Moje cesta do Innsbrucku

Ahoj, jmenuju se Žana a momentálně dokončuju magisterský program v oboru Managementová komunikace a IT na MCI v Innsbrucku. Narodila jsem se a byla vychovávaná v malé vesnici ve slovinských Alpách. Už v dětství jsem objevila, že mám podnikatelské vlohy. Po střední škole jsem tak věděla, že ekonomie je moje vášeň, a tak jsem se rozhodla odjet do slovinského největšího města a studovat ekonomii na univerzitě v Lublani. Protože jsem hodně energická, zvědavá, pracovitá a vždy hledám nové výzvy, Slovinsko mi bylo po čase malé, a tak jsem se rozhodla odjet studovat do zahraničí. Jako první jsem jela na Erasmus do Irska, ale dnes studuji v Rakousku.

Proč jsem si vybrala Rakousko? Spousta lidí se mě na to neustále ptá a já mám na tuhle otázku vždy spoustu odpovědí. Za prvé, Rakousko mi vždycky přišlo velmi zajímavé. Protože jsem vyrůstala na slovinsko-rakouských hranicích, od dětství jsem viděla rozdílné podmínky a vyšší životní standard než je ve Slovinsku. Znám lidi, kteří se rozhodli přestěhovat do Rakouska a dnes jsou velmi spokojeni se svým rozhodnutím, a tak mě jejich nadšení nakazilo. Když jsem dokončila bakaláře doma, rozhodla jsem se, že se přihlásím na magisterský program do Rakouska.

I když se v Rakousku mluví jiným jazykem než doma, máme spolu hodně společnou kulturu a taky atmosféru. Tyhle dva body byly také důvodem, proč jsem se rozhodla přihlásit se na magisterské studium do Rakouska.

 

A co si myslím po roce studia v Rakousku? Řekla bych jen, že to bylo nejlepší rozhodnutí mého života. Poté, co jsem se přestěhovala do Rakouska, moje němčina nebyla moc dobrá, ale lidé byli moc milí a mluvili se mnou anglicky, takže bylo jednoduché si najít kamarády. Mám moc ráda ten pocit, který mi dává Innsbruck, kdykoliv se vrátím, je přátelský a cítím se tady jako doma i přesto, že jsem v jiné zemi. Mám ráda ty hory kolem a jak jsou lidi kolem aktivní. Moc se mi líbí, jak je můj magisterský program sestavený a jak dobře se škola stará o svoje studenty.

A i přesto, že dokončuji svoje studia, jsem si více než jistá, že tady, v téhle krásné zemi, zůstanu. Rakousko mi nabízí lepší možnosti než moje domovská země. Například přes léto jsem hledala brigádu a našla jsem ji za měsíc. Tohle by se ve Slovinsku nikdy nestalo. Doma jsou podmínky pro mladé lidi na trhu práce velmi špatné. A jak už jsem řekla dříve, rozhodnutí odejít do Rakouska bylo nejlepší rozhodnutí v mém životě a doporučila bych Rakousko každému, kdo chce zažít něco nového, ale ve stejné kultuře jako doma, a taky mít následně nesčetně možností jak se uplatnit po dokončení studia.

Žana

Moje cesta z Indonésie do Rakouska

Abych se představila, jmenuji se Rebecca. Jsem z Indonésie a momentálně studuji magisterský program v oboru komunikačních studií na Vídeňské univerzitě.

Jak jsem se dostala k Rakousku jako mojí příští destinaci?

Abych byla upřímná, byla to čistě shoda náhod. Mým cílem bylo studovat v nějaké rozvinuté západní zemi jako je Austrálie, Velké Británie, USA anebo v  nějaké zemi v západní Evropě. Snažila jsem se dostat na některé univerzity ve zmíněných zemích, některé mě přijaly, další ne. Poté co jsem zhodnotila všechny univerzity, které mě přijaly, vybrala jsem si Rakousko, hlavně kvůli Vídni, protože jsem vždycky chtěla bydlet ve velkém městě, kde budu v mezinárodním prostředí a budu potkávat nové mladé lidi, ale taky jsem nechtěla žít ve velkém, „ hnusném“ metropolitním městě podobném tomu, kde jsem dosud žila (jméno nechci uvádět). Takže jsem si řekla, že Vídeň bude určitě to perfektní město pro mě, které splní všechna má kritéria.

A jaké komplikace mě na cestě do Rakouska potkaly?

V mém případě hlavně víza, abych mohla zůstat v zemi legálně. V tomto případě jsem opravdu nenáviděla svůj pas, protože je nějaké „pravidlo“, že lidé z Indonésie musí snad vyplňovat více formulářů než lidi jiných národností (a to platí i pro sousední země Indonésie).

A jaké komplikace mě potkaly při pobytu v Rakousku?

Nevnímám, že by život v Rakousku byl nějak problémový, teda až na získání víz. Cítím, že život v Rakousku je jednoduchý a uvolněný. Vyžití je tady skvělé, můžu jezdi městem na kole (což jsem v životě nedělala), můžu trávit čas se svými kamarády, studovat, číst… Jednoduše řečeno, cítím se šťastná, že tady žiju.

A jak se mi zatím v Rakousku líbí?

Moc se mi tady líbí. Rakousko je jednou z těch požehnaných zemí, které jsem kdy navštívila. Je tady nádherná příroda jako výhled na Alpy v Tyrolsku a Salzburgu, nebo pozice jezera v Korutanech, Hallstatt a samozřejmě nádherná Vídeň. Jsem vděčná Bohu, že mi dal tu možnost žít ve Vídni, v jednom z nejkrásnějších hlavních měst a taky v tom nejlepším městě k žití.

A moje speciální zpráva pro všechny, kteří se rozhodují kde studovat?

 Prosím, opravdu jeďte studovat do zahraničí nebo zámoří (jakákoliv země, pokud to není vaše domovina). Poznejte svět. Je tady tolik možností kde studovat, učit se o dalších zemích a kulturách. Naučí vás to žít, poznat sami sebe, objevit váš potenciál a v neposlední řadě se stanete lepším člověkem, který má otevřenou mysl a velké srdce.

 

 

A jestli chcete vědět víc o mě, anebo si přečíst moje cestovatelské příběhy, tak navštivte můj blog: http://www.bloodyways.blogspot.com 😉

Rebecca

Když Erasmus, tak ve Vídni?

Další akademický rok se rozjel naplno, v šestém ročníku je práce taky až až a kdy jindy, než když se má člověk zase začít učit, je nejvhodnější chvíle pro sepsání krátkého článku o mém úžasném studijním pobytu Erasmus+. Rád bych na začátek podotknul, že článek nevznikl pouze z mé iniciativy, mé touhy ukázat světu mé spisovatelské schopnosti a taktéž ne z mých sebestředných potřeb všem čtenářům HADa říci, jak jsem se poslední půl rok měl (mimochodem moc dobře). Proto vás prosím o shovívavost, když stylistika nebude úplně top, text bude tak nepřehledný, že aktualizované webové stránky nejmenované univerzity by vyhrály cenu „Přehlednost 2017“, sem tam se vloudí nějaké zeugma (chacha) anebo snad věty budou tak komplikované, že popis os petrosum se pak bude zdát jako příběh z čítanky prvňáka základní školy. Na úvod bych ještě rád řekl, že někde hluboko v temném hvozdu webových stránek se ukrývají průvodci mnohých pobytů Erasmus+ v pdf, kde najdete plno věcí o tom, co se jak zařizuje, co je nutné udělat atd. Když najdete tohoto průvodce, pak už dokážete všechno. Já spíš stvořím takové krátké povídání o mém zahraničním pobytu, o mých zážitcích, popřípadě o tom, co třeba není v tom bájném průvodci uvedeno. Samozřejmě mě můžete kdykoli s dalšími dotazy kontaktovat a rád se s vámi o vše podělím. A nyní už k mému pobytu ve městě, které sedmým rokem získalo titul nejlepšího města pro život, ve Vídni!

Studium a vše kolem něj

Ve Vídni jsem strávil letní semestr 5. ročníku, kdy jsem absolvoval oční, ORL, pediatrii a urgent s anesteziologií. V pátém ročníku člověka čekají dvě státnice, z jednoho důležitého předmětu a z jednoho úplně nejvíc mega důležitého předmětu a zkouška z interny. Je důležité mít na paměti, že státnice (samozřejmě) a zkouška interna se musí udělat doma a je tedy na vás, jestli obojí napráskáte do jednoho semestru, a pak se z toho budete další semestr ve Vídni za 4,50€ za jeden půllitr tekutého chleba zotavovat, anebo si právě jako já s mou parťačkou Marikou zvolíte místo gynekologie pediatrii (jediné tyhle dvě kombinace dávaly za nás smysl), tu si ve Vídni odchodíte jako první a pak ještě stíháte jeden z květnových nebo červnových termínů státnic. Nutno říci, že i my jsme si první vybrali gynekologii, ale osud tomu chtěl a asi tak 5s před otevřením STAGu (takže jsme vlastně měli ještě 2 hodiny času), ne dobře, asi tak týden před, nám paní z Vídně napsala, že gynekologie je obsazená, že už je tam moc studentů (nemedici všichni kývou hlavu se slovy, tak to je jasný přece), což jsem vážně nechápal, jak může být někde úplně plno, a že si máme zvolit prostě něco jiného. S odstupem času ale můžu říci, že to byla velmi dobrá komplikace, jelikož pár studentů, co vyjížděli v páťáku taky někam do zahraničí a co se rozhodli všechno „důležité“ sfouknout v jednom semestru, na konci toho marathonu říkali, že už by to možná asi nikdy znova neudělali. Samozřejmě učit se dopoledne v němčině, třeba i jiný předmět, a pak odpoledne si otevřít pediatrická online skripta taky není žádná výhra a nic náročnějšího jsem nezažil, ale myslím, že to pořád byla ta lepší z variant.

Organizačně vyšlo všechno na jedničku, i když jsem byl trochu zmlsaný z pobytu v Lipsku. (Pobyt
ve Vídni byl můj již druhý Erasmus+ pobyt.) V případě Vídně obdržíte během roku mail s žádostí o vyplnění online přihlášky, dále pak včas necháte podepsat Learning Agreement všemi stranami, potom dostanete mail, že další info zjistíte nejpozději měsíc před začátkem semestru. Tohle info, které přijde přesně měsíc předem, je prakticky jedna věta (žádné oficiální pdf oznámení), že máte přijít na děkanát „pár“ dní předem před začátkem semestru. Na děkanátu podepíšete papír o mlčení a vyfasujete studentský průkaz, který je představován neskladně velkým na půl přeloženým tvrdým papírem. Stejně tak na konci pobytu řeknete milé paní na zahraničním oddělení tschüss, a kdybyste nepotřebovali podepsat papír o délce mobility, tak tam asi ani nemusíte.

Co se výuky týče, tak semestr je rozdělen do tří pětitýdenních terciálů, kdy v každém jsem absolvoval jeden předmět. Výjimkou bylo oční a ORL, tyto dva předměty se vměstnaly do jednoho terciálu. Obecně se dá říci, že výuka v nemocnici a přednášky probíhaly od 8 asi do 14 hodin, někde jsem končil dříve, někde později. Celkově však člověk ještě musel počítat někdy i s hodinovým časem na dojíždění, jelikož lékařskou fakultu ve Vídni studuje v ročníku 700 studentů a tak musí být studenti vždy rozprostřeni v nemocnicích po celé Vídni. V praxi se pak stane, že i když bydlíte 5 minut od hlavní nemocnice (tam probíhají ale vždy přednášky, takže částečná výhra), můžete mít praktikum na druhé straně města.

Kvantita výuky však někdy nahrazovala kvalitu, a tudíž i ve Vídni člověk strávil někdy čas nezavazením nebo snahou stát se neviditelným. Zde by bylo na místě srovnat výuku ve Vídni a v Olomouci s výukou v Lipsku, kde praktikum (bez přednášek) v nemocnici trvá denně 90 minut. Doktoři jsou v dobré náladě, protože ví, že s mediky stráví (opravdu stráví) jenom hodinu a půl, navíc přijdou včas anebo vám neřeknou, že si máte dát ještě na hodinu kafe. Studenti jsou pozorní, vyspaní, na daná konkrétní témata na každý den (skoro vždy) připravení, protože když už tam přece jdu jenom na takovou chvíli, tak to by bylo, abych se na to vůbec nepřipravil. A i když se to může zdát jako bláznovství, tak někdy je méně více, a tohle je toho zářným příkladem. Samozřejmě neříkám, že dnešní výukové metody na naší fakultě vznikly v době, kdy ještě nebyly ty internety a elektřina, kdy nebylo moc knih a všechno vědění měl vlastně jenom pan profesor, a tedy tříhodinové přednášky byly velmi důležité. To rozhodně ne, ještě bych to schytal. Jen se zamýšlím nad tím, proč medicínu studuje tolik somnolentních studentů navíc se sníženou schopností reakce na podnět, s vysokou afinitou k okrajům místnosti popř. radiátorům. Ti medici dneska prostě, no šílenost. Co se mi taky v Německu a i Rakousku líbilo, je to, že každý student musí v 3. – 5. ročníku povinně absolvovat čtyři měsíce (dva měsíce na oddělení, jeden měsíc v ambulantním provozu a jeden měsíc u praktika) praxe, ale může si vybrat, dle libosti, v jakém oboru chce praxi dělat. Baví tě derma, dělej dermu, ať ji umíš. Ještě nevíš co? V pohodě, zkusíš něco na 14 dní, a když se ti to nelíbí, zkusíš něco jiného. Samozřejmě tuhle praxi nedělají studenti celé prázdniny, mají víc prázdnin mezi semestry, takže potom s praxemi, co máme my, jsou zaneprázdněni asi tak stejně. V šestém ročníku jsou studenti jenom v nemocnici. V kterékoli si oni vyberou. Čtyři měsíce na chirurgii, čtyři měsíce na interně a čtyři zase v oboru, co je baví, zajímá, čemu se chtějí věnovat. Tím, že trávíte tolik času na jednom oddělení (nemusíte ale), máte jistotu, že vás v nemocnici i něco třeba za první měsíc naučí, abyste to pak mohli další tři měsíce sami provádět a odlehčit tak práci jiným. V Německu zase ale nemají ten úplně nejdůležitější předmět na světě, takže tím se to vlastně vyrovná.

Písemná zkouška ze všech předmětů se koná na konci semestru v jeden den. I když to zní hrozivě, zvládli to jiní před vámi, zvládnete to i vy!

Vídeň – bydlení, kultura, jazyk

Kohn a Lebowitz se potkají na Wilsonově nádraží.
„Uctivá poklona, pane Kohn, kampak jedou?“
„Do Vídně.“
„Za obchodem, za obchodem?“
„Ále kdepak. Na pohřeb.“
„No to je mi líto. A kdopak jim umřel?“
„Tchýně.“
„Jó, Vídeň je Vídeň.“

Vídeň je Vídeň. Vídeň je prostě jenom jedna a je to po Olomouci druhé nejkrásnější město, které znám. Kdo ve Vídni nikdy nebyl, zajeďte si tam třeba autem (dvě a půl hodiny a jste tam), protože ta krása se nedá popsat slovy. Jak pro turistu, tak i pro nového obyvatele je Vídeň velmi příjemné město. Člověk si tu najde vše, co potřebuje, aby nespadl do takového toho každodenního stereotypu. Prostě hlavní město, není co dodat. Ve dne, v noci můžete opravdu žít na plno. (K tomu pomůžou i noční linky a metro, které o víkendu jezdí celou noc.)

Jednou z věcí, z které jsem byl obzvlášť ve Vídni nadšený, byly vídeňské kavárny. Co na tom, říkáte si. Kromě příjemné atmosféry to v těchto kavárnách funguje tak, že si objednáte kávu, pivo, nen G’spritzten (vinný střik) a potom si nápoj vychutnáváte tak dlouho, jak je libo. Herr Ober (pan vrchní) chodí sice kolem vás, ale pokud chcete objednat něco dalšího, či chcete platit, musíte zvednout prst a zvýšeným hlasem dát najevo, co byste rádi. Proto ve Vídni není neobvyklé potkat studenta, který si objedná jednu kávu, rozloží si po celém stole učebnice a v kavárně se učí. Je to mnohem příjemnější, než když u nás v české hospůdce se vás někdo v půlce piva zeptá, jestli roztočíme další.

První co, abyste si opravdu mohli Vídeň užít, je najít si bydlení. Jelikož od univerzity žádnou oficiální nabídku nedostanete, musíte googlit a zjistíte, že ve Vídni existuje plno kolejí, kde vyplníte žádost a za 250€ můžete s někým sdílet pokoj, anebo mít pokoj sám za 400€. Více detailů bohužel nevím, jelikož jsem se rozhodl nebát se a hledal jsem pokoj někde na bytě. Na facebooku existuje asi deset skupin, kde se nabízí studentské pokoje a kde si můžete nějaký ten i pro vás vhodný pokoj najít. Vhodné je hledat pojem „Zwischenmiete“, kdy je jedná o pokoj, kde bydlí student, který také odjíždí na erasmus a hledá za sebe na několik měsíců náhradu. Výhodou je, že pokoj je většinou zařízený, ponechán ve stavu, jak ho obýval předchozí majitel,
a tudíž si nemusíte skoro nic z Česka vozit. Nutno říci, že člověk nesmí propadat panice, když pět týdnů před začátkem studia nemá bydlení. Mně se podařilo najít byt 15 minut od hlavní nemocnice a 15 minut tramvají od úplného centra asi měsíc před začátkem, ale měl jsem pak dokonce ještě další nabídku, takže rozhodně se není čeho strachovat. Rozhodně si zkuste najít byt, kde můžete bydlet s někým z Rakouska. Na kolejích se často stane, že potkáte dalšího erasmáka, což bohužel vaší němčině moc nepomůže.

Co se rozvoje jazykových dovedností týče, musím říci, že jsem mluvil s Němci více než v Německu. Na každý semestr studuje medicínu asi 80 erasmus studentů a mnoho z nich je právě z Německa. Prostě erasmus se stipendiem v zemi, kde se mluví vaším jazykem. Proč ne. Když jsem se ptal proč, tak protože nevyšla Francie a zbyla už „jenom“ Vídeň. Tito Němci mají navíc něco jako „erasmus duši“, tudíž to nejsou typičtí chladní Němci, ale skoro vždy velmi srdeční otevření lidé. Typičtí Vídeňané jsou pak taky velmi milí, nemají problém se s vámi např. v hromadné dopravě jenom tak bavit, a když dobíháte na tramvaj nebo metro, tak někdy i vyskočí ze sedadla, aby se vám nezavřely dveře. Já osobně jsem si připadal jako v Česku, člověk mluvil jenom německy. Nebo spíš rakousky, ještě lépe vídeňsky. V tom spočívá největší kámen úrazu v Rakousku a i já se musím přiznat, že to povídání s pravým Vídeňanem v tramvaji taky nebylo tak intenzivní, protože vídeňština a rakouština nejsou němčina. Výslovnost není úplně stejná, a kdo umí trošku lépe německy, slyší hned rozdíl a má i problémy všemu rozumět. Na druhou stranu po dlouhé roky jsme byli součástí Rakouska-Uherska, v 19. století žilo ve Vídni 30% Čechů, a proto plno slov a plno gramatiky má čeština podobnou právě s rakouštinou. I když „Hey Oida, gemma umi auf a Bier?“ „Jetzt? Bist du deppert? Nö, i geh in da Hapfn.“ nemusí být úplně srozumitelné. Žádný strach skoro každý Rakušan umí i hochdeutsch, takže většinou v dialogu mezi čtyřma očima není problém. Horší je to pak, když je vás více než dva. Ale uvidíte, že za pár týdnů už vám to vůbec nepřijde. I nejeden Čech možná hned rozumí slovíčkům jako Ribizl, Ordination, Reklame, Buchteln, Golatsche, Heisel, Beisl, fesch, zuzeln.

Erasmus+ – ano či ne

Když jsem vyjížděl na svůj první erasmus, zájemců o tuhle jedinečnou zkušenost bylo více než dost a já měl velké štěstí, že se mi podařilo jet na stáž, kam jsem chtěl. Druhý rok zájem pořád ještě jakýsi byl, ale tento rok, jestli výsledek výběrového řízení nelže, vyjíždí na pobyt do německy mluvících zemí pouze 4 studenti, i když dostupný počet míst je 8. To znamená, že i když neumím skoro německy, mám samá Ečka, stejně se můžu do Německa nebo Rakouska podívat. Na jednu stranu je to super, na druhou stranu je to smutné. Studijní pobyty Erasmus+ byly jedny z nejcennějších zkušeností mého života, a kdybych mohl vrátit čas, tak bych rozhodně neudělal nic jinak. Kromě zdokonalení se v jazyku získáte plno zkušeností, dovedností, jak žít a přežít (v mém případě to představuje praní prádla a nakupování), naučíte se lépe komunikovat s lidmi a i zjistíte, kdo jste a kým chcete být. Potkáte plno lidí, kteří kupodivu myslí zcela jinak a mají zcela jiné názory než vy a lidé ve vašem okolí, a to vás neskutečně mentálně rozvine a posune dál. Konkrétně v Německu a Rakousku pak zjistíte, že po ulicích neběhají gangy mladých násilnických Syřanů s iPhony, ale že ve skutečnosti se člověk cítí v noci v parku nebo na nádraží mnohem bezpečněji než třeba v Olomouci ve dne.

Určitě se ani nebojte, že byste museli prodlužovat studium (i když podle mě i za to to stojí). Veškeré záležitosti se projednávají s odpovědnými osobami již před stáží a vy tedy vlastně už na začátku pobytu na 99% víte, že to, co plánujete absolvovat, vám bude na konci stáže i uznáno. Sám jsem měl vždy osobně pocit, že lékařská fakulta je ráda, že vyjíždím na zahraniční pobyt a že mě v tom plně podporuje, za což jí tímto velmi děkuji.

Závěrem tedy můžu jenom říci, že jestliže někdy i jenom chvíli jste pomysleli na to, že byste na erasmus jet chtěli, jděte do toho. Jděte do toho, ta příležitost už nikdy nebude. Já i vy vymyslíme spolu mnoho důvodů proč nejet, ale kdo chce, hledá způsoby. Jděte do toho. Nebudete litovat.

autor Jiří Polcr

Článek vznikl pro studentský časopis  Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci HAD, jeho původní verzi i s fotografiemi naleznete zde: http://www.had.spolekmediku.cz/kdyz-erasmus-tak-ve-vidni/

Do Rakouska na Erasmus!

V dnešní době se zdá, že vyjet na Erasmus je skoro povinnost. Pokud se necítíte na to, studovat v zahraničí celého bakaláře nebo magistra, je to ideální ochutnávka místních poměrů. Navíc docela slušně sponzorovaná. Další výhodou je, že neuspějete-li u zkoušky, nikdo se to nedozví a ve výsledku to bude stejné, jako kdybyste si daný předmět vůbec nezapsali. Tedy méně stresu. Jak si ale vybrat tu pravou zemi? Na střední jsem kromě angličtiny studovala francouzštinu, ale s příchodem na vejšku jsem si začala uvědomovat, že by se mi do budoucna hodila spíš němčina. Absolvovala jsem tedy pár semestrů výuky tohoto jazyka, abych získala základní povědomí. K Rakousku jsem měla odjakživa blízký vztah, protože do Alp jezdíme každý rok na týden na hory s rodinou. Navíc, na rozdíl od Německa, mají zimní a letní semestr ve stejnou dobu jako u nás, takže není problém po návratu plynule navázat. Vybrala jsem tedy tu jedinou rakouskou školu, se kterou má MatFyz podepsanou smlouvu a hurá na Technickou Univerzitu do Grazu!

V Rakousku je životní úroveň trochu vyšší než u nás, což se odráží jednak v cenách a jednak v tom, že tu všichni mluví perfektně anglicky. Když se přiliš pozdě touláte v horách a potká vás starostlivý místní důchodce, taky mluví anglicky. Což se bohužel rozhodně nedá říct o ostatních Erasmácích. Univerzitní kampus je skvěle vybavený a velmi moderní. Na zahraničních studentech si tu velice zakládají. Absolvovali jsme dokonce uvítací recepci u samotného starosty.

Jak se tu vlastně studuje? Výuka mi tu připadá velmi praktická, učitelé jsou velice vstřícní. Vlastně můžu říct, že jsem tu znovu nalezla dobrý vztah ke svému oboru a obrovskou vnitřní motivaci vzít svůj život silněji do vlastních rukou. Člověk si uvědomí vlastní možnosti. V Rakousku se mi zkrátka dějí jenom ty dobré věci.

Organizace ESN, která se o nás stará, pořádá každý týden nejrůznější aktivity – workshop vaření rakouských specialit, party, lyžařské zájezdy, výlety k nejkrásnějším jezerům, do lázní, do čokoládovny… Kromě toho mám mnohem víc volného času než doma. Toho se dá báječně využít k objevování místních krás i po vlastní ose. Kdo by nechtěl navštívit vánoční trhy ve Vídni a v Salzburgu? Zajet si na jednodenní výlet do Alp, kdykoliv vás napadne a je zrovna hezké počasí? A vídeňský řízek tu dělají tak obří, že se skoro nevejde na talíř!

Napsala: Eliška Janásková

Proč do Rakouska a mám na to vůbec?

Přemýšlíte o tom, kam po maturitě na školu? Co studovat, kde to studovat, na co máte a na co nemáte? Každý jsme v tom věku byli a stáli před rozhodnutím, kam se bude ubírat náš život. Někdo plánuje MatFyz už od šesté třídy, někdo plánuje a pak to změní a jiní zkrátka jen neví. Naštěstí žijeme ve světě nekonečných možností a cokoliv si usmyslíme, můžeme dotáhnout do konce, stačí jen chtít. Já měl to štěstí, že moje rozhodnutí se setkalo s širokou podporou nejen rodičů, ale i přátel. První, co by ale člověk měl vědět, je jaké studium si vybrat, protože dnes je možné studovat v podstatě cokoliv. Pokud se navíc rozhodnete vydat se za hranice (v našem případě do Rakouska), tak je nesmírně těžké se zorientovat v tom, jak to chodí a co všechno člověk musí mít, umět a vědět.

Vy máte to štěstí, že nám můžete kdykoliv napsat a my zkusíme poradit, jak nejlépe umíme. Já takové štěstí neměl a rád bych se tedy s vámi podělil o moje zkušenosti a poznatky, které jsem během svého studia získal.

Kde začít…

Všechno začíná výběrem školy a oboru. Je důležité vědět, že v Rakousku existují vedle univerzit i tzv. Fachhochschule, které jsou mnohem více orientovány na praxi a vzdělání pro budoucí povolání. Já mám zkušenosti s oběma typy škol a tak si dovolím je srovnat. Je dobré při výběru školy vědět, jak si představujete svou budoucnost, ač ze zkušenosti všichni víme, že se tyhle plány během studia ještě asi stokrát změní.

Cítíte-li se víc teoretičtí, máte-li chuť objevovat nové věci a přinášet do světa něco skvělého a inovativního, pak rozhodně jděte na univerzitu, která vám nabídne komplexní vzdělání s velmi širokým teoretickým základem.

Naopak jste-li více praktičtí a máte rádi, když se dají věci, které se naučíte i nějak praktičtěji použít, pak je vaší nejlepší volbou jedna z mnoha Fachhochschule (FH). Na takové škole získáte znalosti a dovednosti potřebné pro výkon vašeho povolání a nebudete zatěžováni teoretickými podrobnostmi, které člověk stejně často zapomene hned poté, co je napíše do písemky.

Vím, co chci, ale kde to najít?

Typ školy bychom měli a obor předpokládám také. Teď už zbývá jen najít tu správnou konkrétní školu a zjistit jaká jsou přijímací kritéria a jak to všechno probíhá. V tomto momentě však zklame mnohé mé suché oznámení, že vlastně není žádné centrální místo, kde se ptát a jak získat potřebné informace. Nejlepší je samozřejmě sehnat někoho, kdo na škole studuje, studoval a poradil by. Do toho všeho se staví samozřejmě jazyková bariéra a člověk často končí s obličejem v dlaních a s pocitem naprostého zoufalství. Nevěšte hlavu! Zkuste napsat na studijní, najít na sociálních sítích skupiny lidí, které sdružují lidi ze školy, dobrým kontaktem může být i lokální organizace Österreichische HochschülerInnenschaft (ÖH), což jsou jakési studentské odbory. V některých případech má škola své zahraniční oddělení známé jako International Relations Office a tam na váš mail jen čekají. Jen jde o to překonat strach, že budete za nechápavce, a napsat.

Dejme tomu, že máme školu, obor, kontakt a nezbytné informace potřebné k finálnímu rozhodnutí. Většinu pak ale napadne ta správná otázka: mám já na to studovat v zahraničí? Je pravdou, že štěstí přeje připraveným a moje připravenost při stěhování do Rakouska byla tehdy víc než mizerná. U nás v rodině nikdo nemluví německy, nikdo nestudoval vysokou školu a nikdo nikdy nebydlel v zahraničí, takže se mi sice dostávalo podpory, ale tu podporu v podobě nějaké rady nebo pomoci, kterou bych v tu chvíli asi ocenil nejvíce, jsem musel shánět jinde. To člověku taky nepřidá na sebevědomí.

Ale teď už doopravdy stojíte jen před rozhodnutím, zda do toho jít, a nebo zůstat. Tohle je bohužel moment, kde vám nikdo nepomůže a tenhle vnitřní boj musíte hrát sami. Ani já vám nesmím říkat: „Jo, jděte do toho, bude to super!“ Každý musí zvážit sám, zda je ochotný utrpět i nějaké porážky a přejít přes ně dál ať budou jakékoli. Vypíšu jen několik bodů, které zní děsivě, ale je potřeba je uvést.

Budete na to sami

Ač při vás všichni budou stát a podporovat vás, budete sami. Prvních pár dnů, týdnů až měsíců prostě přijdete do cizí země, kde všichni mluví cizím jazykem a spousta toho, na co jste byli zvyklí prostě bude jinak. A to je to jen Rakousko, kde jsou nám kulturně lidé vlastně nejblíže. Ale nebojte, kamarády si brzy najdete.

Nejde to vzít zpátky

Není to něco jako trial verze. Dobrý den, já jsem si to přišel jen zkusit. Bude to ostré studium a nikdo na vás nebude brát moc ohled, že prostě nemluvíte německy tak dobře jako ostatní. Vrátit se zpět není hanba, ale není to ani žádoucí a ztráty se v tomto případě počítají na roky, ne měsíce nebo týdny.

Starej se o sebe!

Je to věc, na kterou spousta z nás zapomíná, ale pokud odejdete hned po maturitě, pravděpodobně vypadnete ze zaběhnutého mama-hotelu, který vám uvařil, vypral a uklidil. Nehledě na to, že energie, internet a nájem se také neplatí sám od sebe. Ať už budete plně finančně zásobováni nebo se budete zajišťovat částečně nebo zcela sami, tak samotná starost o domácnost není žádná sranda a dost to člověka vyčerpá, zvlášť když na to nejste zvyklí. Což už při tak náročném studiu není sranda.

Všechno to zní naprosto strašlivě, ale je důležité vědět, že to tak bude a neříkat si, já to tak mít nebudu. Čím víc je člověk na to připravený, tím lépe tomu může čelit. Ale asi vás napadlo, proč bych vůbec měl tímhle procházet, co z toho budu mít? Přirovnal bych to ke skoku na laně z mostu. Ta hrůza z toho pustit se a skočit. Přehoupnout se přes hranu, odkud není už cesty zpět. Není to lehké, ale když se pak člověk zas vrátí nohama na zem, uzná, že to byl super zážitek. A stejně tak tomu je se studiem v zahraničí. Jde jen o to překonat svůj strach. Sebrat odvahu a zabalit kufr. I kdyby se člověk vrátil s nepořízenou, tak si přivezete obrovské zkušenosti, veliké sebepoznání, zjistíte, že všechny vaše věci k životu se vejdou do jednoho kufru, že dokážete řešit samostatně životní situace bez rodičů za zády. Že se vaše němčina zlepšila výrazně více, než kdybyste strávili měsíc na intenzivním kurzu. Že Rakušané jsou svým způsobem fajn lidi, kteří mají odlišnou jen nedávnou historii a jazyk. A že žádný problém není tak velký, jak se zpočátku zdá.

Na závěr bych chtěl jen říct, že vy na to nejste sami. Máte nás, Do Rakouska na zkušenou. A my vás v tom nenecháme. Já šel do Rakouska opravdu sám a vím jaké to je. A nedovolím, abyste se tak cítili i vy. Proto budeme rádi, když nám napíšete s jakýmkoliv problémem, protože jestli jsem se něco naučil, tak to, že zeptat se nic nestojí.

Ondřej Pešek studuje v Rakousku od roku 2013, v současnosti dokončuje bakalářský obor Mechatronik na MCI Innsbruck a od léta 2017 spolupracuje s projektem Do Rakouska na zkušenou.

Dopis z Erasmu

Zdravím z Vídně,

Erasmus v hlavním městě Rakouska byl pro mě již od prvního ročníku na Technické univerzitě Liberec sen a pobyt tady předčil moje očekávání. Když jsem se rozhodovala, kam bych si nejraději dala přihlášku, Vídeň byla jasná volba. Je to kosmopolitní město nedaleko od hranic, které se již po několikáté umístilo na první příčce v anketě o nejlepší město pro život na světě a především si zde mohu zlepšit svou němčinu. Tento týden budu končit už druhý měsíc, semestr tu utíká snad ještě rychleji, protože máme stále co dělat.

Na začátku roku jsem se dozvěděla, že se můj sen splní a já budu žít 4 měsíce v krásné Vídni. Ačkoliv jsem na cestování zvyklá, nikdy jsem nebyla tak dlouho pryč. První strach z neznáma mě přepadl asi týden před odjezdem, kdy už jsem věděla, že se s tím nedá nic dělat. Do Vídně mě vzhledem k počtu zavazadel vezli rodiče. Koleje jsem si vybrala v té levnější cenové kategorii (260€/měsíc) a v moc pěkné lokalitě v centru. Po příjezdu jsem byla ale trochu v šoku, protože za tu cenu jsem čekala, že bude vypadat asi jako liberecká kolej Harcov. Bohužel ne. V pokoji nebyly peřiny, internet se musel doplácet a velká ochota od „ubytovatele“ taky moc nebyla. Na dvoulůžkový pokoj jsem dostala Rakušanku, což jsem byla moc ráda, protože si s ní můžu procvičovat němčinu. Pár problémů na kolejích jsem vyřešila a od pondělí mi začal tzv. „Orientation week“. Skvělý týden plný nových informací, poznávání nových lidí, ale také spousty vyřizování úředních věcí. V Erasmus kanceláři jsou všichni až neuvěřitelně milí, vstřícní a pomůžou i s věcmi, které se školy vůbec netýkají.

Od pondělka mi začala škola dle rozvrhu, který jsem si sama sestavila. Oproti ČR je to tu jiné v tom, že každý týden není stejný, ale až do Vánoc mám rozvrh každý týden jinak. Kromě předmětů pro Erasmus studenty jsem si vybrala předměty v angličtině, které mne zaujaly především podle popisu. Teď můžu říct, že moje volba byla šťastná a ze všeho jsem nadšená. V hodinách mají učitelé úplně jiný přístup k výuce. V podstatě ve všech hodinách se učíme, jak my sami máme jednou tenhle předmět vyučovat. To jsem se bohužel za dva roky studia v Liberci nikdy nedozvěděla. Kromě jiného používají učitelé i spoustu alternativních metod, které nám později vysvětlují. Každou středu potom chodím na druhý stupeň ZŠ na praxi do hodin angličtiny. To mě baví asi ze všeho nejvíce. Jednu hodinu budu dokonce celou vést já. Systém školy se tedy velice liší, ale myslím, že i přesto všechno by nám mohli v Liberci vyjít více vstříc. Jsme totiž jediní studenti, kteří si musí kvůli Erasmu, dobu svého studia prodloužit. Zde potom ztrácí tento výměnný pobyt smysl.

Mimoškolních aktivit máme také spoustu. (Možná ještě více než těch školních :-)) Často se se studenty z ostatních zemí setkáváme, povídáme si o jejich kultuře, chodíme na různé výstavy, večer do klubů..zkrátka zábavy je dost a 4 měsíce jsou bohužel jen krátká doma. Už teď vím, že mi to tu bude moc chybět.

Takže pokud ještě pořád váháte a nevíte, jestli opustit domov na 4 měsíce, jděte do toho! Je to nejlepší zkušenost, kterou vám může škola dát. Stojí to i za tu cenu prodloužení studia :).

Liebe Grüße

(Pavlína absolvovala pobyt na Pädagogische Hochschule Wien v zimním semestru 2014).

Krok po krůčku směrem k Rakousku

V Rakousku už nyní žiji nějakou dobu a má cesta sem byla pozvolná… Spousta lidí, co umí výborně německy, se buď učí němčinu jako první cizí jazyk, nebo měla někdy v dětských letech či na střední škole příležitost vycestovat do zahraničí, například strávit školní rok v Německu či Rakousku.

Můj odrazový můstek bohužel nebyl tak pevný. Němčinu jsem se začala učit až na čtyřletém gymnáziu. Kvůli špatným učitelům, kteří si nechali mými spolužáky diktovat, co budeme dělat na hodinách (hrát pexeso nebo vyhledávat něco na počítači), jsem v posledním ročníku gymnázia neuměla říct asi ani jednu bezchybnou větu.

Rozhodla jsem se však jít studovat obor Mezinárodní obchod na VŠE v Praze, na němž od prvního ročníku vyžadují znalost dvou cizích jazyků na maturitní úrovni. Před přijímačkami na VŠE jsem jen ležela v knihách s němčinou, protože to bylo to jediné, co mi zbývalo se doučit. Naučila jsem se skoro zpaměti celou gramatiku, ale slovní zásobu jsem neměla žádnou. Naštěstí byly ale přijímací zkoušky koncipovány formou testu a slovní zásoba k nim nebyla tolik potřeba jako gramatika. K mému překvapení jsem se ji našprtala tak dobře, že jsem v přijímacím testu z němčiny dosáhla relativně vysokého počtu bodů.

Co se týče němčiny, byl pro mě první rok na VŠE velkou výzvou. Již během prvních pár týdnů studia jsem musela připravit prezentaci v němčině, která pro mě skončila koktáním, pocením a červenáním se. Jelikož mám ale ráda výzvy, soustředila jsem se na němčinu a přestala jsem se učit např. angličtinu, se kterou jsem nikdy neměla problémy. V jednom jazykovém fóru na internetu jsem se seznámila s jedním Němcem, který byl nadšenec do jazykovědy a vždy mi pomáhal s němčinou. Dodnes je to můj velmi dobrý kamarád.

Letní škola byla prvním impulsem k zlepšení němčiny a poznání Rakouska

Koncem druhého ročníku na VŠE jsem neměla žádné plány na léto, dokud mi jedna spolubydlící neřekla, že na stránkách školy viděla informaci o plánované letní škole němčiny. Jednalo se o Sommerkolleg v Liberci (nyní se již bohužel nekoná) – třítýdenní tandemový intenzivní kurz němčiny s rodilými mluvčími, kteří se učili česky, pořádaný organizací AKTION Česká republika – Rakousko a zaměřený na ekonomii a přírodní vědy. Tento kurz byl úžasný, nesmírně levný (protože byl finančně podporován oběma zeměmi) a pořádně mě nakopl. Jelikož jsme všichni bydleli na dvoulůžkových pokojích s cizincem (v mém případě milou Rakušankou, která studovala slavistiku), museli jsme se nějak dorozumívat v cizím jazyce. Během tohoto kurzu jsem se naučila mluvit bez ostychu.

Díky skvělé organizaci Sommerkollegu v Liberci jsem byla motivována se další léto přihlásit na Sommerkolleg v Českých Budějovicích, který probíhal ve stejném duchu. Zároveň se mi podařilo obdržet stipendium DAAD na účast na třítýdenním letním kurzu němčiny v Kolíně nad Rýnem. Následující rok jsem se přihlásila na další kurz z většiny financovaný přes AKTION, a to Literární letní školu ve Znojmě. Mimo jiné jsem si němčinu následně zlepšila i díky studiu v německém Řezně, kde jsem strávila semestr v rámci programu Erasmus.

Pobyt ve Vídni: od psaní diplomky k podpisu pracovní smlouvy

Jelikož jsem se dozvěděla, že AKTION poskytuje stipendia také na studijní výzkum, rozhodla jsem se toho využít. Ke konci magisterského studia jsem podala žádost o stipendium na výzkumný pobyt ve Vídni. Výzkum ve Vídni byl pro mou diplomovou práci, v níž jsem porovnávala systém podpory exportu v Rakousku a ČR, stěžejní a bez stipendia AKTION bych nebyla schopná jej uskutečnit.

Během svého výzkumného pobytu ve Vídni jsem první bydlela na koleji a znala jsem jen několik Rakušanů přes Sommerkollegy v ČR. Tenkrát jsem se ve Vídni ještě necítila úplně jako doma.

Jelikož jsem měla všechny předměty v Praze uzavřené a zbývalo mi složit jen státnice a dopsat diplomku, rozhodla jsem se na konci svého výzkumného pobytu ve Vídni hledat budoucí práci. Nebylo to jednoduché, ale usmálo se na mě štěstí a dostala jsem se na studentskou pozici do mezinárodní společnosti, kde pracuji dodnes, jen už s plnohodnotným zaměstnaneckým kontraktem.

Vídeň je krásná a jsem zde moc spokojená. Veřejná doprava funguje dobře, všude se dá dostat relativně rychle… ale nejvíc se mi líbí Donauinsel a možnost koupání v Dunaji v létě, možnost jezdit všude (i do práce) na kole díky husté síti cyklostezek, Heuriger a výhledy z okolních kopců. Všem vřele doporučuji ji navštívit!

napsala Lenka Zbranková

Nejlepší místo k životu?

Rakouská Vídeň je už poněkolikáté vyhodnocená nejlepším městem na světě a já to mohu jen potvrdit. Měla jsem tu úžasnou příležitost, zde studovat dva semestry na Universität für Bodenkultur Wien (BOKU) obor Landschaftsplanung und Landschaftsarchitektur. Ačkoli v tomto oboru je výuka především v němčině a mým hlavním jazykem je angličtina, vše se dalo zvládnout a domluvit.

Po 4 letech na České zemědělské univerzitě v Praze mi osobní přístup učitelů na BOKU, vstřícnost školy a celkově úplně jiný, praktičtější způsob výuky připadal naprosto skvělý. V rámci školy jsem se zúčastnila například lavinového kurzu v Kaprunu na lyžích, projektu u švýcarských hranic v Alpách a výjezdu na workshop do Itálie. Univerzita nabízela i spoustu mimoškolních aktivit. Pro Erasmus studenty výuku němčiny zdarma, jazykové tandemy, různé sporty i další zájmové kroužky a mnoho dalších akcí.

Nabídka Erasmus Student Network, která pořádá různé akce a výlety pro erasmáky, byla nepřeberná. Hlavně proto, že vídeňská ESNka z několika vídeňských univerzit mezi sebou velmi spolupracují a nijak nerozlišují, odkud který student je.

Měsíční stipendium do Rakouska je 500 Euro, což na pokrytí veškerých nutných nákladů (krom cestování, párty) může stačit. Samozřejmě však záleží na tom, jak si to nastavíte. Hlavní je najít si dobré ubytování (koleje jak je známe z ČR ve Vídni nejsou), ale velkým bonusem je cena za dopravu z ČR (z Prahy za 4h/380 Kč a jede to každé 2h 😉 ) a srovnatelné ceny potravin, oblečení a dalšího vybavení (ale vše si lze dovézt z domova-neletíte).

Ve Vídni se rozhodně nudit nebudete. Na každém kroku tu narazíte na významnou historickou památku, módní obchod, elegantní kavárnu či restauraci se skvělým jídlem. Mezi největší plusy určitě počítám promyšlený a levný systém veřejné dopravy a bohatou kulturní scénu se světovým věhlasem – bohatá hudební tradice (Mozart, Beethoven…), divadla, opera, muzea, galerie, plesy, koncerty a různé festivaly. Mnohdy je možné tyto akce navštívit i zdarma.

Dalším velkým bonusem je blízkost přírody – Vídeň je ze z velké části obklopená Vídeňským lesem, kam vám jede tramvaj z centra, a z druhé strany města je 21 km dlouhý umělý ostrov na Dunaji, který je jeden obrovský park pro obyvatele a který v podstatě navazuje na národní park. Cyklistika a venkovní sportoviště jsou ve Vídni naprostá samozřejmost.

Vídeň je skvělým výchozím bodem k cestování – Alpy, Slovensko, Maďarsko, Itálie, ale i blízkost vídeňského a bratislavského letiště s akčními letenkami je dost lákavá.

Město je pro cizince velmi přístupné, téměř všichni umí anglicky. Na Čechy a Slováky narazíte vcelku běžně a je zde obrovská skupina zahraničních studentů z celého světa, kteří zde často studují i několik let a to zdaleka ne jen v němčině.

napsala Eliška Šestáková

Můj tyrolský rok

Už jste si někdy řekli: „Až budu jednou na vysoký, pojedu na erasmus…“? Paráda. Ale proč čekat? Proč to nezkusit už na střední? A proč jo? Možná proto, že vám to může pomoct při výběru vysoký, tak jako to pomohlo mě.

Chodila jsem na gympl s rozšířenou výukou němčiny a do Rakouska to byl od nás z Českých Budějovic jen kousíček.  V osmé třídě nám nabídli jet na 14 dní do Rakouska, do malý vesničky St. Agatha, bydlet u rodiny a chodit do školy. Moc jsem tehdy nevěděla, do čeho jdu, ale lákalo mě to, a tak jsem jela. Byla to docela legrace – malá vesnická základka, některý děti ani nevěděli, že Praha je hlavní město Český republiky. No, v zeměpise měli trochu mezery, ale za to třeba nacvičovali požární poplach s výjezdem hasičů místo školy. No a hlavně jsem prvně vyzkoušela, že němčina není jen předmět ve škole, biflování slovíček a gramatiky, ale že těm lidem rozumím. Teda ne všemu, ale domluvím se. A taky, že mě němčina baví a jde mi.

Tahle první zkušenost mě tak nějak nakopla a já začala přemýšlet, že bych to ráda zkusila na delší dobu. Náš gympl v tom měl velkou výhodu: nejen, že nás podporoval, ale měl i slušný výběr partnerských škol – hlavně v sousedním Rakousku: Linz, Vídeň, Salcburk, ale i v menších městech. A právě to mě lákalo víc. Asi proto, že jsem z vesnice a města mě tak neberou. 🙂 Nakonec jsme si s kamarádkou vybraly Tyrolsko – městečko Zams, asi hodinu cesty za Innsbruckem. Jestli si představíte ten úzký výběžek na západě Rakouska, tak zrovna tam.

Odjížděla jsem s pocitem, že umím obstojně německy a něco se tam přiučím. Byl to trochu šok. Spisovně tam nemluvil nikdo, ani učitelé ve škole, a na místní dialekt – tyrolštinu si člověk musí nejdřív trochu zvyknout. Tak třeba vozík je „Wagele“, utěrka „Hangerle“, zdraví se „Servus“ nebo „Grüß di´“, koncovky se různě polykají a z „bist du“ je rázem „biš du“. Tyrolsko mě naučilo, co znamená dialekt. V češtině to moc nemáme, všichni si vesměs rozumíme, protože nemáme pořádné hory. Zato v Tyrolsku mají Alpy! Dokud nebyly tunely a auta, lidé často prožili celý život ve svém údolí a mluvili tam po svém, což se částečně dochovalo dodnes a pro místní je to součástí jejich identity. Mluvit spisovně prostě není cool. Tak se třeba často stalo, že jsme seděli na intru u večeře a každá z holek mluvila svojí tyrolšinou a občas se musely navzájem ptát, co to znamená. To mě dost pobavilo. Takže jsem se navíc k němčině začala z odposlechu učit další jazyk – tyrolštinu. Bylo to takové 1+1 zdarma. 🙂

Ten rok jsem navíc vyzkoušela spoustu poprvé – bydlet na internátu, chodit na dívčí školu, místo sešitů chodit do školy se šanonem nebo o víkendu vzít lyže a za 20 minut vyjet lanovkou přímo z města na parádní sjezdovku. O internát se starali řeholní sestřičky a musím uznat, že se snažily, aby se pořád něco dělo. Každý čtvrtek se třeba promítal film, na který se koukalo v pyžamu, každá zachumlaná do přinesené peřiny. Kdo chtěl, hrál ochotnické divadlo, v masopustě byl karneval, v červnu letní slavnost… byla toho spousta. Ale i ve škole jsem vyzkoušela věci, ke kterým bych se v Čechách nedostala. Tamní gymnázium nebylo totiž všeobecné a kladlo navíc důraz na sociální kompetence a hudební vzdělání. V rámci školního projektu jsme třeba 14 dní pracovaly v sociálním zařízení, které jsme si vybraly – od školky až po domov důchodců. Se třídou jsme se taky zúčastnily hudební soutěže a každá ze studentek musela povinně hrát na nějaký hudební nástroj. Nabídka byla tak široká, že by si vybral každý. Já jsem pokračovala s flétnou a moje kamarádka začala s klavírem. Ale i v klasických předmětech byla výuka celkově aktivnější a učitele zajímal náš názor. Ve třídě nás bylo jen asi 15, často se dělaly referáty, ať už každý sám či ve skupině, dostávaly jsme pracovní listy, psaly slohy, hodně se četlo a společně jsme to pak rozebíraly v hodině.

Ale i volna bylo dost, a tak jsme mohli poznávat tyrolskou kulturu, která trochu připomíná bavorskou. Když se ve městečku konala nějaká slavnost, všichni přišli v krojích a hrála kapela. A ne ledajaká – místní kapela je totiž jednou z nejslavnějších v Rakousku – občas jezdí do Vídně hrát při státních návštěvách, nebo koncertují v zahraničí. Kromě několika spolužaček tam hrál i náš zeměpisář. Stejně jako na svůj dialekt, jsou i na kroje a kapelu všichni hrdí, což by člověk od 17-letých holek úplně nečekal.

Celkově to byl hodně nabitý rok. Domů jsem se dostala tak jednou za dva měsíce a přiznávám, že se mi občas stýskalo. Ale stálo to za to. Moc fajn bylo, že mi pak v Čechách stačilo nechat se přezkoušet z hlavních předmětů a některé testy jsem navíc mohla psát už během roku, takže jsem se mohla i bez náročných rozdílových zkoušek vrátit zpátky do svojí třídy. Když jsem se pak na konci střední rozhodovala co dál, věděla jsem, že to bude něco s němčinou, protože mě baví a jde mi. Nakonec jsem se rozhodla pro Česko-německá studia na UK. Když jsme si pak v druháku na vysoké měli vybrat praktikum v německé firmě, rozhodla jsem se vzpomínkou na můj tyrolský rok pro Rakouskou turistickou centrálu – Österreich Werbung Prag. Shodou okolností jsem tam měla na starosti přípravu velké akce Václavském náměstí, která měla představit veřejnosti rakouskou kulturu. Paní šéfová mimo jiné pozvala dobrou tyrolskou kapelu a představte si, kdo přijel: můj zeměpisář. Inu, svět je malý a o náhody v něm není nouze.

Proto, pokud můžete, jeďte už na střední a nechte se překvapit – Rakousko to umí.

napsala Markéta Filipová

Vídeňská univerzita

Leden 2013

Tradiční návštěva vídeňské galerie Albertina s mojí ZUŠkou. Po výstavě nám zbývá ještě chvilka času, tak se vyrazím podívat na místní univerzitu. Stačí se projít po Ringstrasse a už stojím před Hauptuni – uvnitř členité historické budovy najdu majestátní klenby a široká schodiště, ještě více mě ale zaujme prosluněné nádvoří se stromy a podloubím plném bust místních profesorů (a to jsem ještě netušila, že se tu v létě neleží jen na trávě, ale i na lehátkách). Připojuji se na eduroam a píšu nejlepší kamarádce, že tady bych chtěla studovat.

Únor 2014

Všechny zkoušky jsou hotovy, do začátku nového semestru zbývá už jen týden, ale uzávěrka přihlášek programu Aktion je až v půlce března. Přesto je nejvyšší čas ji připravit – sehnat potvrzení o přijetí na rakouskou univerzitu, dvě doporučení z Čech, a hlavně vyplnit rozsáhlou přihlášku zabere trochu času. Vše ale proběhne bez komplikací, čeští i rakouští profesoři jsou velmi ochotní, stejně jako úřednice z pražského Domu zahraničních služeb, se kterými jsem pro jistotu svoji přihlášku konzultovala. Teď už jen do konce dubna počkat na výsledky.

Prosinec 2014

Můj pobyt ve Vídni začíná společným workshopem studentů pražské a vídeňské univerzity, na kterém prezentuji svoji diplomku. Právě na ní zde mám ve dvou následujících měsících pracovat. Ty dva krásné měsíce utekly jako voda – ať už při studiu v univerzitním kampusu i v národní knihovně na Náměstí hrdinů, nebo při konzultacích s ochotnými profesory a pamětníky. Na konci pobytu tak mám pro svoji diplomku solidní základ. Vídeň je ale samozřejmě i o kultuře! Galerie a výstavy, diskuse na české ambasádě, nezapomenutelný Silvestr a populární vánoční trhy – věděli jste, že ty nejhezčí jsou právě uprostřed univerzitního kampusu?

Říjen 2016

U česko-rakouského tématu jsem zůstala i při mém doktorátu a do Vídně jsem se podívala znovu letos v červnu v rámci meziuniverzitní dohody. A na příští rok si znovu chystám přihlášku do programu Aktion. A vy?

napsala Kateřina Papežová