Proč do Rakouska a mám na to vůbec?

Přemýšlíte o tom, kam po maturitě na školu? Co studovat, kde to studovat, na co máte a na co nemáte? Každý jsme v tom věku byli a stáli před rozhodnutím, kam se bude ubírat náš život. Někdo plánuje MatFyz už od šesté třídy, někdo plánuje a pak to změní a jiní zkrátka jen neví. Naštěstí žijeme ve světě nekonečných možností a cokoliv si usmyslíme, můžeme dotáhnout do konce, stačí jen chtít. Já měl to štěstí, že moje rozhodnutí se setkalo s širokou podporou nejen rodičů, ale i přátel. První, co by ale člověk měl vědět, je jaké studium si vybrat, protože dnes je možné studovat v podstatě cokoliv. Pokud se navíc rozhodnete vydat se za hranice (v našem případě do Rakouska), tak je nesmírně těžké se zorientovat v tom, jak to chodí a co všechno člověk musí mít, umět a vědět.

Vy máte to štěstí, že nám můžete kdykoliv napsat a my zkusíme poradit, jak nejlépe umíme. Já takové štěstí neměl a rád bych se tedy s vámi podělil o moje zkušenosti a poznatky, které jsem během svého studia získal.

Kde začít…

Všechno začíná výběrem školy a oboru. Je důležité vědět, že v Rakousku existují vedle univerzit i tzv. Fachhochschule, které jsou mnohem více orientovány na praxi a vzdělání pro budoucí povolání. Já mám zkušenosti s oběma typy škol a tak si dovolím je srovnat. Je dobré při výběru školy vědět, jak si představujete svou budoucnost, ač ze zkušenosti všichni víme, že se tyhle plány během studia ještě asi stokrát změní.

Cítíte-li se víc teoretičtí, máte-li chuť objevovat nové věci a přinášet do světa něco skvělého a inovativního, pak rozhodně jděte na univerzitu, která vám nabídne komplexní vzdělání s velmi širokým teoretickým základem.

Naopak jste-li více praktičtí a máte rádi, když se dají věci, které se naučíte i nějak praktičtěji použít, pak je vaší nejlepší volbou jedna z mnoha Fachhochschule (FH). Na takové škole získáte znalosti a dovednosti potřebné pro výkon vašeho povolání a nebudete zatěžováni teoretickými podrobnostmi, které člověk stejně často zapomene hned poté, co je napíše do písemky.

Vím, co chci, ale kde to najít?

Typ školy bychom měli a obor předpokládám také. Teď už zbývá jen najít tu správnou konkrétní školu a zjistit jaká jsou přijímací kritéria a jak to všechno probíhá. V tomto momentě však zklame mnohé mé suché oznámení, že vlastně není žádné centrální místo, kde se ptát a jak získat potřebné informace. Nejlepší je samozřejmě sehnat někoho, kdo na škole studuje, studoval a poradil by. Do toho všeho se staví samozřejmě jazyková bariéra a člověk často končí s obličejem v dlaních a s pocitem naprostého zoufalství. Nevěšte hlavu! Zkuste napsat na studijní, najít na sociálních sítích skupiny lidí, které sdružují lidi ze školy, dobrým kontaktem může být i lokální organizace Österreichische HochschülerInnenschaft (ÖH), což jsou jakési studentské odbory. V některých případech má škola své zahraniční oddělení známé jako International Relations Office a tam na váš mail jen čekají. Jen jde o to překonat strach, že budete za nechápavce, a napsat.

Dejme tomu, že máme školu, obor, kontakt a nezbytné informace potřebné k finálnímu rozhodnutí. Většinu pak ale napadne ta správná otázka: mám já na to studovat v zahraničí? Je pravdou, že štěstí přeje připraveným a moje připravenost při stěhování do Rakouska byla tehdy víc než mizerná. U nás v rodině nikdo nemluví německy, nikdo nestudoval vysokou školu a nikdo nikdy nebydlel v zahraničí, takže se mi sice dostávalo podpory, ale tu podporu v podobě nějaké rady nebo pomoci, kterou bych v tu chvíli asi ocenil nejvíce, jsem musel shánět jinde. To člověku taky nepřidá na sebevědomí.

Ale teď už doopravdy stojíte jen před rozhodnutím, zda do toho jít, a nebo zůstat. Tohle je bohužel moment, kde vám nikdo nepomůže a tenhle vnitřní boj musíte hrát sami. Ani já vám nesmím říkat: „Jo, jděte do toho, bude to super!“ Každý musí zvážit sám, zda je ochotný utrpět i nějaké porážky a přejít přes ně dál ať budou jakékoli. Vypíšu jen několik bodů, které zní děsivě, ale je potřeba je uvést.

Budete na to sami

Ač při vás všichni budou stát a podporovat vás, budete sami. Prvních pár dnů, týdnů až měsíců prostě přijdete do cizí země, kde všichni mluví cizím jazykem a spousta toho, na co jste byli zvyklí prostě bude jinak. A to je to jen Rakousko, kde jsou nám kulturně lidé vlastně nejblíže. Ale nebojte, kamarády si brzy najdete.

Nejde to vzít zpátky

Není to něco jako trial verze. Dobrý den, já jsem si to přišel jen zkusit. Bude to ostré studium a nikdo na vás nebude brát moc ohled, že prostě nemluvíte německy tak dobře jako ostatní. Vrátit se zpět není hanba, ale není to ani žádoucí a ztráty se v tomto případě počítají na roky, ne měsíce nebo týdny.

Starej se o sebe!

Je to věc, na kterou spousta z nás zapomíná, ale pokud odejdete hned po maturitě, pravděpodobně vypadnete ze zaběhnutého mama-hotelu, který vám uvařil, vypral a uklidil. Nehledě na to, že energie, internet a nájem se také neplatí sám od sebe. Ať už budete plně finančně zásobováni nebo se budete zajišťovat částečně nebo zcela sami, tak samotná starost o domácnost není žádná sranda a dost to člověka vyčerpá, zvlášť když na to nejste zvyklí. Což už při tak náročném studiu není sranda.

Všechno to zní naprosto strašlivě, ale je důležité vědět, že to tak bude a neříkat si, já to tak mít nebudu. Čím víc je člověk na to připravený, tím lépe tomu může čelit. Ale asi vás napadlo, proč bych vůbec měl tímhle procházet, co z toho budu mít? Přirovnal bych to ke skoku na laně z mostu. Ta hrůza z toho pustit se a skočit. Přehoupnout se přes hranu, odkud není už cesty zpět. Není to lehké, ale když se pak člověk zas vrátí nohama na zem, uzná, že to byl super zážitek. A stejně tak tomu je se studiem v zahraničí. Jde jen o to překonat svůj strach. Sebrat odvahu a zabalit kufr. I kdyby se člověk vrátil s nepořízenou, tak si přivezete obrovské zkušenosti, veliké sebepoznání, zjistíte, že všechny vaše věci k životu se vejdou do jednoho kufru, že dokážete řešit samostatně životní situace bez rodičů za zády. Že se vaše němčina zlepšila výrazně více, než kdybyste strávili měsíc na intenzivním kurzu. Že Rakušané jsou svým způsobem fajn lidi, kteří mají odlišnou jen nedávnou historii a jazyk. A že žádný problém není tak velký, jak se zpočátku zdá.

Na závěr bych chtěl jen říct, že vy na to nejste sami. Máte nás, Do Rakouska na zkušenou. A my vás v tom nenecháme. Já šel do Rakouska opravdu sám a vím jaké to je. A nedovolím, abyste se tak cítili i vy. Proto budeme rádi, když nám napíšete s jakýmkoliv problémem, protože jestli jsem se něco naučil, tak to, že zeptat se nic nestojí.

Ondřej Pešek studuje v Rakousku od roku 2013, v současnosti dokončuje bakalářský obor Mechatronik na MCI Innsbruck a od léta 2017 spolupracuje s projektem Do Rakouska na zkušenou.

Můj tyrolský rok

Už jste si někdy řekli: „Až budu jednou na vysoký, pojedu na erasmus…“? Paráda. Ale proč čekat? Proč to nezkusit už na střední? A proč jo? Možná proto, že vám to může pomoct při výběru vysoký, tak jako to pomohlo mě.

Chodila jsem na gympl s rozšířenou výukou němčiny a do Rakouska to byl od nás z Českých Budějovic jen kousíček.  V osmé třídě nám nabídli jet na 14 dní do Rakouska, do malý vesničky St. Agatha, bydlet u rodiny a chodit do školy. Moc jsem tehdy nevěděla, do čeho jdu, ale lákalo mě to, a tak jsem jela. Byla to docela legrace – malá vesnická základka, některý děti ani nevěděli, že Praha je hlavní město Český republiky. No, v zeměpise měli trochu mezery, ale za to třeba nacvičovali požární poplach s výjezdem hasičů místo školy. No a hlavně jsem prvně vyzkoušela, že němčina není jen předmět ve škole, biflování slovíček a gramatiky, ale že těm lidem rozumím. Teda ne všemu, ale domluvím se. A taky, že mě němčina baví a jde mi.

Tahle první zkušenost mě tak nějak nakopla a já začala přemýšlet, že bych to ráda zkusila na delší dobu. Náš gympl v tom měl velkou výhodu: nejen, že nás podporoval, ale měl i slušný výběr partnerských škol – hlavně v sousedním Rakousku: Linz, Vídeň, Salcburk, ale i v menších městech. A právě to mě lákalo víc. Asi proto, že jsem z vesnice a města mě tak neberou. 🙂 Nakonec jsme si s kamarádkou vybraly Tyrolsko – městečko Zams, asi hodinu cesty za Innsbruckem. Jestli si představíte ten úzký výběžek na západě Rakouska, tak zrovna tam.

Odjížděla jsem s pocitem, že umím obstojně německy a něco se tam přiučím. Byl to trochu šok. Spisovně tam nemluvil nikdo, ani učitelé ve škole, a na místní dialekt – tyrolštinu si člověk musí nejdřív trochu zvyknout. Tak třeba vozík je „Wagele“, utěrka „Hangerle“, zdraví se „Servus“ nebo „Grüß di´“, koncovky se různě polykají a z „bist du“ je rázem „biš du“. Tyrolsko mě naučilo, co znamená dialekt. V češtině to moc nemáme, všichni si vesměs rozumíme, protože nemáme pořádné hory. Zato v Tyrolsku mají Alpy! Dokud nebyly tunely a auta, lidé často prožili celý život ve svém údolí a mluvili tam po svém, což se částečně dochovalo dodnes a pro místní je to součástí jejich identity. Mluvit spisovně prostě není cool. Tak se třeba často stalo, že jsme seděli na intru u večeře a každá z holek mluvila svojí tyrolšinou a občas se musely navzájem ptát, co to znamená. To mě dost pobavilo. Takže jsem se navíc k němčině začala z odposlechu učit další jazyk – tyrolštinu. Bylo to takové 1+1 zdarma. 🙂

Ten rok jsem navíc vyzkoušela spoustu poprvé – bydlet na internátu, chodit na dívčí školu, místo sešitů chodit do školy se šanonem nebo o víkendu vzít lyže a za 20 minut vyjet lanovkou přímo z města na parádní sjezdovku. O internát se starali řeholní sestřičky a musím uznat, že se snažily, aby se pořád něco dělo. Každý čtvrtek se třeba promítal film, na který se koukalo v pyžamu, každá zachumlaná do přinesené peřiny. Kdo chtěl, hrál ochotnické divadlo, v masopustě byl karneval, v červnu letní slavnost… byla toho spousta. Ale i ve škole jsem vyzkoušela věci, ke kterým bych se v Čechách nedostala. Tamní gymnázium nebylo totiž všeobecné a kladlo navíc důraz na sociální kompetence a hudební vzdělání. V rámci školního projektu jsme třeba 14 dní pracovaly v sociálním zařízení, které jsme si vybraly – od školky až po domov důchodců. Se třídou jsme se taky zúčastnily hudební soutěže a každá ze studentek musela povinně hrát na nějaký hudební nástroj. Nabídka byla tak široká, že by si vybral každý. Já jsem pokračovala s flétnou a moje kamarádka začala s klavírem. Ale i v klasických předmětech byla výuka celkově aktivnější a učitele zajímal náš názor. Ve třídě nás bylo jen asi 15, často se dělaly referáty, ať už každý sám či ve skupině, dostávaly jsme pracovní listy, psaly slohy, hodně se četlo a společně jsme to pak rozebíraly v hodině.

Ale i volna bylo dost, a tak jsme mohli poznávat tyrolskou kulturu, která trochu připomíná bavorskou. Když se ve městečku konala nějaká slavnost, všichni přišli v krojích a hrála kapela. A ne ledajaká – místní kapela je totiž jednou z nejslavnějších v Rakousku – občas jezdí do Vídně hrát při státních návštěvách, nebo koncertují v zahraničí. Kromě několika spolužaček tam hrál i náš zeměpisář. Stejně jako na svůj dialekt, jsou i na kroje a kapelu všichni hrdí, což by člověk od 17-letých holek úplně nečekal.

Celkově to byl hodně nabitý rok. Domů jsem se dostala tak jednou za dva měsíce a přiznávám, že se mi občas stýskalo. Ale stálo to za to. Moc fajn bylo, že mi pak v Čechách stačilo nechat se přezkoušet z hlavních předmětů a některé testy jsem navíc mohla psát už během roku, takže jsem se mohla i bez náročných rozdílových zkoušek vrátit zpátky do svojí třídy. Když jsem se pak na konci střední rozhodovala co dál, věděla jsem, že to bude něco s němčinou, protože mě baví a jde mi. Nakonec jsem se rozhodla pro Česko-německá studia na UK. Když jsme si pak v druháku na vysoké měli vybrat praktikum v německé firmě, rozhodla jsem se vzpomínkou na můj tyrolský rok pro Rakouskou turistickou centrálu – Österreich Werbung Prag. Shodou okolností jsem tam měla na starosti přípravu velké akce Václavském náměstí, která měla představit veřejnosti rakouskou kulturu. Paní šéfová mimo jiné pozvala dobrou tyrolskou kapelu a představte si, kdo přijel: můj zeměpisář. Inu, svět je malý a o náhody v něm není nouze.

Proto, pokud můžete, jeďte už na střední a nechte se překvapit – Rakousko to umí.

napsala Markéta Filipová