Z Rakouska můžete poznat celý svět

Němčina je moje hobby, má posedlost a poslední dobou i práce. Jakmile jsem ukončila bakalářské studium v Brně, rozhodla jsem se jít zkusit štěstí a vylepšit si svůj jazyk a soft skills do nedalekého Rakouska. Všechno nakonec klaplo a já jsem tak už třetí rok, a snad už ne na dlouho, studentkou vídeňské univerzity.

Už na bakalářském studiu v Brně jsem využívala všech možností, které univerzita nabízí. Autorská čtení, přednášky, stammtische a samozřejmě i zahraniční stáž. Ani mě neminul Erasmus, ze kterého jsem přijela jazykově nabušená a především motivovaná na další studium v zahraničí. Jakmile jsem se tedy trochu rozkoukala ve Vídni, našla si byt, práci a vplula do nového studentského života, začala jsem se poohlížet, co za možnosti můj obor vlastně nabízí. Nabídka byla více než bohatá. Protože se tu všichni připravujeme na práci učitelů a učitelek němčiny, orientuje se studium především na praxi. Tu tady získáváme na hospitacích, ale i prvním skokem do vody – učitelskou praxí. Učit můžeme jak v některé z vídeňských jazykovek nebo jiných vzdělávacích institucích, tak i v zahraničí. Polsko, Maďarsko, Slovensko, Itálie, ale i Česko každoročně přijímají mé spolužáky, aby jim pomohli učinit mnohdy první krok k tomu, stát se učitelem. Mimo to se nám však nabízí i opravdová zahraniční stáž. Ta je v našem případě, na rozdíl od Erasmu, financovaná rakouským ministerstvem a hranice Evropy pro ni neplatí.

Chopit šanci za pačesy

Bezva nápad, řekla jsem si a hned na konci prvního semestru jsem si to napochodovala s vyplněnou přihláškou do kanceláře zahraniční koordinátorky. Po měsících čekání a byrokratických machinací jsem dostala své praktikantské místo. V Sarajevu. Moje první reakce byla poněkud rozpačitá, ale jakmile jsem zjistila, kde Sarajevo leží a zda nepatří do válečné zóny, začala jsem se těšit a připravovat. Ubytování, pojištění, jízdenka, sbalit kufřík a může se vyrazit směr Fakulta islámských studií neboli moje nové pracoviště po následující tři měsíce.

Přes veškeré obavy, strach, nejistotu a dvanáctihodinovou, převážně probrečenou, cestu přes troje hranice jsem v pět hodin ráno dorazila na zaplivané sarajevské nádraží. Tam mě o hodinu později vyzvedli moji domácí a zavezli do mého dočasného domova. Jakmile jsem ze sebe smyla pach cesty, najedla se a vybalila si kufr, uvědomila jsem si, kde to jsem a co právě prožívám. Nové dobrodružství v zemi, kam by mě ani ve snu nenapadlo cestovat, natož pracovat. Měla jsem tři měsíce. Pouhé tři měsíce na to, poznat Sarajevo a všechny jeho krásy. Nehodlala jsem marnit ani minutu.

Setkání s realitou aneb polako holka

První kroky samozřejmě směřovaly na univerzitu, kde jsem měla být očekávána. Chyba lávky. Koordinátor byl zrovna marod a nikdo jiný o mě neměl žádné informace. Frázi „ja negovorim bosanski“ jsem bohužel nacvičenou neměla, takže dorozumívání fungovalo jen pomocí posunků a mé cvičené mimiky. Nějak se to všechno událo, že jsem se dostala do kanceláře děkana, který se mě milosrdně ujal a snažíc se zachovat si vážnost mi položil matoucí dotaz: „A co vy tady vlastně chcete dělat?“ Když jsme si ujasnili, kdo jsem a proč jsem do Sarajeva přijela, mě lehce orosený potem předal mé americké kolegyni Lexie, že ta mi všechno vysvětlí. A vězte, že vysvětlila. Seznámila jsem se se všemi kolegy, poprvé byla konfrontována s tureckým záchodem, prošla si nádhernou a maličkou fakultu včetně mešity a uvelebila se v mé kanceláři. A především se naučila první a nejdůležitější slovíčko – polako.

Polako definuje celou bosenskou společnost, náturu, mentalitu i životní postoj. Když se jízdní řád neshoduje s tím na internetu? Polako. Když kamarádi přijdou o hodinu později na schůzku? Polako. Když taxikář zabloudí a vy ho musíte navigovat domů? Polako. Polako by se dalo přirovnat ke španělskému „maňána“, anglickému „chill“, německému „entspann dich“ a nebo českému „klídek“. Všechna tato přirovnání jsou ale velmi vzdálená od reality, protože kdo nezažil Bosnu, nepochopí.

Po pár týdnech jsem si na nový styl zvykla, přijala ho a zcela se mu poddala. Vychutnávání kávy, procházky po válkou zničeném, ale historií dýchajícím městě, rozhovory s taxikáři a každodenní svolávání k modlitbě se staly součástí mého života.

Posunout své hranice

To, co se mi jevilo na začátku jako zcela nemožné, těžké a neskutečně se najednou zdálo zcela přirozené. Každodenní výuka němčiny s lidmi, se kterými se nemám jak domluvit (angličtina moc nefrčela a moje bosenština se omezovala jen na ty rozhovory s taxikáři o počasí a mé práci), organizace projektu ve zcela neorganizované zemi, první přímý střet s islámem. To všechno najednou nebylo děsivé, ale úžasné a vzrušující. Jakožto Češka vyučující němčinu na Fakultě islámských studií, kde jako jedna ze tří osob nenosím hidžáb jsem za chvíli byla známá po celém městě. To znamenalo občas vtíravé pohledy, ale většinou pozvání na kávu, volné vstupy do muzeí a úsměv na tváří ostatních lidí. Od kolegů jsem neustále dostávala malé pozornosti, ať už to byly výtisky vlastní knihy od profesora, kterého jsem nikdy osobně nepotkala, čokoláda na Velikonoce, které tam nikdo neslaví, nebo sada na bosenskou kávu (džezvu) jako dárek na rozloučenou od samotného děkana.

Cítila jsem se vítaná, obklopená milými lidmi a prostě a jednoduše neskutečně dobře. O to horší bylo loučení a návrat domů, který se přiblížil rychlostí blesku. Odvážela jsem si ale neocenitelné zkušenosti, novou kolonku v životopise (Vy jste vážně byla v Bosně?), otevřenou mysl a přátele na celý život. Za to všechno vděčím studiu v Rakousku. I přes krušné začátky, lopocení v práci a vysoké počáteční výdaje se mi Vídeň odměnila a vrátila mi všechno do posledního centu. A jelikož se dá stáž absolvovat i opakovaně, kdo ví. Možná není všem dnům konec…

napsala Monika Bukáčková

Jak jsem střílela z luku a pletla košíky – kulturní stáž uprostřed rakouských lesů

„Vždyť název Waldviertel je odvozený od slova Wald, jsou tam prostě jen lesy, nic víc.“ Tak okomentovala kamarádka z Německa můj nápad vyrazit na měsíční stáž do zapomenutého koutu Rakouska pod českými hranicemi. Já ale lesy miluju, a taky umění, a němčinu. To všecko práce na pozici asistentky Letní akademie – tzv. Sommerakademie v Mottenu, nabízela, proto jsem neváhala a přihlášku na stáž zaslala.

Po krátké emailové komunikaci s šéfem Sommerakademie, Alfem Kraulizem, jsem vyrazila do Vídně na zaškolovací setkání. Vídeňskou adresu Akademie jsem i přes můj orientační nesmysl našla bez problémů. „Grüss di, ich bin Alf. Schön, dass du hier bist! Du kannst mir gerne dutzen.“, znělo vřelé uvítání pána s bílým plnovousem, sympatickým úsměvem a vřelým stiskem ruky, který na mě vykouknul zpoza masivních dřevěných dveří, vedoucích do kanceláře jeho organizace „Ideenfindung“.

Místo zbytečných formalit a vyzpovídávání jsem hned po dvouhodinovém úvodním sezení, vedeném Alfovou asistentkou, dostala několik administrativně laděných úkolů, abych získala přehled o náplni stáže – ta měla spočívat především v administrativní a organizační výpomoci s pořádáním kreativních seminářů zaměřených na rukodělné činnosti, výlety či exkurze. Zaškolení jsem zvládla se ctí. S Alfem jsme se rozloučili v přátelském rozpoložení s tím, že se uvidíme v Mottenu na konci června.

Před začátkem stáže jsem horečně přemýšlela, co s sebou vzít. Alf doporučil kolo kvůli cyklostezkám a bloček, do kterého si budu zapisovat postřehy a případné nápady a kreativní myšlenky. S gigantickým ruksakem v jedné a kolem v druhé ruce jsem po pár hodinách cesty vlakem dorazila do Českých Velenic, kde mě Alf přivítal. Motten totiž leží asi 30 km od českých hranic, ale bez jakéhokoli autobusového nebo vlakového spojení s českou stranou. Je to malá vesnička, obklopená smrkovými lesy a bažinami, v blízkosti stojí středověký hrad.  Na kraji vesničky stojí rozlehlý statek s přilehlou stodolou, vše nově zbudované. Zde jsem se tedy na další měsíc zabydlela společně s Caroline, další stážistkou z Rakouska, a Alfem.

Pracovní tempo v rámci stáže hodně kolísalo, na což jsem si musela zvykat. Byly dny, kdy jsme společně s Caro jen procházely administrativní záležitosti a vytvářely Alfovy oblíbené To-do-listy, díky kterým jsme neměly šanci na nic zapomenout. Po nich ale nadcházela příprava a realizace jednotlivých workshopů. V takové chvíli jsme měli o zábavu postaráno. Řešily se přihlášky účastníků na poslední chvíli, plakáty, úklid, program. Obdivovala jsem Alfovu schopnost pak v čas zahájení daného workshopu zcela vypnout, uvolnit se, a soustředit se jen na hosty. Právě vytváření příjemné atmosféry na statku bylo mimo jiné naším úkolem. Před příjezdem prvních hostů jsme trhaly čerstvé květiny, vyráběly domácí limonády z bylinek ze zahrádky.

Co bylo pro mě ale asi nejzásadnějším zážitkem, bylo setkávání s lektory, ale i účastníky jednotlivých workshopů. Například jsem měla možnost absolvovat část semináře vedeného jednou z nejznámějších současných mimek, Ninou Hlavou, kterého se účastnili mladí kabaretisté z celého Rakouska. V rámci workshopů jsem si vyzkoušela také střelbu z luku, bubnování na africké bubny nebo pletení košíků. Díky stáži jsem také poznala místní kulturu a přírodu – především čistá koupací jezera.

Svoji stáž na letní akademii v Mottenu hodnotím pozitivně. Poznala jsem spoustu zajímavých lidí, přiučila se trošku kulturnímu managementu a zlepšila si zas o chlup němčinu.

napsala Anežka Doležalová

Stážistkou na vídeňském magistrátu

V roce 2010 mi bylo čerstvých osmnáct, na gymnáziu mi zbýval rok do maturity a já dostala od Centra Vysočina pozvání na stáž do Vídně. Ještě teď si vzpomínám, jak moc mě ta nabídka nejprve vyděsila. Učila jsem se sice od dětství německy, ale svým jazykovým znalostem jsem ani trochu nevěřila. Jak bych to pak mohla zvládnout sama v cizím městě? Dnes jsem ráda, že jsem prvotní strach překonala a vyrazila poprvé na zkušenou právě do Rakouska. Za vše mluví už jen to, že několik dní po svém návratu jsem se rozhodla maturovat z němčiny a věnovat se kultuře a historii německy mluvících zemí i při studiu na vysoké škole.

Stáž na vídeňském magistrátu mi zprostředkovali organizátoři Letní žurnalistické školy Karla Havlíčka Borovského. Díky nim jsem během svého krátkého pobytu měla možnost seznámit se s tím, jak funguje komunikace radnice i jejích jednotlivých odborů s obyvateli rakouského hlavního města, ale také si některé věci hned vyzkoušet. Dostala jsem se například do redakce místních radničních listů, kterých vychází hned několik různých tematických mutacích. Účastnila jsem se redakčních porad a napsala si tam svůj první opravdický článek v němčině. Nakoukla jsem také do projektové kanceláře, která měla na starosti výstavbu nového Hlavního nádraží a během hospitace v magistrátním IT oddělení si zahrála na testerku webových stránek. Vždy když jsem ve Vídni a jedu metrem, vzpomenu si třeba na premiérovou projížďku prodlouženou linkou U2 s primátorem města Michaelem Häuplem. Pro mě to bylo vlastně první setkání s podobně významným politikem, a proto mě překvapilo, jak přátelská atmosféra ve vagóně tehdy zavládla.

Každý den strávený ve Vídni byl pro mě velkým zážitkem – hlavně díky skvělému přístupu mých hostitelů, kteří se mi snažili předat maximum ze svých letitých znalostí, ale přitom se ke mně chovali jako rovnocenné partnerce. A tak jsem rychle zapomněla na ostych a užívala si všechny ty neobvyklé aktivity, které pro mě naplánovali. Musím přiznat, že i na svých dalších stážích jsem mnohokrát čerpala právě z toho, co jsem se ve Vídni naučila. Ale největším poznáním pro mě bylo, že není důvod bát se vykročit ze své komfortní zóny – zkuste to s podporou Do Rakouska na zkušenou a přesvědčte se sami!

napsala Šárka Navrátilová

Stáž na velvyslanectví, díl I

Jmenuji se Lucie Bílá, je mi 22 a jsem z Chrudimi ve východních Čechách. Studovala jsem bakaláře politologie v Praze na FF UK a zatím jsem dlouhodoběji byla v zahraničí na semestr studia v Nizozemsku.

Co Tě ke stáži motivovalo?

Studuji prvním rokem rokem magisterský obor Politologie-Africká studia v Hradci Králové. Stáží jsem si chtěla rozšířit teoretické znalosti ze školy a vidět reálné fungování české diplomacie.

Jaká byla Tvoje náplň práce na velvyslanectví?

Vyřizování ztrát a nálezů, asistence při vízových pohovorech a administrativní agendou, výpomoc s e-mailovou korespondencí a ad hoc úkoly týkající se konzulární problematiky zadané konzulem nebo vice-konzulkou.

Komu bys stáž doporučila a proč?

Studentům, kteří chtějí využít německý a anglický jazyk v praxi, rádi by si vyzkoušeli práci v zahraničním prostředí s českým zázemím a poznali každodenní diplomacii v praxi.

Kdybys měla říct, v čem si jsou rakušané a češi nejvíce podobní a naopak, co by to bylo?

Češi jsou více aktivní a mají stále pocit, že mají co dohánět po 40 letech komunismu, kdy zaspali za západním světem. Rakušané naopak podle mě postrádají motivaci k progresu, což je vidět například na jejich přístupu ke službám a celkovým investicím do renovací apod. Iluze o socialismu a zkresleném welfare jim „zatemňuje“ dynamický přístup k „novému“. Obě země jsou si nicméně velmi podobné architekturou a Vídeň i Praha jsou evidentně středoevropské metropole se společnou historií.

Měla jsi také trochu času objevovat Vídeň? Jak na Tebe město působí? Měla jsi zde nějaké oblíbené místo/aktivitu?

Kombinací práce i školy jsem měla čas poznávat blíže Vídeň především o víkendech. Vídeňané lépe využívají veřejné prostory jako parky než Pražané. Na druhou stranu jsem si musela zvyknout na kratší otevírací doby v obchodech a restauračních zařízeních a na velice nekomerční neděli, kdy je prakticky vše zavřeno. Ve Vídni jsem se ráda zastavila na Naschmarktu a líbily se mi i trhy na Rathausplatzu.

Stáž na velvyslanectví, díl II

Jmenuji se Štěpánka Parthonová, je mi 20 let. Maturovala jsem na Rakouském gymnáziu v Praze, mám za sebou první ročník bakalářského studia diplomacie na VŠE. Pracuji v České televizi, kde se podílím na přípravě pořadu Hyde Park, a na ZS Nikolajka, kde učím krasobruslení. Příležitostně doučuji němčinu. Ve volném čase se závodně věnuji synchronizovanému krasobruslení.

„Fotku fotil pan velvyslanec, když jsme byli na schůzce s prezidentem parlamentu. Když zjistil, že jsem v parlamentu ještě nebyla, domluvil nám krátkou prohlídku budovy, našli jsme i Masarykovu sedačku. To jen pro ilustraci toho, s jak vstřícným jednáním jsem se zde setkala.“

Jak jsi se o možnosti absolvování stáže na velvyslanectví ČR ve Vídni dozvěděla?

Junior Diplomat Initiative, jedna ze studentských organizací při VŠE, sdílela na svém Facebooku odkaz na nabídku stáže na Českém velvyslanectví ve Vídni.

Co studuješ? Co Tě ke stáži motivovalo?

Na VŠE studuji obor Mezinárodní studia – diplomacie na Fakultě mezinárodních vztahů. Důvod, proč jsem se rozhodla pro stáž právě tady je ten, že všechny ostatní nabídky si kladly jako podmínku studenty minimálně dokončující bakalářské studium, ideálně však studenty magisterských programů. Zároveň se v médiích často objevují názory, že studenti nemají žádnou praxi nebo zkušenosti se skutečným provozem podniků/úřadů, a tak nejsou pro zaměstnavatele dostatečně atraktivní.

Jaká byla Tvá náplň práce na velvyslanectví?

Vzhledem k tomu, že jsem byla na stáži jen krátce, pomáhala jsem téměř výlučně při přípravě jedné akce – setkání skupiny 2+6 v Linci, kde se sešli ministři zahraničí obou zemí společně s hejtmany všech příhraničních krajů, bylo to už druhé setkání v této podobě. S tím jsou spojené úpravy společného prohlášení a jejich zapracovávání do obou jazykových mutací a jejich předávání dalším lidem. Dále pak překlady různých organizačních dokumentů především pro českou stranu, setkání totiž organizuje Rakousko.

S přístupem do kalendáře pana velvyslance jsem získala relativně dobrý přehled o akcích, kterých se účastní a můžu tak sledovat, zde se některá z nich vyskytla v médiích. Takové články je dobré poslat panu velvyslanci, obvykle se některé z nich přeloží a pošlou na MZV, případně se dá odkaz na webové stránky velvyslanectví.

Občas jsem měla možnost účastnit se různých schůzek, ze kterých je třeba udělat nějaký výstup – tedy během schůzky zapisovat a to pak shrnout ve zprávě TIC.

Mimo to jsem dostávala občas nějaké texty na přeložení, ať už novinové články, nebo něco jiného.

Komu bys stáž doporučila a proč?

Stáž na velvyslanectví bych doporučila nejenom studentům mezinárodních vztahů a příbuzných oborů, ale i studentům žurnalistiky. Získání náhledu do chodu úřadu, způsobu zpracování informací a organizování oficiálních akcí je určitě dobrá zkušenost. Myslím si, že stáž by byla vhodná i pro studenty překladatelství, je tu dostatek úředních a oficiálních dokumentů na překlad, což by mohl být pro začínající překladatele zajímavý materiál.

Kdybys měla říct, v čem si jsou Rakušané a Češi nejvíce podobní a naopak, co by to bylo?

Obě hlavní města si jsou velmi podobná, určitě se tu necítím cize. Rozdílná mi přijde atmosféra – na ulici mě pozdraví úplně cizí lidé, mnohem více si mě prohlížejí, k nějakému kontaktu je tu mnohem blíže, než u nás. Přijde mi, že je tu volnější tempo – když jsem si šla vyzvednout opravené boty, pán nebyl v obchodě, ale přišel z vinotéky, která je přes ulici.

Těžko se vyrovnávám s jinou odlišností – nedělní zavřené obchody. Dále mě překvapilo, že většina potravin v obchodě je předem nabalíčkovaná – koupit si dvě brambory a jednu mrkev se mi nepodařilo, jednu housku (případně jakýkoli jiný, vámi zvolený počet) si můžete koupit u pultu lahůdek, v oddělení pečiva jsou připravené v sáčcích po asi 4 kusech.

Přijde mi, že se tu trochu tluče právě ta volnost, kdy je opravář obuvi ve vinotéce nebo tu často nejsou přechody jako závazná místa, kudy přejít, s určitou sešněrovaností, ať už to je předem zabalené pečivo nebo nápisy na popelnicích, že mezi 22:00 a 6:00 se nesmí vyhazovat skleněný odpad.

Máš také trochu času objevovat Vídeň? Jak na Tebe město působí? Máš už tady nějaké oblíbené místo/aktivitu?

Času je spousta, ale teploty nejsou úplně příznivé. Byla jsem se koupat na Stadionu, tam to bylo dobré – dostatek místa ve stínu i na slunci, vyhrazené prostranství, kde se nesmí hrát s míčem. I přes spoustu lidí v areálu nebyly bazény přeplněné. Líbí se mi také okolí Schwedenplatzu, hlavně kino Urania (tam jsem zatím nebyla) a kino Stadtkino u Karlsplatzu, to má i výborný program, bohužel má v srpnu přestávku. Překvapilo mě, jak nereprezentativní je recepce v OSN, to jsem opravdu nečekala.

Krátké zhodnocení stáže

Se stáží jsem velmi spokojená, byla jsem překvapená, jak zodpovědné úkoly jsem dostávala. Vždy, pokud to bylo jen trochu možné, jsem měla možnost doprovázet pana velvyslance – na menších jednáních i na velkých akcích. Celkově ale mohlo být práce víc, některé dny jsem nedělala nic.

Moc si cením velmi vstřícného jednání ze strany všech zaměstnanců, měla jsem možnost mít vlastní program i v pracovní době. Celý kolektiv je velmi přátelský a otevřený.  Z chování ostatních zaměstnanců můžu mít navzdory svému nízkému věku a nulovým zkušenostem i jako stážistka pocit, že jsem pro velvyslanectví alespoň malým přínosem.

Štěpánka absolvovala stáž v roce 2015, ze stejného roku pochází i tento rozhovor.

Stáž na velvyslanectví, díl III

Jmenuji se Karolína Janatková, je mi 24 let a jsem studentkou prvního ročníku magisterského studia na VŠE, kde studuji obor Mezinárodní politika a diplomacie a současně Bezpečnostní studia na Univerzitě Karlově. Již na střední škole jsem strávila rok ve Spojených státech amerických a tato zkušenost mě pouze utvrdila v tom, že se chci zabývat mezinárodními vztahy. Po skončení střední školy jsem se přihlásila na VŠE, kde jsem úspěšně vystudovala bakalářský obor Mezinárodní studia – diplomacie. Jelikož mi chybělo mezinárodní prostředí, zapojila jsem se do studentské organizace ESN VŠE Praha – Buddy System, která se stará o studenty přijíždějící na mou univerzitu. Při studiu jsem také absolvovala stáž na Ústředí Českých center.

O možnosti absolvování stáže jsem se dozvěděla přímo na webových stránkách Velvyslanectví České republiky ve Vídni. Po přečtení několika velice kladných recenzí od studentů, kteří tuto stáž již absolvovali, jsem se přihlásila do výběrového řízení. Mou hlavní motivací nebylo pouze načerpání pracovních zkušeností, ale chtěla jsem také proniknout do vnitřní struktury a pochopit, jak velvyslanectví skutečně funguje.

Mou stáž odsouhlasila nejprve ambasáda, poté Ministerstvo zahraničních věcí a až poté jsem možnost zúčastnit se stáže řešila na univerzitě – konkrétně s proděkanem pro studium Fakulty Mezinárodních vztahů. Výstupem z mé stáže je projekt na téma: Rakouská neutralita a její vliv na bezpečnostní politiku Rakouska.

Jako stážistka jsem na velvyslanectví strávila tři měsíce. V prvních 14 dnech jsem pracovala na konzulárním a vízovém oddělení, kde jsem pomáhala s příjmem a zpracováním žádostí o víza do České republiky, popřípadě o zaměstnanecké karty. Vyzkoušela jsem si i vedení pohovorů s žadateli o dlouhodobé vízum do České republiky. K této práci patřilo i vedení e-mailové komunikace s úspěšnými žadateli. Nedílnou součástí mé práce na tomto oddělení byla také správa administrativy ohledně ztrát a nálezů (dokumenty, peněženky, klíče) českých občanů, které nám zaslaly rakouské úřady a policie. Práce na tomto oddělení pro mě byla velmi přínosná, neboť jsem se mohla přímo podílet na celém procesu udělování víz.

S panem velvyslancem, jsem se zúčastnila celé řady schůzek, z kterých jsem následně zpracovávala zápisy. Za jedny z nejzajímavějších považuji schůzku na rakouském ministerstvu školství a schůzku s Radou České televize. Díky aktivní účasti při jednáních jsem se dozvěděla spoustu poznatků z prostředí diplomacie. Současně jsem po celou dobu mé pracovní stáže spravovala webové stránky a starala jsem se o prezentaci velvyslanectví skrze sociální média – Facebook, Twitter a Instagram. Dozvěděla jsem se tak, jak funguje veřejná a kulturní diplomacie v praxi.

Velvyslanectví úzce spolupracuje s Českým centrem ve Vídni, které pořádá mnoho zajímavých akcí – od promítání filmů až po nejrůznější výstavy. Vzhledem k tomu, že jsem v minulosti absolvovala stáž v Praze na Ústředí, chtěla jsem se podívat, jak funguje České centrum v zahraničí. Díky ochotě pana velvyslance a pana ředitele ČC Martina Krafla jsem měla možnost strávit týden v lednu na ČC Vídeň. Vyzkoušela jsem si mimo jiné, jak zorganizovat přednášku pro presidenta Hospodářské komory, Vladimíra Dlouhého, ve spolupráci s Erste Bank a Českou spořitelnou. Zpracovávala jsem ale i nejrůznější rešerše jak v německém, českém, tak anglickém jazyce.

Během stáže jsem se zúčastnila celé řady přednášek, odborných seminářů a panelových diskusí, které se vzhledem k aktuální situaci často týkaly uprchlické krize a migrace. Zúčastnila jsem se také mezinárodního veletrhu cestování, kde byla Česká republika hlavní partnerskou zemí. Navštívila jsem ale také mnoho zajímavých míst jako například rakouský parlament, polskou ambasádu, Vídeňskou Diplomatickou akademii a další.

Velkou zkušeností pro mě byla účast na každoročně pořádaném vánočním bazaru OSN, kde měla Česká republika dva stánky – jeden s typickými českými výrobky a druhý s českým jídlem a pivem. Výtěžek z celé akce byl věnován charitativním organizacím. Následně jsem připravila informační leták pro sponzory na 48. ročník charitativního bazaru, který se bude konat v letošním roce.

Během celé stáže jsem se seznámila se spoustou zajímavých lidí. Na mezinárodní konferenci s názvem Vienna Congress com.sult 2016 jsem se dokonce setkala s bývalým presidentem ČR Václavem Klausem, který na této akci vystoupil s proslovem na téma migrace a byl panelistou na dvou diskusních fórech. Zaměstnanci celého velvyslanectví byli velmi přátelští, vstřícní a ochotní. Se stáží jsem byla velmi spokojená. Velmi mě potěšil fakt, že jsem po celou dobu dostávala velmi zodpovědné úkoly. Tímto bych ještě jednou ráda poděkovala za důvěru, kterou do mě všichni zaměstnanci velvyslanectví vložili.

Pracovní stáž v zahraničí je skvělou příležitostí jak získat cenné praktické zkušenosti, zdokonalit si znalost cizích jazyků a v neposlední řadě poznat mnoho zajímavých lidí. Stáž na Velvyslanectví České republiky ve Vídni bych doporučila studentům mezinárodních vztahů nebo těm, kteří přemýšlí o práci ve státní správě. Myslím, že je stáž vhodná i pro studenty žurnalistiky případně překladatelství.

Stáž na velvyslanectví, díl IV

Na konzulární úsek Velvyslanectví České republiky ve Vídni jsem přišla na podzim 2013 jako studentka oboru překladatelství německého jazyka s vidinou nové zkušenosti s prací v zahraničí. Do té doby jsem v zahraničí pouze studovala a chtěla jsem se posunout o stupínek výš. A to se, myslím, také povedlo. Práce na konzulárním úseku spočívala z části v administrativní činnosti, měla jsem ale také možnost pracovat na překladech právnického charakteru a na přípravě rešerší. Rozmanitost pracovních úkolů, pravidelná pracovní doba, komunikace s kolegy z celého konzulárního úseku a možnost nahlédnout do práce české diplomacie byla zkušeností více než velikou. Pokud máte na vysoké škole možnost práce zahraničí, určitě neváhejte. Do budoucího pracovního života je to zkušenost jedinečná a nezaměnitelná.

napsala Jitka Hrdá

Stáž na velvyslanectví, díl V

Jmenuji se Kateřina Králová a na stáž na obchodně-ekonomickém úseku Velvyslanectví ČR ve Vídni jsem se dostala vlastně úplnou náhodou… Po ukončení prvního semestru magisterského studia na VŠE (obor Mezinárodní studia – diplomacie), jsem přerušila studium a na rok jsem odjela na Nový Zéland. Užívala jsem si cestování, ale trochu mě tížily myšlenky, co budu dělat po návratu do ČR. Vzhledem k tomu, že jsem se vracela až v půlce března a letní semestr začíná v půlce února, nebylo možné, abych nastoupila na prezenční studium. Proto jsem hledala možnost, jak co nejefektivněji využít „volný čas“, než nastoupím v září do školy. V prosinci jsem na facebooku své katedry narazila na nabídku stáží, mezi kterými byla i stáž na OEÚ ve Vídni. Protože stáž byla vypsaná od března na 3 měsíce, termín mi vyhovoval, tak jsem zkusila poslat životopis a motivační dopis. A vedoucí OEÚ si mě vybrala!

Musím přiznat, že sice studuji VŠE, ale ekonomie nepatří mezi mé oblíbené předměty. Vzhledem k tomu, že jsem ještě týden před plánovaným nástupem na stáž cestovala, neměla jsem moc čas přemýšlet o tom, co mě čeká. O to víc jsem byla nervózní první den stáže. OEÚ ve Vídni je malé oddělení, které čítá dva pracovníky (vedoucí – českou diplomatku – a jednoho Rakušana, který má na starosti běžnou agendu). Oproti politickému úseku, který je početnější, byla atmosféra na OEÚ komornější a pro mě přátelštější.

Celkem jsem na stáži strávila 3 přínosné měsíce. Naučila jsem se mnoho nových věcí a také jsem viděla, jak funguje to, o čem se ve škole jen učíme. Můj každý den začínal tím, že jsem si zběžně prolistovala dva rakouské deníky, zkontrolovala mailovou schránku OEÚ a pak byl každý den jiný. Zpracovávala jsem podklady pro prezentace, vytvářela analýzy, psala články na aktuální témata (ať už na web nebo ve formě TIC), vyhledávala veřejné zakázky vhodné pro české firmy a odpovídala na dotazy, které přicházely na OEÚ pravidelně. Mimo jiné jsem měla na starosti správu webových stránek OEÚ, komunikaci se zástupci firem i státní správy a aktualizaci dat.

Nejvíce času jsem ale věnovala přípravě Česko-rakouského fóra obranného a bezpečnostního průmyslu, které bylo letošní největší akcí pořádanou OEÚ. Na organizaci akce jsem se významně podílela a byla jsem velmi mile překvapena, kolik odpovědnosti na mě byla vedoucí OEÚ ochotná přenést. Fórum se konalo v rámci Veletrhu obranné a bezpečnostní techniky (IDET) v Brně a jeho hlavním cílem bylo navázání nových kontaktů a rozvinutí spolupráce mezi zbrojařskými firmami v Čechách a Rakousku. Každá firma měla možnost představit se a domluvit si B2B schůzky. Vzhledem k tomu, že se nám přihlásilo přes 30 firem z ČR a Rakouska, byla organizace velmi náročná. Svým způsobem jsem měla velké štěstí na šéfovou. Obchodní radová byla velmi přátelská, ochotná a dokázala ocenit přínos stážistky na svém oddělení.

Stáž ve Vídni není rozhodně jen o tom, že budete sedět v kanceláři. Město nabízí mnoho aktivit, ať už sportovních, kulturních nebo jiných. Ambasáda pořádá ve svých prostorách garden party, promítání filmů, přednášky a prezentace na politická nebo historická témata, představení knih apod. Stážisté se mohou všech aktivit zúčastnit nebo jsou zapojeni přímo do organizace akce. Mimo to rozesílá sekretariát stážistům pozvánky na akce ve Vídni, kam se může každý přihlásit.

Stáž na obchodně-ekonomickém úseku je vhodná především pro studenty oborů s ekonomickým zaměřením, ale rozhodně to není nutnou podmínkou. Zároveň se nebojte přihlásit na stáž, pokud máze pocit, že úroveň německého jazyka neodpovídá požadavkům. Já jsem mluvila rok pouze anglicky a němčinu jsem vůbec nepoužívala. Chvíli trvalo, než jsem se rozmluvila, ale na obchodně-ekonomickém úseku nepřicházíte s němčinou do styku na každodenní bázi (na rozdíl od konzulárního úseku). Kdybych si mohla vybrat stáž znovu, určitě bych volila stejně. Vídeň je krásná, náplň práce byla zajímavá a spolupracovníci na OEÚ byli velmi milí.

O Vídni

Když se člověk narodí, dostane darem svět. Celý svět. Většina z nás se však ani nedotkne stuhy na balíčku, nemluvě o tom, že bychom se podívali dovnitř.

Odmalička jsem byla zvědavá a chtěla objevovat svět. V 18 jsem poprvé jela pracovat do zahraničí a rok za rokem byl můj korálkový náramek zahraničních zkušeností pestřejší. Během magisterského studia Mezinárodních vztahů na Masarykově univerzitě jsem strávila rok stážováním v Indii, v Belgii a v Rakousku. Rakousko jsem si vybrala proto, že jsem chtěla nahlédnout pod pokličku evropské diplomacie, a také proto, že jsem se rozhodla nevěřit citátu, že život je příliš krátký na to, abyste se učili němčinu. Vídeň, ta elegantní velkoměstská kráska, mě přivítala v době, kdy v Prateru občas někdo prošel se zmrzlinou v ruce, a rozloučila se se mnou v době, kdy už se všichni koupali v Dunaji.

Studentku Mezinárodních vztahů by mě měla zajímat politika a diplomacie, a tak jsem se vydala přímo na Velvyslanectví ČR. Stáž spočívala v tvorbě rešerší, psaní a překladu reportů, návštěvě konferencí a organizování kulturních aktivit. Aneb typický mezinárodně-politický balíček od Bruselu počínaje po Zimbabwe konče. Co však tento balíček obalilo do růžového papíru s velkou mašlí, byl jeden člověk. Diplomacie je labyrint rétorických pravidel a různých kliček, a pravděpodobnost, že se podaří najít upřímného, vlídného, přátelského a pokorného člověka, je jako hledat jehlu v kupce sena. Měla jsem však to štěstí, že v tu dobu VV velel pan velvyslanec Jan Sechter, nejinspirativnější a nejlepší šéf, kterého jsem kdy měla. Takže poklona a velký dík za tuto unikátní příležitost.

Většinou vyvolávám u lidí nevěřícný výraz v očích, když tvrdím, že se mi nelíbí Paříž, Berlín ani Brusel. Místo nich mi hlavě létají obrázky šarmantních „maloměst“ jako Montpellier, Norimberk a Gent. Vídeň však sítem mého motta „Malé je milé“ prošla. Za dva měsíce jsme můj bicykl a já Vídeň křížem krážem projeli a propadli její kráse. Je báječná! Až na to, že člověk během pěti kilometrové jízdy musí dvacetkrát čekat na zeleného panáčka, není jí co vytknout. Koncerty klasické hudby, občas nějaká ta vernisáž a výlet do parku, byly hlavní položky mého diáře. Nelitovala jsem. Všechno navíc probíhalo tak jaksi v klidu. Vídeň nikam nespěchá, je to elegantní dáma. Možná trochu osamělá v té své grandióznosti, která jí neumožňuje být hip jako Berlín, ale přece svá.

Takže hurá objevovat Vídeň, Rakousko nebo rovnou celý svět s Almdudlerem v ruce!

Veronika Gregušová nyní pracuje ve velkoměstské Praze. Většinu času ji potkáte s knihou a tužkou v ruce či na procházce v českých luzích a hájích. Píše rozhovory, úvahy a kreslí ilustrace na svůj blog pinklich.cz.

Stážistky a jejich zkušenosti v Českém centru Vídeň

Rozhovor s Markétou Hornerovou a Angelikou Vodvarka, které absolvovaly na jaře 2017 stáž v Českém centru ve Vídni.

Jak ses dostala ke stáži v Českém Centru? Proč zrovna ve Vídni?

 A: Protože studuji ve Vídni, sháněla jsem zde tou dobou stáž a na webových stránkách Českého centra jsem našla nabídku praktika. Díky studiu na slavistice jsem ČC již znala, protože jsem se v rámci kurzů českého jazyka účastnila nejrůznějších akcí (filmové večery na Velvyslanectví, 250 let bohemistiky ve Vídni apod.).

M: Pro mne jako pro studentku dějin umění byla Vídeň zásadní. Je zde velké množství muzeí, galerií, architektury a celkově bohaté kulturní vyžití.  V době, kdy jsem nastupovala na stáž, jsem ve Vídni byla již 4 měsíce v rámci programu Erasmus na Vídeňské univerzitě. Když jsem si na facebookových stánkách všimla, že shánějí stážisty do Českého centra, brala jsem to jako příležitost nahlédnout do fungování kulturních institucí tohoto typu a samozřejmě díky komunikaci s návštěvníky zlepšení jazykových schopností.

Na jakou práci/projekt jsi obzvlášť hrdá?

A: Jednoznačně na vytvoření videa s kurátorem výstavy Secesní architektura v Rakousku-Uhersku – evropská rozmanitost slohu Peterem Schubertem. Člověk má při práci volnou ruku, takže jsem mohla otázky a stříhání provádět samostatně. Mimo to byla práce s panem Schubertem vždy velmi veselá a příjemná.

M: Nejvíce na grafické práce, jako vytváření měsíčních programů, plakátů a pozvánek k výstavám.

Jaké nové schopnosti jsi v sobě během stáže odhalila?

A: Přišla jsem na to, že se mi v překládání stále více a více daří.

M: Pro mne to byly právě ty grafické práce. Nikdy předtím jsem na ničem podobném nepracovala.

Jaká byla atmosféra v týmu?

A: Velmi příjemná! Uvědomíte si, že i přesto, že jste „jen“ stážista, jste plnohodnotný člen týmu. Zejména po akcích jsme spolu ještě strávily nějaký čas a dobře se bavily. S Markétou a Tabeou, které byly praktikantkami ve stejné době, jsem mohla velmi dobře spolupracovat a u nás je to také vždy: „der Schmäh gerannt“ (;

M: Naprosto souhlasím s Angelikou. Pro mne to bylo příjemně strávených 5 měsíců.

Jaká událost/akce byla pro tebe nejzajímavější?

A: Jako studentce dějin umění se mi samozřejmě líbila přednáška od Petera Schuberta. Další událost, která mi zůstala v paměti, byla diskuze o Chartě 77 v Divadelním muzeu ve Vídni. Je to pro mne vždy nepředstavitelné, že Evropa byla tak brutálně oddělena a jak těžká byla cesta ke svobodě tehdejšího Československa.

M: Pro mne to byla „Pravidla hry“, výstava fotografií studentů z FAMU a UMPRUM, kde jsme se měly příležitost také podílet na její instalaci. Dále to byla pravidelná promítání českých filmů na Velvyslanectví České republiky v českém znění s anglickými titulky, např. film Limonádový Joe.

Doporučila bys dále tuto stáž? Pokud ano, proč?

A: Ano, každopádně. Nejen proto, že člověk pracuje v prvním městském obvodu Vídně a cesta k univerzitě zabere jen 10 minut pěšky, ale také proto, že jsem ještě nikdy neměla takové štěstí být součástí tak přátelského a respektujícího týmu. Také se člověk podílí na přípravách akcí a může tak být opravdu hrdý na svou práci. 

M: Samozřejmě! Jako praktikanti jsme zde dostali možnost zabývat se tím, co nás nejvíce zajímá. U mne to byly právě grafické práce, psaní textů na web či vytváření postů na FB. Samozřejmě si díky komunikaci s návštěvníky a překladům zlepšíte jazykové schopnosti. Mimo to pracujete v opravdu skvělém kolektivu!

Angelika Vodvarka, 22, je studentkou dějin umění a slavistiky (českého a slovenského jazyka) ve Vídni. Český jazyk se začala učit proto, aby se mohla bavit se svými prarodiči.

Markéta Hornerová, 24, studuje dějiny křesťanského umění na Katolické teologické fakultě UK v Praze a ve školním roce 2016/2017 studovala v rámci ERASMUS ve Vídni.

Rozhovor vedla Pavla Rašnerová