektů mezi organizátory i mezi účastníky táborů doslova kulturním šokem. Zejména vesnická rakouská němčina, vídeňština či bavorština byly na Zellhofu nepřeslechnutelné. Němčina i se svými barvitými dialekty však fungovala jako zellhofská „lingua franca“, a zahraniční členové týmu se tedy museli s nářečími sžít. Naštěstí byli všichni mí spolupracovníci shovívaví a v nejistých začátcích mi pomáhali.

Existenci přátelských vazeb mezi všemi zúčastněnými, navíc okořeněnou společnými zážitky, vůbec považuji za největší plus, jaké Zellhof může nabídnout. Moc ráda vzpomínám na letní rána, kdy jsem společně s některými členy týmu mívala na starosti snídani, což obnášelo příjemnou procházku s bandaskami do nedalekého statku pro čerstvé, ještě teplé mléko, vajíčka a žemle. Také večerní koupání po náročné práci v průzračném jezeře či společné cestování po Salcbursku patřilo k našim oblíbeným aktivitám, které se mi v Rakousku vryly do paměti.

Jsou zkrátka momenty, na které v životě nezapomenu, a několikery prázdniny v rakouském Zellhofu mezi ně určitě patří!

Pfiat Di!

napsala Hana Křížková