Lenka: Proč jsem utekla z Prahy

Zajímá vás, co tolik vidí na Innsbrucku? Zda se dá v Rakousku přežít i bez znalosti němčiny? Přečtěte si blog od Lenky, nově studentky MCI a vše se dozvíte!

Ahoj jsem Leňa, jsem dost malá a ráda se směju. A kromě toho miluju hory stejně jako všichni mí kolegové, kteří mají sídlo v Innsbrucku. Proč ale zrovna tam?

Když jsem před pár lety přemýšlela kam půjdu na vysokou, Praha byla z pohledu místa i školy jediná volba v ČR a studium v zahraničí mě tenkrát snad ani nenapadlo. Jediná škola, která splňovala moje nároky na obor byla VŠE, a tak jsem šla. Když jsme se ve druháku měli hlásit na Erasmus, měla jsem jasno. Vzala jsem si mapu, udělala tečky v horách, a tam se přihlásila. Innsbruck byl první volba, a to ze spousty důvodů, jako je jazyk, kultura, Freizeitkarte (o té později) a tak podobně. Měla jsem průměr, že jsem mohla jít téměř kamkoli. Slýchávala jsem věci jako: „Ježiš, a proč nejdeš do Vídně, když máš takovej průměr?“ nebo „Proč nejedeš někam dál, třeba do Kanady, co by za to jiní dali..“. Nevím, co by za to dali jiní, ale já bych dala všechno za Innsbruck.

Půl roku v Alpách se nedá shrnout do jedné věty, ani jednoho článku. Poznala jsem spoustu skvělých lidí, získala spoustu zážitků a v horách byla víc než ve škole. U toho všeho jsem ale taky poznala sama sebe. Došlo mi, jak moc neumím žít v Praze, jak kolem sebe potřebuji lidi se stejným myšlením, a že mě VŠE tlačí někam, kam vlastně vůbec nechci. Praha je nádherná, skvělá pro studentský život i pracovní příležitosti a bez ní bych se nejspíš ani nedostala do Innsbrucku. Je ale taky nádherně uspěchaná, daleko od pořádných hor a plná lidí, jejichž životní filozofií je šplhat po korporátním žebříčku.

Znáte to, všichni vám pořád opakují, jak je skvělý najít svoji work-life balance, ale nikdo z nich ji ještě pořádně nenašel.

Já ji ale najít chtěla, tak mi to nedalo a řekla jsem si, že zkusím příjimačky na magistra na MCI. Příjimačky dopadly, já jela do Prahy odstátnicovat a vrátila se na trvalo do Innsbrucku. A ta rovnováha? Jej, a jaká!

A teď k tomu, co (ne)jde:

  1. Neumím německy. A ne, nejsem jeden z těch lidí, co „neumí německy“ a přitom plynule začnou mluvit v baru. Fakt neumím německy. Ale studuju v angličtině, ve třídě plné Rakušáků a němčina se učí sama.
  2. Nepotřebuju statisíce ani miliony abych tady mohla studovat. Školný je 380 euro na semestr, bydlení je o něco dražší než v Praze a ostatní životní náklady se dají srovnat. Budete potřebovat víc, ale dá se to zvládnout.
  3. Nepracuji v Innsbrucku. Pracuji online, za pochodu a v angličtině. Jde to i bez němčiny, ale chce to čas.

A když už zjistíte, že to jde, Tyrolsko vám ukradne srdce. Naučíte se být v klidu, fyzička se udržuje sama a každé ráno se při pohledu z okna musíte usmívat. K tomu všemu máte v kapse Freizeitkarte, neboli celosezónní skipas (a pár dalších výhod) za 427 Euro na celý rok. Samotná škola je plná malých oborů, kde je přístup ke studentům pravým opakem toho, co vám nabízí české školství.

Tak jestli ještě pořád netušíte, co vlastně děláte v Praze nebo kdekoli jinde, koukněte na MCI Innsbruck. Slibuju, že to bude stát za to!

Erasmus pobyt ve Vídni byla moje životní cesta, na kterou budu dlouho vzpomínat.

Jmenuji se Karolina Lisowska, pocházím z Polska a bydlím v Malopolsku – konkrétně v městě Tarnów. Již třetím rokem studuji germanistiku. Tento semestr píšu i bakalářskou práci. V roce 2017 jsem se rozhodla vyjet na Erasmus. Teď s odstupem času už můžu říct, že to byla nejlepší volba! Němčinu se učím již od základní školy a už tehdy jsem věděla, že ji budu chtít studovat i v budoucnu. A mé sny se právě teď plní. Ráda cestuji, takže z toho důvodu pro mě byla možnost strávit semestr v zahraničí další šancí jak ještě více cestovat.

Než jsem byla ve Vídni na Erasmu, navštívila jsem ji pouze jednou asi před rokem a půl. Tehdy jsem tu byla se svým přítelem na dva dny a ještě jsem ani netušila, že tu jednou budu moci celé tři měsíce studovat. Překvapilo mě, že Vídeň je opravdu velmi multikulturní město. Na každém rohu je možno potkat osoby ze všech koutů světa. U nás v Polsku je to úplné jiné. Když je tu někdo, kdo je z ciziny, je to pro nás něco nového a neobyčejného. Jinak je tomu  ale ve větších městech Polska jako je Kraków, Warszawa nebo Wroclaw, tam samozřejmě na cizince zvyklí jsou. Ale v mém rodném městě tolik turistů nenajdete. Ve Vídni také uslyšíte mnoho různých řečí: němčinu, angličtinu, turečtinu, ruštinu i polštinu. Člověk se tu vždy cítí klidně, dobře a bezpečně. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že se ve Vídni cítím mnohem bezpečněji než v Tarnówě. Kupříkladu ve Vídni můžu jít i pozdě v noci po ulici a vůbec se nebojím, protože vím, že vždycky je tu někdo na blízku, kdo by mi pomohl. V Tarnówě se bojím večer chodit ven. Ale nejde o to, že jsou tu divní nebo agresivní lidé.  Na náměstí nebo i v okolí mého domova není po 19 hodině vidět ani živáčka.  Ulice jsou prázdné a tiché.

Člověk v Evropě dnes může najít plno informací, což někdy je i docela nebezpečné. Neustále se dozvídáme o atentátech v Německu, Francii, Belgii, Švédsku či Španělsku. Přesto se ve Vídni cítím velice dobře. Moje kamarádka, která se učí Švédsky, měla možnost jet do Švédska na jazykový kurz. Švédštinu zbožňuje a je si dobře vědoma, že tohle by mohla být ta nejlepší možnost jak si ji ještě zlepšit. Ale má velký strach do Švédska odjet kvůli tamější bezpečnostní situaci. Úplně ji chápu. Na začátku jsem se taky bála, zda se budu ve Vídni cítit bezpečně. Přes tohle všechno jsem se ale rozhodla a odjela do Vídně studovat za což jsem teď strašně moc ráda.

Studuji germanistiku, takže pobyt v nějaké německy mluvicí zemi byl pro mě obzvlášť důležitý. Kde jinde než v Německu nebo Rakousku bych si mohla zlepšit své jazykové znalosti? Ve Vídni jsem slyšela němčinu na každém kroku a to byla ta nejlepší praxe.

Jednou jsem byla s kamarádkou, která se ve Vídni narodila a i tu teď žije na tanečním kurzu.  Poznaly jsme plno nových lidí a cítila jsem se tam jako doma. Všichni byli moc milí, příjemní, ochotní a sympatičtí. Ale stejně si myslím, že Rakušáci toho mají s Poláky hodně společného, co se povahy týče.

Z vlastní zkušenosti teď už můžu říct, že vzdělávací systém i studium v Rakousku se od toho polského dost odlišuje. Studium ve Vídni se mi moc líbilo. Vím, že to „pravé“ studium, (nikoli jen Erasmus) asi vypadá trochu jinak, ale stejně se mi výuka tady líbila mnohem víc než u nás v Polsku. V Polsku se převážně učíme jen z učebnic. Jsem strašně ráda, že jsem měla tu možnost studovat v cizině, byla to pro mě obrovská zkušenost.

Všichni Erasmáci  byli moc milí, přátelští a otevření. Pocházíme z různých zemí, ale nemáme absolutně žádnou jazykovou bariéru. Mluvili jsme většinou německy nebo jsme používali i jiné jazyky a užili si při tom hodně legrace.

Ze začátku mě trochu překvapilo, že ve Vídni žije i hodně lidí, co vůbec neumí německy. Musí to chtít asi hodně odvahy. Ale proto se taky do ciziny jezdí – zlepšit si jazyk, a nebo se ho tu prostě naučit úplně od začátku.

Jednou když jsem čekala na nádraží na vlak, si jedna paní chtěla koupit lístek, ale neměla ponětí, jak to má udělat, protože vůbec neuměla německy. Pomohla jsem jí
a nakonec vyšlo i najevo, že je taky Polka Chvilku jsme si povídaly a říkala mi, že ve Vídni žije už 5 let. Ptala jsem se jí, jak je možné, že tu bydlí, ale přesto nemluví německy. Odpověděla mi, že vždycky měla štěstí na milé lidi, kteří jí ochotně pomohli. Byla jsem strašně udivená, ale musím jí dát za pravdu, že Rakušani jsou velice ochotní a vždy Vám rádi pomůžou.

Během mého studijního pobytu jsem až tak moc nevnímala pozitiva a negativa, ale teď, když už jsem zpět doma to vidím celkem jasně.  První co mě napadá – doprava. Ve Vídni v tomto ohledu funguje vše naprosto perfektně. V Polsku bydlím v malém městě, kde jezdí bus jen asi každých 20-30 minut. Není tomu tak však v celém Polsku, ve Varšavě jezdí i metro a i ostatní veřejná funguje celkem spolehlivě. Ale ve Vídni jsem nikdy nemusela čekat déle než 6 minut. Jinak je ve Vídni i poměrně hodně osobních aut. Jízda autem do centra se ale může dost protáhnout. Člověk pak musí trávit hodiny v dopravní zácpě.

V Tranówě bydlím v klidné části v rodinném domě se zahradou. Ve Vídni jsem bydlela na koleji, hned vedle poměrně frekventované ulice. Zezačátku pro mě bylo docela těžké si na to zvyknout. Z okna jsem viděla jen auta a tramvaje. Ale i přesto, jak velké město Vídeň je, se tu vždy dá najít nějaké klidné místo, kde může člověk vypnout a odpočinout si. Vídeň je velmi zajímavé město s bohatou historií. Dozvěděla jsem se tu mnoho nových informací! Je zde hodně muzeí, kde probíhají nejrůznější výstavy – ty jsem měla obzvláště ráda.

Podle mě je asi nejznámější osobností Vídně císařovna Sissi. Zajímám se o její život a ve Vídni jsem měla možnost navštívit plno míst, která jsou s ní spojená. Kdybych jen měla trochu víc času! Hned na začátku jsem navštívila zámek Schönbrunn a jeho zahrady. Bylo to od té doby mé nejoblíbenější místo.  Většinou je tam hodně turistů, ale člověk si vždy najde nějaké klidné místo na lavičce, kde si může přečíst knížku. Potom jsem byla taky v Hofburgu a hned vedle něj se nachází Sissi museum. Jsem tak nadšená, že jsem mohla bydlet a studovat ve stejném městě, jako kdysi bydlela právě Sissi.

Další věc, co mě tu mile překvapila, je postoj Rakušanů ke studentům a cizincům obecně. Minulé léto jsem přes prá zdniny pracovala u nás v turistickém infocentru. Tehdy jsem potkala dva lidi, kteří pocházeli z Rakouska a žili ve Vídni. Povídala jsem si s nimi a říkala jsem jim i to, že budu ve Vídni studovat. Od srpna jsem s nimi tedy byla v kontaktu, a když jsem přijela do Vídně, tak jsme se vídali téměř každý týden. Hodně jsem se toho od nich dozvěděla ohledně života ve Vídni – jak se dostanu do školy, kde je nejvýhodnější nakupovat a tak.

Hodně známých mi říkalo, že lidé v Rakousku nejsou příliš otevření a nemluví moc pěkně německy. Já toho názoru nejsem, vždycky jsem měla štěstí na milé a ochotné lidi. Ale asi to záleží na každé jednotlivé osobě.

Jsem strašně ráda za tu možnost, že jsem mohla strávit nějakou dobu. Poznala jsem tolik nových lidí a zlepšila si jazyky. Podle mě, by každý kdo má možnost vyjet do zahraničí, měl toho využít. Budete na to pak ještě dlouho vzpomínat a těžit z toho každý den. Osobně můžu říct, že můj Erasmus pobyt ve Vídni byla moje životní cesta, na kterou budu dlouho vzpomínat.

Karolina Lisowska

Z Rakouska můžete poznat celý svět

Němčina je moje hobby, má posedlost a poslední dobou i práce. Jakmile jsem ukončila bakalářské studium v Brně, rozhodla jsem se jít zkusit štěstí a vylepšit si svůj jazyk a soft skills do nedalekého Rakouska. Všechno nakonec klaplo a já jsem tak už třetí rok, a snad už ne na dlouho, studentkou vídeňské univerzity.

Už na bakalářském studiu v Brně jsem využívala všech možností, které univerzita nabízí. Autorská čtení, přednášky, stammtische a samozřejmě i zahraniční stáž. Ani mě neminul Erasmus, ze kterého jsem přijela jazykově nabušená a především motivovaná na další studium v zahraničí. Jakmile jsem se tedy trochu rozkoukala ve Vídni, našla si byt, práci a vplula do nového studentského života, začala jsem se poohlížet, co za možnosti můj obor vlastně nabízí. Nabídka byla více než bohatá. Protože se tu všichni připravujeme na práci učitelů a učitelek němčiny, orientuje se studium především na praxi. Tu tady získáváme na hospitacích, ale i prvním skokem do vody – učitelskou praxí. Učit můžeme jak v některé z vídeňských jazykovek nebo jiných vzdělávacích institucích, tak i v zahraničí. Polsko, Maďarsko, Slovensko, Itálie, ale i Česko každoročně přijímají mé spolužáky, aby jim pomohli učinit mnohdy první krok k tomu, stát se učitelem. Mimo to se nám však nabízí i opravdová zahraniční stáž. Ta je v našem případě, na rozdíl od Erasmu, financovaná rakouským ministerstvem a hranice Evropy pro ni neplatí.

Chopit šanci za pačesy

Bezva nápad, řekla jsem si a hned na konci prvního semestru jsem si to napochodovala s vyplněnou přihláškou do kanceláře zahraniční koordinátorky. Po měsících čekání a byrokratických machinací jsem dostala své praktikantské místo. V Sarajevu. Moje první reakce byla poněkud rozpačitá, ale jakmile jsem zjistila, kde Sarajevo leží a zda nepatří do válečné zóny, začala jsem se těšit a připravovat. Ubytování, pojištění, jízdenka, sbalit kufřík a může se vyrazit směr Fakulta islámských studií neboli moje nové pracoviště po následující tři měsíce.

Přes veškeré obavy, strach, nejistotu a dvanáctihodinovou, převážně probrečenou, cestu přes troje hranice jsem v pět hodin ráno dorazila na zaplivané sarajevské nádraží. Tam mě o hodinu později vyzvedli moji domácí a zavezli do mého dočasného domova. Jakmile jsem ze sebe smyla pach cesty, najedla se a vybalila si kufr, uvědomila jsem si, kde to jsem a co právě prožívám. Nové dobrodružství v zemi, kam by mě ani ve snu nenapadlo cestovat, natož pracovat. Měla jsem tři měsíce. Pouhé tři měsíce na to, poznat Sarajevo a všechny jeho krásy. Nehodlala jsem marnit ani minutu.

Setkání s realitou aneb polako holka

První kroky samozřejmě směřovaly na univerzitu, kde jsem měla být očekávána. Chyba lávky. Koordinátor byl zrovna marod a nikdo jiný o mě neměl žádné informace. Frázi „ja negovorim bosanski“ jsem bohužel nacvičenou neměla, takže dorozumívání fungovalo jen pomocí posunků a mé cvičené mimiky. Nějak se to všechno událo, že jsem se dostala do kanceláře děkana, který se mě milosrdně ujal a snažíc se zachovat si vážnost mi položil matoucí dotaz: „A co vy tady vlastně chcete dělat?“ Když jsme si ujasnili, kdo jsem a proč jsem do Sarajeva přijela, mě lehce orosený potem předal mé americké kolegyni Lexie, že ta mi všechno vysvětlí. A vězte, že vysvětlila. Seznámila jsem se se všemi kolegy, poprvé byla konfrontována s tureckým záchodem, prošla si nádhernou a maličkou fakultu včetně mešity a uvelebila se v mé kanceláři. A především se naučila první a nejdůležitější slovíčko – polako.

Polako definuje celou bosenskou společnost, náturu, mentalitu i životní postoj. Když se jízdní řád neshoduje s tím na internetu? Polako. Když kamarádi přijdou o hodinu později na schůzku? Polako. Když taxikář zabloudí a vy ho musíte navigovat domů? Polako. Polako by se dalo přirovnat ke španělskému „maňána“, anglickému „chill“, německému „entspann dich“ a nebo českému „klídek“. Všechna tato přirovnání jsou ale velmi vzdálená od reality, protože kdo nezažil Bosnu, nepochopí.

Po pár týdnech jsem si na nový styl zvykla, přijala ho a zcela se mu poddala. Vychutnávání kávy, procházky po válkou zničeném, ale historií dýchajícím městě, rozhovory s taxikáři a každodenní svolávání k modlitbě se staly součástí mého života.

Posunout své hranice

To, co se mi jevilo na začátku jako zcela nemožné, těžké a neskutečně se najednou zdálo zcela přirozené. Každodenní výuka němčiny s lidmi, se kterými se nemám jak domluvit (angličtina moc nefrčela a moje bosenština se omezovala jen na ty rozhovory s taxikáři o počasí a mé práci), organizace projektu ve zcela neorganizované zemi, první přímý střet s islámem. To všechno najednou nebylo děsivé, ale úžasné a vzrušující. Jakožto Češka vyučující němčinu na Fakultě islámských studií, kde jako jedna ze tří osob nenosím hidžáb jsem za chvíli byla známá po celém městě. To znamenalo občas vtíravé pohledy, ale většinou pozvání na kávu, volné vstupy do muzeí a úsměv na tváří ostatních lidí. Od kolegů jsem neustále dostávala malé pozornosti, ať už to byly výtisky vlastní knihy od profesora, kterého jsem nikdy osobně nepotkala, čokoláda na Velikonoce, které tam nikdo neslaví, nebo sada na bosenskou kávu (džezvu) jako dárek na rozloučenou od samotného děkana.

Cítila jsem se vítaná, obklopená milými lidmi a prostě a jednoduše neskutečně dobře. O to horší bylo loučení a návrat domů, který se přiblížil rychlostí blesku. Odvážela jsem si ale neocenitelné zkušenosti, novou kolonku v životopise (Vy jste vážně byla v Bosně?), otevřenou mysl a přátele na celý život. Za to všechno vděčím studiu v Rakousku. I přes krušné začátky, lopocení v práci a vysoké počáteční výdaje se mi Vídeň odměnila a vrátila mi všechno do posledního centu. A jelikož se dá stáž absolvovat i opakovaně, kdo ví. Možná není všem dnům konec…

napsala Monika Bukáčková

Krok po krůčku směrem k Rakousku

V Rakousku už nyní žiji nějakou dobu a má cesta sem byla pozvolná… Spousta lidí, co umí výborně německy, se buď učí němčinu jako první cizí jazyk, nebo měla někdy v dětských letech či na střední škole příležitost vycestovat do zahraničí, například strávit školní rok v Německu či Rakousku.

Můj odrazový můstek bohužel nebyl tak pevný. Němčinu jsem se začala učit až na čtyřletém gymnáziu. Kvůli špatným učitelům, kteří si nechali mými spolužáky diktovat, co budeme dělat na hodinách (hrát pexeso nebo vyhledávat něco na počítači), jsem v posledním ročníku gymnázia neuměla říct asi ani jednu bezchybnou větu.

Rozhodla jsem se však jít studovat obor Mezinárodní obchod na VŠE v Praze, na němž od prvního ročníku vyžadují znalost dvou cizích jazyků na maturitní úrovni. Před přijímačkami na VŠE jsem jen ležela v knihách s němčinou, protože to bylo to jediné, co mi zbývalo se doučit. Naučila jsem se skoro zpaměti celou gramatiku, ale slovní zásobu jsem neměla žádnou. Naštěstí byly ale přijímací zkoušky koncipovány formou testu a slovní zásoba k nim nebyla tolik potřeba jako gramatika. K mému překvapení jsem se ji našprtala tak dobře, že jsem v přijímacím testu z němčiny dosáhla relativně vysokého počtu bodů.

Co se týče němčiny, byl pro mě první rok na VŠE velkou výzvou. Již během prvních pár týdnů studia jsem musela připravit prezentaci v němčině, která pro mě skončila koktáním, pocením a červenáním se. Jelikož mám ale ráda výzvy, soustředila jsem se na němčinu a přestala jsem se učit např. angličtinu, se kterou jsem nikdy neměla problémy. V jednom jazykovém fóru na internetu jsem se seznámila s jedním Němcem, který byl nadšenec do jazykovědy a vždy mi pomáhal s němčinou. Dodnes je to můj velmi dobrý kamarád.

Letní škola byla prvním impulsem k zlepšení němčiny a poznání Rakouska

Koncem druhého ročníku na VŠE jsem neměla žádné plány na léto, dokud mi jedna spolubydlící neřekla, že na stránkách školy viděla informaci o plánované letní škole němčiny. Jednalo se o Sommerkolleg v Liberci (nyní se již bohužel nekoná) – třítýdenní tandemový intenzivní kurz němčiny s rodilými mluvčími, kteří se učili česky, pořádaný organizací AKTION Česká republika – Rakousko a zaměřený na ekonomii a přírodní vědy. Tento kurz byl úžasný, nesmírně levný (protože byl finančně podporován oběma zeměmi) a pořádně mě nakopl. Jelikož jsme všichni bydleli na dvoulůžkových pokojích s cizincem (v mém případě milou Rakušankou, která studovala slavistiku), museli jsme se nějak dorozumívat v cizím jazyce. Během tohoto kurzu jsem se naučila mluvit bez ostychu.

Díky skvělé organizaci Sommerkollegu v Liberci jsem byla motivována se další léto přihlásit na Sommerkolleg v Českých Budějovicích, který probíhal ve stejném duchu. Zároveň se mi podařilo obdržet stipendium DAAD na účast na třítýdenním letním kurzu němčiny v Kolíně nad Rýnem. Následující rok jsem se přihlásila na další kurz z většiny financovaný přes AKTION, a to Literární letní školu ve Znojmě. Mimo jiné jsem si němčinu následně zlepšila i díky studiu v německém Řezně, kde jsem strávila semestr v rámci programu Erasmus.

Pobyt ve Vídni: od psaní diplomky k podpisu pracovní smlouvy

Jelikož jsem se dozvěděla, že AKTION poskytuje stipendia také na studijní výzkum, rozhodla jsem se toho využít. Ke konci magisterského studia jsem podala žádost o stipendium na výzkumný pobyt ve Vídni. Výzkum ve Vídni byl pro mou diplomovou práci, v níž jsem porovnávala systém podpory exportu v Rakousku a ČR, stěžejní a bez stipendia AKTION bych nebyla schopná jej uskutečnit.

Během svého výzkumného pobytu ve Vídni jsem první bydlela na koleji a znala jsem jen několik Rakušanů přes Sommerkollegy v ČR. Tenkrát jsem se ve Vídni ještě necítila úplně jako doma.

Jelikož jsem měla všechny předměty v Praze uzavřené a zbývalo mi složit jen státnice a dopsat diplomku, rozhodla jsem se na konci svého výzkumného pobytu ve Vídni hledat budoucí práci. Nebylo to jednoduché, ale usmálo se na mě štěstí a dostala jsem se na studentskou pozici do mezinárodní společnosti, kde pracuji dodnes, jen už s plnohodnotným zaměstnaneckým kontraktem.

Vídeň je krásná a jsem zde moc spokojená. Veřejná doprava funguje dobře, všude se dá dostat relativně rychle… ale nejvíc se mi líbí Donauinsel a možnost koupání v Dunaji v létě, možnost jezdit všude (i do práce) na kole díky husté síti cyklostezek, Heuriger a výhledy z okolních kopců. Všem vřele doporučuji ji navštívit!

napsala Lenka Zbranková