Krok po krůčku směrem k Rakousku

V Rakousku už nyní žiji nějakou dobu a má cesta sem byla pozvolná… Spousta lidí, co umí výborně německy, se buď učí němčinu jako první cizí jazyk, nebo měla někdy v dětských letech či na střední škole příležitost vycestovat do zahraničí, například strávit školní rok v Německu či Rakousku.

Můj odrazový můstek bohužel nebyl tak pevný. Němčinu jsem se začala učit až na čtyřletém gymnáziu. Kvůli špatným učitelům, kteří si nechali mými spolužáky diktovat, co budeme dělat na hodinách (hrát pexeso nebo vyhledávat něco na počítači), jsem v posledním ročníku gymnázia neuměla říct asi ani jednu bezchybnou větu.

Rozhodla jsem se však jít studovat obor Mezinárodní obchod na VŠE v Praze, na němž od prvního ročníku vyžadují znalost dvou cizích jazyků na maturitní úrovni. Před přijímačkami na VŠE jsem jen ležela v knihách s němčinou, protože to bylo to jediné, co mi zbývalo se doučit. Naučila jsem se skoro zpaměti celou gramatiku, ale slovní zásobu jsem neměla žádnou. Naštěstí byly ale přijímací zkoušky koncipovány formou testu a slovní zásoba k nim nebyla tolik potřeba jako gramatika. K mému překvapení jsem se ji našprtala tak dobře, že jsem v přijímacím testu z němčiny dosáhla relativně vysokého počtu bodů.

Co se týče němčiny, byl pro mě první rok na VŠE velkou výzvou. Již během prvních pár týdnů studia jsem musela připravit prezentaci v němčině, která pro mě skončila koktáním, pocením a červenáním se. Jelikož mám ale ráda výzvy, soustředila jsem se na němčinu a přestala jsem se učit např. angličtinu, se kterou jsem nikdy neměla problémy. V jednom jazykovém fóru na internetu jsem se seznámila s jedním Němcem, který byl nadšenec do jazykovědy a vždy mi pomáhal s němčinou. Dodnes je to můj velmi dobrý kamarád.

Letní škola byla prvním impulsem k zlepšení němčiny a poznání Rakouska

Koncem druhého ročníku na VŠE jsem neměla žádné plány na léto, dokud mi jedna spolubydlící neřekla, že na stránkách školy viděla informaci o plánované letní škole němčiny. Jednalo se o Sommerkolleg v Liberci (nyní se již bohužel nekoná) – třítýdenní tandemový intenzivní kurz němčiny s rodilými mluvčími, kteří se učili česky, pořádaný organizací AKTION Česká republika – Rakousko a zaměřený na ekonomii a přírodní vědy. Tento kurz byl úžasný, nesmírně levný (protože byl finančně podporován oběma zeměmi) a pořádně mě nakopl. Jelikož jsme všichni bydleli na dvoulůžkových pokojích s cizincem (v mém případě milou Rakušankou, která studovala slavistiku), museli jsme se nějak dorozumívat v cizím jazyce. Během tohoto kurzu jsem se naučila mluvit bez ostychu.

Díky skvělé organizaci Sommerkollegu v Liberci jsem byla motivována se další léto přihlásit na Sommerkolleg v Českých Budějovicích, který probíhal ve stejném duchu. Zároveň se mi podařilo obdržet stipendium DAAD na účast na třítýdenním letním kurzu němčiny v Kolíně nad Rýnem. Následující rok jsem se přihlásila na další kurz z většiny financovaný přes AKTION, a to Literární letní školu ve Znojmě. Mimo jiné jsem si němčinu následně zlepšila i díky studiu v německém Řezně, kde jsem strávila semestr v rámci programu Erasmus.

Pobyt ve Vídni: od psaní diplomky k podpisu pracovní smlouvy

Jelikož jsem se dozvěděla, že AKTION poskytuje stipendia také na studijní výzkum, rozhodla jsem se toho využít. Ke konci magisterského studia jsem podala žádost o stipendium na výzkumný pobyt ve Vídni. Výzkum ve Vídni byl pro mou diplomovou práci, v níž jsem porovnávala systém podpory exportu v Rakousku a ČR, stěžejní a bez stipendia AKTION bych nebyla schopná jej uskutečnit.

Během svého výzkumného pobytu ve Vídni jsem první bydlela na koleji a znala jsem jen několik Rakušanů přes Sommerkollegy v ČR. Tenkrát jsem se ve Vídni ještě necítila úplně jako doma.

Jelikož jsem měla všechny předměty v Praze uzavřené a zbývalo mi složit jen státnice a dopsat diplomku, rozhodla jsem se na konci svého výzkumného pobytu ve Vídni hledat budoucí práci. Nebylo to jednoduché, ale usmálo se na mě štěstí a dostala jsem se na studentskou pozici do mezinárodní společnosti, kde pracuji dodnes, jen už s plnohodnotným zaměstnaneckým kontraktem.

Vídeň je krásná a jsem zde moc spokojená. Veřejná doprava funguje dobře, všude se dá dostat relativně rychle… ale nejvíc se mi líbí Donauinsel a možnost koupání v Dunaji v létě, možnost jezdit všude (i do práce) na kole díky husté síti cyklostezek, Heuriger a výhledy z okolních kopců. Všem vřele doporučuji ji navštívit!

napsala Lenka Zbranková

O Vídni

Když se člověk narodí, dostane darem svět. Celý svět. Většina z nás se však ani nedotkne stuhy na balíčku, nemluvě o tom, že bychom se podívali dovnitř.

Odmalička jsem byla zvědavá a chtěla objevovat svět. V 18 jsem poprvé jela pracovat do zahraničí a rok za rokem byl můj korálkový náramek zahraničních zkušeností pestřejší. Během magisterského studia Mezinárodních vztahů na Masarykově univerzitě jsem strávila rok stážováním v Indii, v Belgii a v Rakousku. Rakousko jsem si vybrala proto, že jsem chtěla nahlédnout pod pokličku evropské diplomacie, a také proto, že jsem se rozhodla nevěřit citátu, že život je příliš krátký na to, abyste se učili němčinu. Vídeň, ta elegantní velkoměstská kráska, mě přivítala v době, kdy v Prateru občas někdo prošel se zmrzlinou v ruce, a rozloučila se se mnou v době, kdy už se všichni koupali v Dunaji.

Studentku Mezinárodních vztahů by mě měla zajímat politika a diplomacie, a tak jsem se vydala přímo na Velvyslanectví ČR. Stáž spočívala v tvorbě rešerší, psaní a překladu reportů, návštěvě konferencí a organizování kulturních aktivit. Aneb typický mezinárodně-politický balíček od Bruselu počínaje po Zimbabwe konče. Co však tento balíček obalilo do růžového papíru s velkou mašlí, byl jeden člověk. Diplomacie je labyrint rétorických pravidel a různých kliček, a pravděpodobnost, že se podaří najít upřímného, vlídného, přátelského a pokorného člověka, je jako hledat jehlu v kupce sena. Měla jsem však to štěstí, že v tu dobu VV velel pan velvyslanec Jan Sechter, nejinspirativnější a nejlepší šéf, kterého jsem kdy měla. Takže poklona a velký dík za tuto unikátní příležitost.

Většinou vyvolávám u lidí nevěřícný výraz v očích, když tvrdím, že se mi nelíbí Paříž, Berlín ani Brusel. Místo nich mi hlavě létají obrázky šarmantních „maloměst“ jako Montpellier, Norimberk a Gent. Vídeň však sítem mého motta „Malé je milé“ prošla. Za dva měsíce jsme můj bicykl a já Vídeň křížem krážem projeli a propadli její kráse. Je báječná! Až na to, že člověk během pěti kilometrové jízdy musí dvacetkrát čekat na zeleného panáčka, není jí co vytknout. Koncerty klasické hudby, občas nějaká ta vernisáž a výlet do parku, byly hlavní položky mého diáře. Nelitovala jsem. Všechno navíc probíhalo tak jaksi v klidu. Vídeň nikam nespěchá, je to elegantní dáma. Možná trochu osamělá v té své grandióznosti, která jí neumožňuje být hip jako Berlín, ale přece svá.

Takže hurá objevovat Vídeň, Rakousko nebo rovnou celý svět s Almdudlerem v ruce!

Veronika Gregušová nyní pracuje ve velkoměstské Praze. Většinu času ji potkáte s knihou a tužkou v ruce či na procházce v českých luzích a hájích. Píše rozhovory, úvahy a kreslí ilustrace na svůj blog pinklich.cz.