Nejlepší místo k životu?

Rakouská Vídeň je už poněkolikáté vyhodnocená nejlepším městem na světě a já to mohu jen potvrdit. Měla jsem tu úžasnou příležitost, zde studovat dva semestry na Universität für Bodenkultur Wien (BOKU) obor Landschaftsplanung und Landschaftsarchitektur. Ačkoli v tomto oboru je výuka především v němčině a mým hlavním jazykem je angličtina, vše se dalo zvládnout a domluvit.

Po 4 letech na České zemědělské univerzitě v Praze mi osobní přístup učitelů na BOKU, vstřícnost školy a celkově úplně jiný, praktičtější způsob výuky připadal naprosto skvělý. V rámci školy jsem se zúčastnila například lavinového kurzu v Kaprunu na lyžích, projektu u švýcarských hranic v Alpách a výjezdu na workshop do Itálie. Univerzita nabízela i spoustu mimoškolních aktivit. Pro Erasmus studenty výuku němčiny zdarma, jazykové tandemy, různé sporty i další zájmové kroužky a mnoho dalších akcí.

Nabídka Erasmus Student Network, která pořádá různé akce a výlety pro erasmáky, byla nepřeberná. Hlavně proto, že vídeňská ESNka z několika vídeňských univerzit mezi sebou velmi spolupracují a nijak nerozlišují, odkud který student je.

Měsíční stipendium do Rakouska je 500 Euro, což na pokrytí veškerých nutných nákladů (krom cestování, párty) může stačit. Samozřejmě však záleží na tom, jak si to nastavíte. Hlavní je najít si dobré ubytování (koleje jak je známe z ČR ve Vídni nejsou), ale velkým bonusem je cena za dopravu z ČR (z Prahy za 4h/380 Kč a jede to každé 2h 😉 ) a srovnatelné ceny potravin, oblečení a dalšího vybavení (ale vše si lze dovézt z domova-neletíte).

Ve Vídni se rozhodně nudit nebudete. Na každém kroku tu narazíte na významnou historickou památku, módní obchod, elegantní kavárnu či restauraci se skvělým jídlem. Mezi největší plusy určitě počítám promyšlený a levný systém veřejné dopravy a bohatou kulturní scénu se světovým věhlasem – bohatá hudební tradice (Mozart, Beethoven…), divadla, opera, muzea, galerie, plesy, koncerty a různé festivaly. Mnohdy je možné tyto akce navštívit i zdarma.

Dalším velkým bonusem je blízkost přírody – Vídeň je ze z velké části obklopená Vídeňským lesem, kam vám jede tramvaj z centra, a z druhé strany města je 21 km dlouhý umělý ostrov na Dunaji, který je jeden obrovský park pro obyvatele a který v podstatě navazuje na národní park. Cyklistika a venkovní sportoviště jsou ve Vídni naprostá samozřejmost.

Vídeň je skvělým výchozím bodem k cestování – Alpy, Slovensko, Maďarsko, Itálie, ale i blízkost vídeňského a bratislavského letiště s akčními letenkami je dost lákavá.

Město je pro cizince velmi přístupné, téměř všichni umí anglicky. Na Čechy a Slováky narazíte vcelku běžně a je zde obrovská skupina zahraničních studentů z celého světa, kteří zde často studují i několik let a to zdaleka ne jen v němčině.

napsala Eliška Šestáková

Můj tyrolský rok

Už jste si někdy řekli: „Až budu jednou na vysoký, pojedu na erasmus…“? Paráda. Ale proč čekat? Proč to nezkusit už na střední? A proč jo? Možná proto, že vám to může pomoct při výběru vysoký, tak jako to pomohlo mě.

Chodila jsem na gympl s rozšířenou výukou němčiny a do Rakouska to byl od nás z Českých Budějovic jen kousíček.  V osmé třídě nám nabídli jet na 14 dní do Rakouska, do malý vesničky St. Agatha, bydlet u rodiny a chodit do školy. Moc jsem tehdy nevěděla, do čeho jdu, ale lákalo mě to, a tak jsem jela. Byla to docela legrace – malá vesnická základka, některý děti ani nevěděli, že Praha je hlavní město Český republiky. No, v zeměpise měli trochu mezery, ale za to třeba nacvičovali požární poplach s výjezdem hasičů místo školy. No a hlavně jsem prvně vyzkoušela, že němčina není jen předmět ve škole, biflování slovíček a gramatiky, ale že těm lidem rozumím. Teda ne všemu, ale domluvím se. A taky, že mě němčina baví a jde mi.

Tahle první zkušenost mě tak nějak nakopla a já začala přemýšlet, že bych to ráda zkusila na delší dobu. Náš gympl v tom měl velkou výhodu: nejen, že nás podporoval, ale měl i slušný výběr partnerských škol – hlavně v sousedním Rakousku: Linz, Vídeň, Salcburk, ale i v menších městech. A právě to mě lákalo víc. Asi proto, že jsem z vesnice a města mě tak neberou. 🙂 Nakonec jsme si s kamarádkou vybraly Tyrolsko – městečko Zams, asi hodinu cesty za Innsbruckem. Jestli si představíte ten úzký výběžek na západě Rakouska, tak zrovna tam.

Odjížděla jsem s pocitem, že umím obstojně německy a něco se tam přiučím. Byl to trochu šok. Spisovně tam nemluvil nikdo, ani učitelé ve škole, a na místní dialekt – tyrolštinu si člověk musí nejdřív trochu zvyknout. Tak třeba vozík je „Wagele“, utěrka „Hangerle“, zdraví se „Servus“ nebo „Grüß di´“, koncovky se různě polykají a z „bist du“ je rázem „biš du“. Tyrolsko mě naučilo, co znamená dialekt. V češtině to moc nemáme, všichni si vesměs rozumíme, protože nemáme pořádné hory. Zato v Tyrolsku mají Alpy! Dokud nebyly tunely a auta, lidé často prožili celý život ve svém údolí a mluvili tam po svém, což se částečně dochovalo dodnes a pro místní je to součástí jejich identity. Mluvit spisovně prostě není cool. Tak se třeba často stalo, že jsme seděli na intru u večeře a každá z holek mluvila svojí tyrolšinou a občas se musely navzájem ptát, co to znamená. To mě dost pobavilo. Takže jsem se navíc k němčině začala z odposlechu učit další jazyk – tyrolštinu. Bylo to takové 1+1 zdarma. 🙂

Ten rok jsem navíc vyzkoušela spoustu poprvé – bydlet na internátu, chodit na dívčí školu, místo sešitů chodit do školy se šanonem nebo o víkendu vzít lyže a za 20 minut vyjet lanovkou přímo z města na parádní sjezdovku. O internát se starali řeholní sestřičky a musím uznat, že se snažily, aby se pořád něco dělo. Každý čtvrtek se třeba promítal film, na který se koukalo v pyžamu, každá zachumlaná do přinesené peřiny. Kdo chtěl, hrál ochotnické divadlo, v masopustě byl karneval, v červnu letní slavnost… byla toho spousta. Ale i ve škole jsem vyzkoušela věci, ke kterým bych se v Čechách nedostala. Tamní gymnázium nebylo totiž všeobecné a kladlo navíc důraz na sociální kompetence a hudební vzdělání. V rámci školního projektu jsme třeba 14 dní pracovaly v sociálním zařízení, které jsme si vybraly – od školky až po domov důchodců. Se třídou jsme se taky zúčastnily hudební soutěže a každá ze studentek musela povinně hrát na nějaký hudební nástroj. Nabídka byla tak široká, že by si vybral každý. Já jsem pokračovala s flétnou a moje kamarádka začala s klavírem. Ale i v klasických předmětech byla výuka celkově aktivnější a učitele zajímal náš názor. Ve třídě nás bylo jen asi 15, často se dělaly referáty, ať už každý sám či ve skupině, dostávaly jsme pracovní listy, psaly slohy, hodně se četlo a společně jsme to pak rozebíraly v hodině.

Ale i volna bylo dost, a tak jsme mohli poznávat tyrolskou kulturu, která trochu připomíná bavorskou. Když se ve městečku konala nějaká slavnost, všichni přišli v krojích a hrála kapela. A ne ledajaká – místní kapela je totiž jednou z nejslavnějších v Rakousku – občas jezdí do Vídně hrát při státních návštěvách, nebo koncertují v zahraničí. Kromě několika spolužaček tam hrál i náš zeměpisář. Stejně jako na svůj dialekt, jsou i na kroje a kapelu všichni hrdí, což by člověk od 17-letých holek úplně nečekal.

Celkově to byl hodně nabitý rok. Domů jsem se dostala tak jednou za dva měsíce a přiznávám, že se mi občas stýskalo. Ale stálo to za to. Moc fajn bylo, že mi pak v Čechách stačilo nechat se přezkoušet z hlavních předmětů a některé testy jsem navíc mohla psát už během roku, takže jsem se mohla i bez náročných rozdílových zkoušek vrátit zpátky do svojí třídy. Když jsem se pak na konci střední rozhodovala co dál, věděla jsem, že to bude něco s němčinou, protože mě baví a jde mi. Nakonec jsem se rozhodla pro Česko-německá studia na UK. Když jsme si pak v druháku na vysoké měli vybrat praktikum v německé firmě, rozhodla jsem se vzpomínkou na můj tyrolský rok pro Rakouskou turistickou centrálu – Österreich Werbung Prag. Shodou okolností jsem tam měla na starosti přípravu velké akce Václavském náměstí, která měla představit veřejnosti rakouskou kulturu. Paní šéfová mimo jiné pozvala dobrou tyrolskou kapelu a představte si, kdo přijel: můj zeměpisář. Inu, svět je malý a o náhody v něm není nouze.

Proto, pokud můžete, jeďte už na střední a nechte se překvapit – Rakousko to umí.

napsala Markéta Filipová

Vídeňská univerzita

Leden 2013

Tradiční návštěva vídeňské galerie Albertina s mojí ZUŠkou. Po výstavě nám zbývá ještě chvilka času, tak se vyrazím podívat na místní univerzitu. Stačí se projít po Ringstrasse a už stojím před Hauptuni – uvnitř členité historické budovy najdu majestátní klenby a široká schodiště, ještě více mě ale zaujme prosluněné nádvoří se stromy a podloubím plném bust místních profesorů (a to jsem ještě netušila, že se tu v létě neleží jen na trávě, ale i na lehátkách). Připojuji se na eduroam a píšu nejlepší kamarádce, že tady bych chtěla studovat.

Únor 2014

Všechny zkoušky jsou hotovy, do začátku nového semestru zbývá už jen týden, ale uzávěrka přihlášek programu Aktion je až v půlce března. Přesto je nejvyšší čas ji připravit – sehnat potvrzení o přijetí na rakouskou univerzitu, dvě doporučení z Čech, a hlavně vyplnit rozsáhlou přihlášku zabere trochu času. Vše ale proběhne bez komplikací, čeští i rakouští profesoři jsou velmi ochotní, stejně jako úřednice z pražského Domu zahraničních služeb, se kterými jsem pro jistotu svoji přihlášku konzultovala. Teď už jen do konce dubna počkat na výsledky.

Prosinec 2014

Můj pobyt ve Vídni začíná společným workshopem studentů pražské a vídeňské univerzity, na kterém prezentuji svoji diplomku. Právě na ní zde mám ve dvou následujících měsících pracovat. Ty dva krásné měsíce utekly jako voda – ať už při studiu v univerzitním kampusu i v národní knihovně na Náměstí hrdinů, nebo při konzultacích s ochotnými profesory a pamětníky. Na konci pobytu tak mám pro svoji diplomku solidní základ. Vídeň je ale samozřejmě i o kultuře! Galerie a výstavy, diskuse na české ambasádě, nezapomenutelný Silvestr a populární vánoční trhy – věděli jste, že ty nejhezčí jsou právě uprostřed univerzitního kampusu?

Říjen 2016

U česko-rakouského tématu jsem zůstala i při mém doktorátu a do Vídně jsem se podívala znovu letos v červnu v rámci meziuniverzitní dohody. A na příští rok si znovu chystám přihlášku do programu Aktion. A vy?

napsala Kateřina Papežová

Studium v rakouském Villachu

Při studiu bakalářského Mezinárodního obchodu na VŠE v Praze jsem si stále více a více uvědomovala, jak mi nevyhovuje systém české výuky, z mého pohledu založený hlavně na memorování teorií, nulové praxi, minimu prezentací atd. Chtěla jsem vyzkoušet něco nového, jiný přístup, více praxe… a Rakousko mi tuhle možnost nabídlo. A to díky typu vysokých škol Fachhochschule, které kladou důraz právě na výuku formou praxe, navíc s vyučujícími, kteří v oborech opravdu pracují, a ne o nich pouze teoreticky píší. Navíc je tu také možnost takzvaného work-friendly studia, při kterém se dá pracovat i na plný úvazek, a nabírat tak zkušenosti během školy.

Podání přihlášky na školu do Rakouska je opravdu jednoduché. Detaily a podmínky se liší podle jednotlivých škol, ale kromě překladu dokumentů do německého či anglického jazyka jsou potřeba stejné doklady jako k přihlašování na VŠ v Česku.

Po roce stráveném v Rakousku opravdu musím konstatovat, že se vyplatilo do toho jít. Přístup vyučujících je naprosto odlišný od přístupu profesorů na českých univerzitách. Studenti jsou zde vnímáni jako rovnocenní a jejich nápady a kreativita oceňovány. Co se týče například technických oborů, studenti pracují na projektech firem, se kterými pravidelně komunikují, účastní se porad a meetingů. Podobně je tomu i v business programech, kdy není výjimkou jako semestrální práci například vymyslet a vypracovat marketingovou kampaň pro určitou firmu.

Rakousko také nabízí spoustu možností mimoškolního využití volného času – hory, lesy, jezera, města – na své si přijdou jak milovníci kulturních a uměleckých aktivit (Vídeň, Salzburg, Graz), tak i ti, kteří preferují aktivnější vyžití (alpská městečka).

napsala Tereza Šalandová

Přijali mě na vysokou

Minule jsme řešili, jak najít vhodné studium a jak se na něj přihlásit. Jak se připravit na budoucí studium v Rakousku a jak se nebát napsat o jakoukoli informaci. Dnes ale projdeme technické věci kolem, jako kde bydlet a co zařídit před odjezdem a po odjezdu a na co nezapomenout.

Bydlení

V Česku jsme zvyklí na jiný systém, než je v Rakousku. U nás mají univerzity k dispozici koleje a celkově funguje ubytování studentů trochu jinak. V Rakousku bydlí studenti často ve sdílených bytech, které můžete najít též pod zkratkou WG. K nim se ještě později vrátíme.

Další variantou jsou koleje, známé jako Studenten(wohn-)heim. Tyto koleje nenabízí převeliký komfort, ale velice často se liší od toho, co si člověk představí pod pojmem kolej v Česku. Jsou to čisté a udržované prostory, kde zpravidla bývají sdílené prostory, jako je kuchyň, prádelna atp. Je běžné, že má každý student možnost si vybrat mezi sdíleným a samostatným pokojem. Koleje nejsou ve vlastnictví ani žádném správním podřízení školy a jsou čistě soukromou záležitostí, přesto je bydlení v nich cenově dostupné. Jsou velmi dobrou volbou pro start studia a zorientování se v místě budoucího pobytu.

Tím se obloukem vracím ke zmiňovaným WG. WG nebo také Wohngemeinschaft jsou obyčejné byty pronajaté studenty, kteří obývají daný byt dohromady. V Česku se tento trend dle mých pozorování teprve rozjíždí pod názvem spolubydlení, ale v Německu a Rakousku je to již velice oblíbené. Existuje několik způsobů, které smluvně definují vztahy účastníků na pronájmu bytu. Jedna varianta předpokládá jednoho nájemce, který je zodpovědný za celý byt, platbu nájemného a všech ostatních záležitostí – systém Hauptmieter/Untermieter. Naopak existují i případy, kde majitelé pronajímají byt po částech a vy a vaši spolubydlící odpovídáte společně za společné prostory naopak za platbu nájemného si každý odpovídá sám.

Shrnu-li to, tak koleje jsou výborné, protože se o nic nestaráte a máte svůj studentský život plně pod kontrolou, ovšem musíte dodržovat některá pravidla. Jenže cena za kolej je častokrát velmi blízko ceně za nějaký sdílený byt, kde si tvoříte svá pravidla sami. V bytech je třeba dbát na to, že oba systémy mají své pro a proti. Jako Hauptmieter rozhodujete o tom, s kým budete a nebudete bydlet. Na druhou stranu ručíte za byt svou hlavou a nájemné v době, kdy se vám odstěhují podnájemci se také nezaplatí samo. Záleží jen na vás, který systém vám vyhovuje, nejobvyklejší cesta je kolej a po semestru si najít nějaké to pohodlné WG třeba i s nově získanými přáteli ve škole.

Administrativa

Po příjezdu do Rakouska máte povinnost se přihlásit do 3 dnů na místním úřadě. Ten se podle velikosti města rozlišuje na Gemeindeamt nebo Rathaus. Je to ale to stejné. Musíte zde vyplnit přihlašovací lístek neboli Meldezettel, který je podepsaný poskytovatelem ubytování (WG – vlastník bytu – VermieterIn, kolej – správa kolejí – Verwaltung).

Hodláte-li však na území Rakouska pobývat déle než 6 měsíců (neplatí pro Erasmus a krátkodobé pobyty) musíte si vyřídit i potvrzení o trvalém pobytu – Aufenthaltsbestätigung, kde budou po vás chtít doklad o dostatečných finančních prostředcích k žití v Rakousku a průkaz pojištění. Tuto záležitost člověk musí podpořit administrativním poplatkem zhruba kolem 15€ a pak dostanete krásný diplom stvrzující váš nárok na pobyt u jižních sousedů. Vše se odehrává na oddělení cizinecké policie – Fremde Polizei. Tím by měla být z pohledu administračních věcí záležitost uzavřena.

Pojištění

Zdravotní pojištění je velice ošidná záležitost. Před odjezdem je nutné nechat Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy nechat vaše studium takzvaně postavit na roveň studia v České republice. Stačí se dotázat na stránkách msmt.cz na formulář, vyhledávací heslo: postavení na roveň a určitě najdete další info. Po uznání studia ministerstvem získáváte v Česku statut studenta a úřední lejstro potvrzující vaše studium byste měli neprodleně v kopii doložit vaší zdravotní pojišťovně. U některých pojišťoven to lze již elektronicky a člověk se nemusí nikam trmácet.

Ale co s Rakouskem? Nyní vzniká situace, že máte nadále svou českou pojišťovnu hradící výdaje v ČR a nezbytně nutnou péči v zahraničí. Jenže budete-li si chtít sehnat v Rakousku obvodního lékaře, zubaře, kožního, alergologa apod., tak to budete činit jen stěží, protože bez akutního onemocnění vás asi výše zmínění neošetří. Proto je důležité zařídit si tzv. formulář S1, který zaručí rozšíření pojištění i na Rakousko. Tento formulář si vyžádejte u své české pojišťovny, která vám buď nárok potvrdí nebo zamítne. Podmínkou je, že máte bydliště v jiném státě, než vaši živitelé – rodiče. Poté, co vám pojišťovna dodá formulář S1, donesete tento formulář rakouské pojišťovně (Název dle Bundeslandu a GKK k tomu příklad: TGKK – Tiroler Gebietskrankenkasse). Ta vám vystaví tzv. e-card což je rakouská kartička pojištěnce a od té doby budete moci fungovat jako běžný občan Rakouska. Pokud si nebudete vědět rady, napište nám nebo se obraťte na národní kontaktní centrum, kterým je Centrum mezistátních úhrad.

Tento blog je plný byrokratizování a legislativních záležitostí. Doufám proto, že byl aspoň trochu přehledný. Že jste našli, co jste hledali, anebo že víte, kde máte hledat a koho se zeptat. My z Do Rakouska na zkušenou vám rádi poradíme se vším, na co budeme znát odpověď. Tak neváhejte nám napsat ať už mail nebo na facebook. Tak zas příště!