Mezinárodní kemp Zellhof aneb rakouský venkov trochu jinak

Chtěli byste zažít Rakousko s jeho průzračnými jezery, zelenými loukami a vrcholky alpských hor včetně bučících krav? Právě takové Rakousko, o jakém většina z nás sní, jsem naplno zažila jako členka mezinárodního skautského týmu Zellhof. Skautingu jsem se s potěšením věnovala od malička a k tomuto koníčku přibylo později i cestování a jazyky – zejména němčina. Když mě proto v mých šestnácti letech oslovila s nabídkou práce v týmu má bývalá skautská vedoucí, ani na vteřinu jsem nezaváhala.

Skautská vesnička Zellhof je situována takřka v podhůří samotných Alp, přímo na pomezí tří ledovcových jezer poblíž Salzburku. Původně se jednalo o statek, který byl později rakouskými skauty přestavěn na rozlehlé tábořiště. To je dnes využíváno skautskými i jinými mládežnickými skupinami z celého světa. Třebaže je v provozu po celý rok, nejvíce práce zde nastává o prázdninách, kdy přijíždí největší počet skupin. Tehdy jsem na Zellhof dorazila i já.

Úkolem řídícího týmu skautů, a tedy i mým úkolem, bylo zajišťovat hladký průběh pobytu všech účastníků. Hned po svém příjezdu jsem byla z velkého množství rozličných typů prací rozpačitá – jak se totiž po pár dnech ukázalo, měl by být zkušený člen zellhofského týmu schopen zastávat mnoho funkcí v jedné osobě. Kromě péče o stanovou louku, údržbu materiálu či třídění a vyvážení odpadu (Rakušané si na ekologii velmi potrpí), musí být člověk také zručným prodavačem sladkostí a skautských nášivek v táborovém kiosku, rádcem pro vedoucí skupin nebo příležitostným kuchařem pro celý tým.

Vždy ve středu se navíc na Zellhofu koná takzvaný Den otevřených hrnců (Tag der offenen Töpfe), kdy každá z účastnických skupin uvaří něco dobrého ze své národní kuchyně. Svou troškou do mlýna přispěje vždy i vedoucí, kteří nejčastěji vaří Kaiserschmarrn – v překladu císařský trhanec, podávaný s jablečným pyré. Pokud tedy někdy zavítáte do Rakouska, určitě si tuto tradiční pochoutku nenechte ujít!

Pořád jsem tedy měla co na práci a na nudu nezbyl čas, navíc v mezinárodním kolektivu se snad člověk ani nudit nemůže. Přestože jsem se již tenkrát německy domluvila, bylo pro mě množství německých dialektů mezi organizátory i mezi účastníky táborů doslova kulturním šokem. Zejména vesnická rakouská němčina, vídeňština či bavorština byly na Zellhofu nepřeslechnutelné. Němčina i se svými barvitými dialekty však fungovala jako zellhofská „lingua franca“, a zahraniční členové týmu se tedy museli s nářečími sžít. Naštěstí byli všichni mí spolupracovníci shovívaví a v nejistých začátcích mi pomáhali.

Existenci přátelských vazeb mezi všemi zúčastněnými, navíc okořeněnou společnými zážitky, vůbec považuji za největší plus, jaké Zellhof může nabídnout. Moc ráda vzpomínám na letní rána, kdy jsem společně s některými členy týmu mívala na starosti snídani, což obnášelo příjemnou procházku s bandaskami do nedalekého statku pro čerstvé, ještě teplé mléko, vajíčka a žemle. Také večerní koupání po náročné práci v průzračném jezeře či společné cestování po Salcbursku patřilo k našim oblíbeným aktivitám, které se mi v Rakousku vryly do paměti.

Jsou zkrátka momenty, na které v životě nezapomenu, a několikery prázdniny v rakouském Zellhofu mezi ně určitě patří!

Pfiat Di!

napsala Hana Křížková