Dopis z Erasmu

Zdravím z Vídně,

Erasmus v hlavním městě Rakouska byl pro mě již od prvního ročníku na Technické univerzitě Liberec sen a pobyt tady předčil moje očekávání. Když jsem se rozhodovala, kam bych si nejraději dala přihlášku, Vídeň byla jasná volba. Je to kosmopolitní město nedaleko od hranic, které se již po několikáté umístilo na první příčce v anketě o nejlepší město pro život na světě a především si zde mohu zlepšit svou němčinu. Tento týden budu končit už druhý měsíc, semestr tu utíká snad ještě rychleji, protože máme stále co dělat.

Na začátku roku jsem se dozvěděla, že se můj sen splní a já budu žít 4 měsíce v krásné Vídni. Ačkoliv jsem na cestování zvyklá, nikdy jsem nebyla tak dlouho pryč. První strach z neznáma mě přepadl asi týden před odjezdem, kdy už jsem věděla, že se s tím nedá nic dělat. Do Vídně mě vzhledem k počtu zavazadel vezli rodiče. Koleje jsem si vybrala v té levnější cenové kategorii (260€/měsíc) a v moc pěkné lokalitě v centru. Po příjezdu jsem byla ale trochu v šoku, protože za tu cenu jsem čekala, že bude vypadat asi jako liberecká kolej Harcov. Bohužel ne. V pokoji nebyly peřiny, internet se musel doplácet a velká ochota od „ubytovatele“ taky moc nebyla. Na dvoulůžkový pokoj jsem dostala Rakušanku, což jsem byla moc ráda, protože si s ní můžu procvičovat němčinu. Pár problémů na kolejích jsem vyřešila a od pondělí mi začal tzv. „Orientation week“. Skvělý týden plný nových informací, poznávání nových lidí, ale také spousty vyřizování úředních věcí. V Erasmus kanceláři jsou všichni až neuvěřitelně milí, vstřícní a pomůžou i s věcmi, které se školy vůbec netýkají.

Od pondělka mi začala škola dle rozvrhu, který jsem si sama sestavila. Oproti ČR je to tu jiné v tom, že každý týden není stejný, ale až do Vánoc mám rozvrh každý týden jinak. Kromě předmětů pro Erasmus studenty jsem si vybrala předměty v angličtině, které mne zaujaly především podle popisu. Teď můžu říct, že moje volba byla šťastná a ze všeho jsem nadšená. V hodinách mají učitelé úplně jiný přístup k výuce. V podstatě ve všech hodinách se učíme, jak my sami máme jednou tenhle předmět vyučovat. To jsem se bohužel za dva roky studia v Liberci nikdy nedozvěděla. Kromě jiného používají učitelé i spoustu alternativních metod, které nám později vysvětlují. Každou středu potom chodím na druhý stupeň ZŠ na praxi do hodin angličtiny. To mě baví asi ze všeho nejvíce. Jednu hodinu budu dokonce celou vést já. Systém školy se tedy velice liší, ale myslím, že i přesto všechno by nám mohli v Liberci vyjít více vstříc. Jsme totiž jediní studenti, kteří si musí kvůli Erasmu, dobu svého studia prodloužit. Zde potom ztrácí tento výměnný pobyt smysl.

Mimoškolních aktivit máme také spoustu. (Možná ještě více než těch školních :-)) Často se se studenty z ostatních zemí setkáváme, povídáme si o jejich kultuře, chodíme na různé výstavy, večer do klubů..zkrátka zábavy je dost a 4 měsíce jsou bohužel jen krátká doma. Už teď vím, že mi to tu bude moc chybět.

Takže pokud ještě pořád váháte a nevíte, jestli opustit domov na 4 měsíce, jděte do toho! Je to nejlepší zkušenost, kterou vám může škola dát. Stojí to i za tu cenu prodloužení studia :).

Liebe Grüße

(Pavlína absolvovala pobyt na Pädagogische Hochschule Wien v zimním semestru 2014).

Krok po krůčku směrem k Rakousku

V Rakousku už nyní žiji nějakou dobu a má cesta sem byla pozvolná… Spousta lidí, co umí výborně německy, se buď učí němčinu jako první cizí jazyk, nebo měla někdy v dětských letech či na střední škole příležitost vycestovat do zahraničí, například strávit školní rok v Německu či Rakousku.

Můj odrazový můstek bohužel nebyl tak pevný. Němčinu jsem se začala učit až na čtyřletém gymnáziu. Kvůli špatným učitelům, kteří si nechali mými spolužáky diktovat, co budeme dělat na hodinách (hrát pexeso nebo vyhledávat něco na počítači), jsem v posledním ročníku gymnázia neuměla říct asi ani jednu bezchybnou větu.

Rozhodla jsem se však jít studovat obor Mezinárodní obchod na VŠE v Praze, na němž od prvního ročníku vyžadují znalost dvou cizích jazyků na maturitní úrovni. Před přijímačkami na VŠE jsem jen ležela v knihách s němčinou, protože to bylo to jediné, co mi zbývalo se doučit. Naučila jsem se skoro zpaměti celou gramatiku, ale slovní zásobu jsem neměla žádnou. Naštěstí byly ale přijímací zkoušky koncipovány formou testu a slovní zásoba k nim nebyla tolik potřeba jako gramatika. K mému překvapení jsem se ji našprtala tak dobře, že jsem v přijímacím testu z němčiny dosáhla relativně vysokého počtu bodů.

Co se týče němčiny, byl pro mě první rok na VŠE velkou výzvou. Již během prvních pár týdnů studia jsem musela připravit prezentaci v němčině, která pro mě skončila koktáním, pocením a červenáním se. Jelikož mám ale ráda výzvy, soustředila jsem se na němčinu a přestala jsem se učit např. angličtinu, se kterou jsem nikdy neměla problémy. V jednom jazykovém fóru na internetu jsem se seznámila s jedním Němcem, který byl nadšenec do jazykovědy a vždy mi pomáhal s němčinou. Dodnes je to můj velmi dobrý kamarád.

Letní škola byla prvním impulsem k zlepšení němčiny a poznání Rakouska

Koncem druhého ročníku na VŠE jsem neměla žádné plány na léto, dokud mi jedna spolubydlící neřekla, že na stránkách školy viděla informaci o plánované letní škole němčiny. Jednalo se o Sommerkolleg v Liberci (nyní se již bohužel nekoná) – třítýdenní tandemový intenzivní kurz němčiny s rodilými mluvčími, kteří se učili česky, pořádaný organizací AKTION Česká republika – Rakousko a zaměřený na ekonomii a přírodní vědy. Tento kurz byl úžasný, nesmírně levný (protože byl finančně podporován oběma zeměmi) a pořádně mě nakopl. Jelikož jsme všichni bydleli na dvoulůžkových pokojích s cizincem (v mém případě milou Rakušankou, která studovala slavistiku), museli jsme se nějak dorozumívat v cizím jazyce. Během tohoto kurzu jsem se naučila mluvit bez ostychu.

Díky skvělé organizaci Sommerkollegu v Liberci jsem byla motivována se další léto přihlásit na Sommerkolleg v Českých Budějovicích, který probíhal ve stejném duchu. Zároveň se mi podařilo obdržet stipendium DAAD na účast na třítýdenním letním kurzu němčiny v Kolíně nad Rýnem. Následující rok jsem se přihlásila na další kurz z většiny financovaný přes AKTION, a to Literární letní školu ve Znojmě. Mimo jiné jsem si němčinu následně zlepšila i díky studiu v německém Řezně, kde jsem strávila semestr v rámci programu Erasmus.

Pobyt ve Vídni: od psaní diplomky k podpisu pracovní smlouvy

Jelikož jsem se dozvěděla, že AKTION poskytuje stipendia také na studijní výzkum, rozhodla jsem se toho využít. Ke konci magisterského studia jsem podala žádost o stipendium na výzkumný pobyt ve Vídni. Výzkum ve Vídni byl pro mou diplomovou práci, v níž jsem porovnávala systém podpory exportu v Rakousku a ČR, stěžejní a bez stipendia AKTION bych nebyla schopná jej uskutečnit.

Během svého výzkumného pobytu ve Vídni jsem první bydlela na koleji a znala jsem jen několik Rakušanů přes Sommerkollegy v ČR. Tenkrát jsem se ve Vídni ještě necítila úplně jako doma.

Jelikož jsem měla všechny předměty v Praze uzavřené a zbývalo mi složit jen státnice a dopsat diplomku, rozhodla jsem se na konci svého výzkumného pobytu ve Vídni hledat budoucí práci. Nebylo to jednoduché, ale usmálo se na mě štěstí a dostala jsem se na studentskou pozici do mezinárodní společnosti, kde pracuji dodnes, jen už s plnohodnotným zaměstnaneckým kontraktem.

Vídeň je krásná a jsem zde moc spokojená. Veřejná doprava funguje dobře, všude se dá dostat relativně rychle… ale nejvíc se mi líbí Donauinsel a možnost koupání v Dunaji v létě, možnost jezdit všude (i do práce) na kole díky husté síti cyklostezek, Heuriger a výhledy z okolních kopců. Všem vřele doporučuji ji navštívit!

napsala Lenka Zbranková

Nejlepší místo k životu?

Rakouská Vídeň je už poněkolikáté vyhodnocená nejlepším městem na světě a já to mohu jen potvrdit. Měla jsem tu úžasnou příležitost, zde studovat dva semestry na Universität für Bodenkultur Wien (BOKU) obor Landschaftsplanung und Landschaftsarchitektur. Ačkoli v tomto oboru je výuka především v němčině a mým hlavním jazykem je angličtina, vše se dalo zvládnout a domluvit.

Po 4 letech na České zemědělské univerzitě v Praze mi osobní přístup učitelů na BOKU, vstřícnost školy a celkově úplně jiný, praktičtější způsob výuky připadal naprosto skvělý. V rámci školy jsem se zúčastnila například lavinového kurzu v Kaprunu na lyžích, projektu u švýcarských hranic v Alpách a výjezdu na workshop do Itálie. Univerzita nabízela i spoustu mimoškolních aktivit. Pro Erasmus studenty výuku němčiny zdarma, jazykové tandemy, různé sporty i další zájmové kroužky a mnoho dalších akcí.

Nabídka Erasmus Student Network, která pořádá různé akce a výlety pro erasmáky, byla nepřeberná. Hlavně proto, že vídeňská ESNka z několika vídeňských univerzit mezi sebou velmi spolupracují a nijak nerozlišují, odkud který student je.

Měsíční stipendium do Rakouska je 500 Euro, což na pokrytí veškerých nutných nákladů (krom cestování, párty) může stačit. Samozřejmě však záleží na tom, jak si to nastavíte. Hlavní je najít si dobré ubytování (koleje jak je známe z ČR ve Vídni nejsou), ale velkým bonusem je cena za dopravu z ČR (z Prahy za 4h/380 Kč a jede to každé 2h 😉 ) a srovnatelné ceny potravin, oblečení a dalšího vybavení (ale vše si lze dovézt z domova-neletíte).

Ve Vídni se rozhodně nudit nebudete. Na každém kroku tu narazíte na významnou historickou památku, módní obchod, elegantní kavárnu či restauraci se skvělým jídlem. Mezi největší plusy určitě počítám promyšlený a levný systém veřejné dopravy a bohatou kulturní scénu se světovým věhlasem – bohatá hudební tradice (Mozart, Beethoven…), divadla, opera, muzea, galerie, plesy, koncerty a různé festivaly. Mnohdy je možné tyto akce navštívit i zdarma.

Dalším velkým bonusem je blízkost přírody – Vídeň je ze z velké části obklopená Vídeňským lesem, kam vám jede tramvaj z centra, a z druhé strany města je 21 km dlouhý umělý ostrov na Dunaji, který je jeden obrovský park pro obyvatele a který v podstatě navazuje na národní park. Cyklistika a venkovní sportoviště jsou ve Vídni naprostá samozřejmost.

Vídeň je skvělým výchozím bodem k cestování – Alpy, Slovensko, Maďarsko, Itálie, ale i blízkost vídeňského a bratislavského letiště s akčními letenkami je dost lákavá.

Město je pro cizince velmi přístupné, téměř všichni umí anglicky. Na Čechy a Slováky narazíte vcelku běžně a je zde obrovská skupina zahraničních studentů z celého světa, kteří zde často studují i několik let a to zdaleka ne jen v němčině.

napsala Eliška Šestáková

„Kde jsem doma?“

Upřímně řečeno, právě tuto otázku si pokládám více než často.

„Pendluji“ totiž mezi Českem a Rakouskem asi každý druhý týden již po dobu zhruba 8 let (pendeln = dojíždět někde pravidelně). Za tu dobu mám již skoro všechno dvakrát. Dva kartáčky na zuby, dvě nabíječky na mobil (ale ani to někdy nestačí), dvě nejlepší kamarádky.

Dlouho jsem měla to své „doma“ v Ostravě. Tam, kde žijí mí skvělí rodiče, a můj milovaný (a docela přidrzlý) kocour Lotrando. Když jsem poprvé řekla, že jedu „domů“, a myslela jsem tím internát ve Vídni, byl to pro mé rodiče možná trochu šok, možná lítost nad tím, jak rychle jsem vylétla z hnízda. Bylo mi tehdy 16 let a chodila jsem do druháku na gympl.

Momentálně mám již domovy minimálně dva. „Minimálně“ říkám proto, že „doma“ se pro mě za ty roky stalo téměř každé místo, kde se jednoduše cítím dobře, kde se dokáži bezstarostně smát, a které mě nějakým způsobem ovlivnilo či dokonce pozměnilo. Jako malá jsem měla své „doma“ téměř každé prázdniny u babičky v Beskydech, kde jsem poznávala krásy přírody, prostého života a Valašského temperamentu. Také jsem se jako „doma“ cítila v malém německém Lemförde, kde jsem se poprvé rozmluvila německy a kde jsem se poprvé setkala s neuvěřitelně přátelskou německou náturou. (Kde je ten pověstný německý chlad, o kterém nás učili v dějepise a zeměpise na základní škole?) Jednu dobu pro mě bylo „doma“ i ve městě Kara, v Tožské republice, kde jsem strávila asi 7 týdnů, a kde jsem se již opravdu dočista utvrdila v tom, že nikdy nemám věřit médiím. Berlín, díky kterému jsem poznala mnoho velmi zajímavých lidí a kultur, a díky kterému jsem nakonec zvládla maturitu v němčině na Vídeňském gymnáziu. Všechna tato místa mě nějakým způsobem v mém životě posunuly někam jinam, dále.

Poslední dobou si však stále více uvědomuji, že mi Vídeň pomalu přirůstá k srdci více, než je zdrávo. Abych to vysvětlila – nyní mám takové meziobdobí. Ještě pořádně (=bez-akcentově) neumím německy, a již přestávám umět česky (ani nechci vědět, kolik chyb je v tomto krátkém textu). Začínám mít Vídeň, i po těch (nebo právě především po těch) 8 letech, stále více ráda. Käseleberkäsesemmel (houska s játrovo-sýrovou…nikdy jsem nepřišla na to, co to vlastně je, ale je to hodně dobré), kola zadarmo, hodně akcí, stále se tu něco děje. Lidé, jejichž povaha mi začíná být stále bližší. Někde jsem slyšela takový trošku ošklivý vtip, že Rakušané jsou Češi, kteří se nestihli naučit německy. Něco na tom ale bude. Náturou jsou mi mnohem bližší, než Němci. Nejsou to takoví workoholici, vše berou lidštěji, a mají takovou příjemnou, zdravou hrdost.

Vídeň mě neuvěřitelně změnila. Když jsem sem přijela, bála jsem se jíst ve skupině lidí, protože by si o mně mohli myslet bůhví co. Když jsem šla ven, musela jsem vždy vypadat perfektně. Anonymita Vídně mi neuvěřitelně prospěla. Chodím a jím tak, abych se já cítila dobře. Dalo by se říct, že až tady jsem si „začala troufat“ být taková, jaká jsem. Vím, zní to jako klišé. Ale je to tak. Vídeň mi také dodala sebevědomí. To jsem nejspíše okoukala za tu dobu od svých rakouských vrstevnic. Vím, že se člověk může neustále zlepšovat. Ale již necítím takové pocity méněcennosti, které jsem cítila v Česku, „protože už jsem to přece dávno měla umět a již dávno jsem v tom měla být perfektní“. Jistě víte, co tím myslím.

Libí se mi tady ta atmosféra. To je to slovo, co vystihuje vše výše popsané. Klidná, lidská atmosféra. Kde lidé mají větší jistotu, že věci fungují, jak mají, a že když se úplně vše pokazí, tak se má na koho obrátit. Ne náhodou Vídeň vyhrála (dokonce již po několikáté) v žebříčku „Nejlepší místo pro život“. Na světě. To bezesporu je. Jen je tu někdy trošku zima. Ale od té alespoň trošku pomáhá výborný punč, který bude již brzy opět vonět ze všech koutů „mého“ krásného města.

napsala Hedvika Dobrozemská, autorka videoblogu DiVision

Stážistkou na vídeňském magistrátu

V roce 2010 mi bylo čerstvých osmnáct, na gymnáziu mi zbýval rok do maturity a já dostala od Centra Vysočina pozvání na stáž do Vídně. Ještě teď si vzpomínám, jak moc mě ta nabídka nejprve vyděsila. Učila jsem se sice od dětství německy, ale svým jazykovým znalostem jsem ani trochu nevěřila. Jak bych to pak mohla zvládnout sama v cizím městě? Dnes jsem ráda, že jsem prvotní strach překonala a vyrazila poprvé na zkušenou právě do Rakouska. Za vše mluví už jen to, že několik dní po svém návratu jsem se rozhodla maturovat z němčiny a věnovat se kultuře a historii německy mluvících zemí i při studiu na vysoké škole.

Stáž na vídeňském magistrátu mi zprostředkovali organizátoři Letní žurnalistické školy Karla Havlíčka Borovského. Díky nim jsem během svého krátkého pobytu měla možnost seznámit se s tím, jak funguje komunikace radnice i jejích jednotlivých odborů s obyvateli rakouského hlavního města, ale také si některé věci hned vyzkoušet. Dostala jsem se například do redakce místních radničních listů, kterých vychází hned několik různých tematických mutacích. Účastnila jsem se redakčních porad a napsala si tam svůj první opravdický článek v němčině. Nakoukla jsem také do projektové kanceláře, která měla na starosti výstavbu nového Hlavního nádraží a během hospitace v magistrátním IT oddělení si zahrála na testerku webových stránek. Vždy když jsem ve Vídni a jedu metrem, vzpomenu si třeba na premiérovou projížďku prodlouženou linkou U2 s primátorem města Michaelem Häuplem. Pro mě to bylo vlastně první setkání s podobně významným politikem, a proto mě překvapilo, jak přátelská atmosféra ve vagóně tehdy zavládla.

Každý den strávený ve Vídni byl pro mě velkým zážitkem – hlavně díky skvělému přístupu mých hostitelů, kteří se mi snažili předat maximum ze svých letitých znalostí, ale přitom se ke mně chovali jako rovnocenné partnerce. A tak jsem rychle zapomněla na ostych a užívala si všechny ty neobvyklé aktivity, které pro mě naplánovali. Musím přiznat, že i na svých dalších stážích jsem mnohokrát čerpala právě z toho, co jsem se ve Vídni naučila. Ale největším poznáním pro mě bylo, že není důvod bát se vykročit ze své komfortní zóny – zkuste to s podporou Do Rakouska na zkušenou a přesvědčte se sami!

napsala Šárka Navrátilová

Vídeňská univerzita

Leden 2013

Tradiční návštěva vídeňské galerie Albertina s mojí ZUŠkou. Po výstavě nám zbývá ještě chvilka času, tak se vyrazím podívat na místní univerzitu. Stačí se projít po Ringstrasse a už stojím před Hauptuni – uvnitř členité historické budovy najdu majestátní klenby a široká schodiště, ještě více mě ale zaujme prosluněné nádvoří se stromy a podloubím plném bust místních profesorů (a to jsem ještě netušila, že se tu v létě neleží jen na trávě, ale i na lehátkách). Připojuji se na eduroam a píšu nejlepší kamarádce, že tady bych chtěla studovat.

Únor 2014

Všechny zkoušky jsou hotovy, do začátku nového semestru zbývá už jen týden, ale uzávěrka přihlášek programu Aktion je až v půlce března. Přesto je nejvyšší čas ji připravit – sehnat potvrzení o přijetí na rakouskou univerzitu, dvě doporučení z Čech, a hlavně vyplnit rozsáhlou přihlášku zabere trochu času. Vše ale proběhne bez komplikací, čeští i rakouští profesoři jsou velmi ochotní, stejně jako úřednice z pražského Domu zahraničních služeb, se kterými jsem pro jistotu svoji přihlášku konzultovala. Teď už jen do konce dubna počkat na výsledky.

Prosinec 2014

Můj pobyt ve Vídni začíná společným workshopem studentů pražské a vídeňské univerzity, na kterém prezentuji svoji diplomku. Právě na ní zde mám ve dvou následujících měsících pracovat. Ty dva krásné měsíce utekly jako voda – ať už při studiu v univerzitním kampusu i v národní knihovně na Náměstí hrdinů, nebo při konzultacích s ochotnými profesory a pamětníky. Na konci pobytu tak mám pro svoji diplomku solidní základ. Vídeň je ale samozřejmě i o kultuře! Galerie a výstavy, diskuse na české ambasádě, nezapomenutelný Silvestr a populární vánoční trhy – věděli jste, že ty nejhezčí jsou právě uprostřed univerzitního kampusu?

Říjen 2016

U česko-rakouského tématu jsem zůstala i při mém doktorátu a do Vídně jsem se podívala znovu letos v červnu v rámci meziuniverzitní dohody. A na příští rok si znovu chystám přihlášku do programu Aktion. A vy?

napsala Kateřina Papežová

Stáž na velvyslanectví, díl I

Jmenuji se Lucie Bílá, je mi 22 a jsem z Chrudimi ve východních Čechách. Studovala jsem bakaláře politologie v Praze na FF UK a zatím jsem dlouhodoběji byla v zahraničí na semestr studia v Nizozemsku.

Co Tě ke stáži motivovalo?

Studuji prvním rokem rokem magisterský obor Politologie-Africká studia v Hradci Králové. Stáží jsem si chtěla rozšířit teoretické znalosti ze školy a vidět reálné fungování české diplomacie.

Jaká byla Tvoje náplň práce na velvyslanectví?

Vyřizování ztrát a nálezů, asistence při vízových pohovorech a administrativní agendou, výpomoc s e-mailovou korespondencí a ad hoc úkoly týkající se konzulární problematiky zadané konzulem nebo vice-konzulkou.

Komu bys stáž doporučila a proč?

Studentům, kteří chtějí využít německý a anglický jazyk v praxi, rádi by si vyzkoušeli práci v zahraničním prostředí s českým zázemím a poznali každodenní diplomacii v praxi.

Kdybys měla říct, v čem si jsou rakušané a češi nejvíce podobní a naopak, co by to bylo?

Češi jsou více aktivní a mají stále pocit, že mají co dohánět po 40 letech komunismu, kdy zaspali za západním světem. Rakušané naopak podle mě postrádají motivaci k progresu, což je vidět například na jejich přístupu ke službám a celkovým investicím do renovací apod. Iluze o socialismu a zkresleném welfare jim „zatemňuje“ dynamický přístup k „novému“. Obě země jsou si nicméně velmi podobné architekturou a Vídeň i Praha jsou evidentně středoevropské metropole se společnou historií.

Měla jsi také trochu času objevovat Vídeň? Jak na Tebe město působí? Měla jsi zde nějaké oblíbené místo/aktivitu?

Kombinací práce i školy jsem měla čas poznávat blíže Vídeň především o víkendech. Vídeňané lépe využívají veřejné prostory jako parky než Pražané. Na druhou stranu jsem si musela zvyknout na kratší otevírací doby v obchodech a restauračních zařízeních a na velice nekomerční neděli, kdy je prakticky vše zavřeno. Ve Vídni jsem se ráda zastavila na Naschmarktu a líbily se mi i trhy na Rathausplatzu.

Stáž na velvyslanectví, díl II

Jmenuji se Štěpánka Parthonová, je mi 20 let. Maturovala jsem na Rakouském gymnáziu v Praze, mám za sebou první ročník bakalářského studia diplomacie na VŠE. Pracuji v České televizi, kde se podílím na přípravě pořadu Hyde Park, a na ZS Nikolajka, kde učím krasobruslení. Příležitostně doučuji němčinu. Ve volném čase se závodně věnuji synchronizovanému krasobruslení.

„Fotku fotil pan velvyslanec, když jsme byli na schůzce s prezidentem parlamentu. Když zjistil, že jsem v parlamentu ještě nebyla, domluvil nám krátkou prohlídku budovy, našli jsme i Masarykovu sedačku. To jen pro ilustraci toho, s jak vstřícným jednáním jsem se zde setkala.“

Jak jsi se o možnosti absolvování stáže na velvyslanectví ČR ve Vídni dozvěděla?

Junior Diplomat Initiative, jedna ze studentských organizací při VŠE, sdílela na svém Facebooku odkaz na nabídku stáže na Českém velvyslanectví ve Vídni.

Co studuješ? Co Tě ke stáži motivovalo?

Na VŠE studuji obor Mezinárodní studia – diplomacie na Fakultě mezinárodních vztahů. Důvod, proč jsem se rozhodla pro stáž právě tady je ten, že všechny ostatní nabídky si kladly jako podmínku studenty minimálně dokončující bakalářské studium, ideálně však studenty magisterských programů. Zároveň se v médiích často objevují názory, že studenti nemají žádnou praxi nebo zkušenosti se skutečným provozem podniků/úřadů, a tak nejsou pro zaměstnavatele dostatečně atraktivní.

Jaká byla Tvá náplň práce na velvyslanectví?

Vzhledem k tomu, že jsem byla na stáži jen krátce, pomáhala jsem téměř výlučně při přípravě jedné akce – setkání skupiny 2+6 v Linci, kde se sešli ministři zahraničí obou zemí společně s hejtmany všech příhraničních krajů, bylo to už druhé setkání v této podobě. S tím jsou spojené úpravy společného prohlášení a jejich zapracovávání do obou jazykových mutací a jejich předávání dalším lidem. Dále pak překlady různých organizačních dokumentů především pro českou stranu, setkání totiž organizuje Rakousko.

S přístupem do kalendáře pana velvyslance jsem získala relativně dobrý přehled o akcích, kterých se účastní a můžu tak sledovat, zde se některá z nich vyskytla v médiích. Takové články je dobré poslat panu velvyslanci, obvykle se některé z nich přeloží a pošlou na MZV, případně se dá odkaz na webové stránky velvyslanectví.

Občas jsem měla možnost účastnit se různých schůzek, ze kterých je třeba udělat nějaký výstup – tedy během schůzky zapisovat a to pak shrnout ve zprávě TIC.

Mimo to jsem dostávala občas nějaké texty na přeložení, ať už novinové články, nebo něco jiného.

Komu bys stáž doporučila a proč?

Stáž na velvyslanectví bych doporučila nejenom studentům mezinárodních vztahů a příbuzných oborů, ale i studentům žurnalistiky. Získání náhledu do chodu úřadu, způsobu zpracování informací a organizování oficiálních akcí je určitě dobrá zkušenost. Myslím si, že stáž by byla vhodná i pro studenty překladatelství, je tu dostatek úředních a oficiálních dokumentů na překlad, což by mohl být pro začínající překladatele zajímavý materiál.

Kdybys měla říct, v čem si jsou Rakušané a Češi nejvíce podobní a naopak, co by to bylo?

Obě hlavní města si jsou velmi podobná, určitě se tu necítím cize. Rozdílná mi přijde atmosféra – na ulici mě pozdraví úplně cizí lidé, mnohem více si mě prohlížejí, k nějakému kontaktu je tu mnohem blíže, než u nás. Přijde mi, že je tu volnější tempo – když jsem si šla vyzvednout opravené boty, pán nebyl v obchodě, ale přišel z vinotéky, která je přes ulici.

Těžko se vyrovnávám s jinou odlišností – nedělní zavřené obchody. Dále mě překvapilo, že většina potravin v obchodě je předem nabalíčkovaná – koupit si dvě brambory a jednu mrkev se mi nepodařilo, jednu housku (případně jakýkoli jiný, vámi zvolený počet) si můžete koupit u pultu lahůdek, v oddělení pečiva jsou připravené v sáčcích po asi 4 kusech.

Přijde mi, že se tu trochu tluče právě ta volnost, kdy je opravář obuvi ve vinotéce nebo tu často nejsou přechody jako závazná místa, kudy přejít, s určitou sešněrovaností, ať už to je předem zabalené pečivo nebo nápisy na popelnicích, že mezi 22:00 a 6:00 se nesmí vyhazovat skleněný odpad.

Máš také trochu času objevovat Vídeň? Jak na Tebe město působí? Máš už tady nějaké oblíbené místo/aktivitu?

Času je spousta, ale teploty nejsou úplně příznivé. Byla jsem se koupat na Stadionu, tam to bylo dobré – dostatek místa ve stínu i na slunci, vyhrazené prostranství, kde se nesmí hrát s míčem. I přes spoustu lidí v areálu nebyly bazény přeplněné. Líbí se mi také okolí Schwedenplatzu, hlavně kino Urania (tam jsem zatím nebyla) a kino Stadtkino u Karlsplatzu, to má i výborný program, bohužel má v srpnu přestávku. Překvapilo mě, jak nereprezentativní je recepce v OSN, to jsem opravdu nečekala.

Krátké zhodnocení stáže

Se stáží jsem velmi spokojená, byla jsem překvapená, jak zodpovědné úkoly jsem dostávala. Vždy, pokud to bylo jen trochu možné, jsem měla možnost doprovázet pana velvyslance – na menších jednáních i na velkých akcích. Celkově ale mohlo být práce víc, některé dny jsem nedělala nic.

Moc si cením velmi vstřícného jednání ze strany všech zaměstnanců, měla jsem možnost mít vlastní program i v pracovní době. Celý kolektiv je velmi přátelský a otevřený.  Z chování ostatních zaměstnanců můžu mít navzdory svému nízkému věku a nulovým zkušenostem i jako stážistka pocit, že jsem pro velvyslanectví alespoň malým přínosem.

Štěpánka absolvovala stáž v roce 2015, ze stejného roku pochází i tento rozhovor.

Stáž na velvyslanectví, díl III

Jmenuji se Karolína Janatková, je mi 24 let a jsem studentkou prvního ročníku magisterského studia na VŠE, kde studuji obor Mezinárodní politika a diplomacie a současně Bezpečnostní studia na Univerzitě Karlově. Již na střední škole jsem strávila rok ve Spojených státech amerických a tato zkušenost mě pouze utvrdila v tom, že se chci zabývat mezinárodními vztahy. Po skončení střední školy jsem se přihlásila na VŠE, kde jsem úspěšně vystudovala bakalářský obor Mezinárodní studia – diplomacie. Jelikož mi chybělo mezinárodní prostředí, zapojila jsem se do studentské organizace ESN VŠE Praha – Buddy System, která se stará o studenty přijíždějící na mou univerzitu. Při studiu jsem také absolvovala stáž na Ústředí Českých center.

O možnosti absolvování stáže jsem se dozvěděla přímo na webových stránkách Velvyslanectví České republiky ve Vídni. Po přečtení několika velice kladných recenzí od studentů, kteří tuto stáž již absolvovali, jsem se přihlásila do výběrového řízení. Mou hlavní motivací nebylo pouze načerpání pracovních zkušeností, ale chtěla jsem také proniknout do vnitřní struktury a pochopit, jak velvyslanectví skutečně funguje.

Mou stáž odsouhlasila nejprve ambasáda, poté Ministerstvo zahraničních věcí a až poté jsem možnost zúčastnit se stáže řešila na univerzitě – konkrétně s proděkanem pro studium Fakulty Mezinárodních vztahů. Výstupem z mé stáže je projekt na téma: Rakouská neutralita a její vliv na bezpečnostní politiku Rakouska.

Jako stážistka jsem na velvyslanectví strávila tři měsíce. V prvních 14 dnech jsem pracovala na konzulárním a vízovém oddělení, kde jsem pomáhala s příjmem a zpracováním žádostí o víza do České republiky, popřípadě o zaměstnanecké karty. Vyzkoušela jsem si i vedení pohovorů s žadateli o dlouhodobé vízum do České republiky. K této práci patřilo i vedení e-mailové komunikace s úspěšnými žadateli. Nedílnou součástí mé práce na tomto oddělení byla také správa administrativy ohledně ztrát a nálezů (dokumenty, peněženky, klíče) českých občanů, které nám zaslaly rakouské úřady a policie. Práce na tomto oddělení pro mě byla velmi přínosná, neboť jsem se mohla přímo podílet na celém procesu udělování víz.

S panem velvyslancem, jsem se zúčastnila celé řady schůzek, z kterých jsem následně zpracovávala zápisy. Za jedny z nejzajímavějších považuji schůzku na rakouském ministerstvu školství a schůzku s Radou České televize. Díky aktivní účasti při jednáních jsem se dozvěděla spoustu poznatků z prostředí diplomacie. Současně jsem po celou dobu mé pracovní stáže spravovala webové stránky a starala jsem se o prezentaci velvyslanectví skrze sociální média – Facebook, Twitter a Instagram. Dozvěděla jsem se tak, jak funguje veřejná a kulturní diplomacie v praxi.

Velvyslanectví úzce spolupracuje s Českým centrem ve Vídni, které pořádá mnoho zajímavých akcí – od promítání filmů až po nejrůznější výstavy. Vzhledem k tomu, že jsem v minulosti absolvovala stáž v Praze na Ústředí, chtěla jsem se podívat, jak funguje České centrum v zahraničí. Díky ochotě pana velvyslance a pana ředitele ČC Martina Krafla jsem měla možnost strávit týden v lednu na ČC Vídeň. Vyzkoušela jsem si mimo jiné, jak zorganizovat přednášku pro presidenta Hospodářské komory, Vladimíra Dlouhého, ve spolupráci s Erste Bank a Českou spořitelnou. Zpracovávala jsem ale i nejrůznější rešerše jak v německém, českém, tak anglickém jazyce.

Během stáže jsem se zúčastnila celé řady přednášek, odborných seminářů a panelových diskusí, které se vzhledem k aktuální situaci často týkaly uprchlické krize a migrace. Zúčastnila jsem se také mezinárodního veletrhu cestování, kde byla Česká republika hlavní partnerskou zemí. Navštívila jsem ale také mnoho zajímavých míst jako například rakouský parlament, polskou ambasádu, Vídeňskou Diplomatickou akademii a další.

Velkou zkušeností pro mě byla účast na každoročně pořádaném vánočním bazaru OSN, kde měla Česká republika dva stánky – jeden s typickými českými výrobky a druhý s českým jídlem a pivem. Výtěžek z celé akce byl věnován charitativním organizacím. Následně jsem připravila informační leták pro sponzory na 48. ročník charitativního bazaru, který se bude konat v letošním roce.

Během celé stáže jsem se seznámila se spoustou zajímavých lidí. Na mezinárodní konferenci s názvem Vienna Congress com.sult 2016 jsem se dokonce setkala s bývalým presidentem ČR Václavem Klausem, který na této akci vystoupil s proslovem na téma migrace a byl panelistou na dvou diskusních fórech. Zaměstnanci celého velvyslanectví byli velmi přátelští, vstřícní a ochotní. Se stáží jsem byla velmi spokojená. Velmi mě potěšil fakt, že jsem po celou dobu dostávala velmi zodpovědné úkoly. Tímto bych ještě jednou ráda poděkovala za důvěru, kterou do mě všichni zaměstnanci velvyslanectví vložili.

Pracovní stáž v zahraničí je skvělou příležitostí jak získat cenné praktické zkušenosti, zdokonalit si znalost cizích jazyků a v neposlední řadě poznat mnoho zajímavých lidí. Stáž na Velvyslanectví České republiky ve Vídni bych doporučila studentům mezinárodních vztahů nebo těm, kteří přemýšlí o práci ve státní správě. Myslím, že je stáž vhodná i pro studenty žurnalistiky případně překladatelství.

Stáž na velvyslanectví, díl IV

Na konzulární úsek Velvyslanectví České republiky ve Vídni jsem přišla na podzim 2013 jako studentka oboru překladatelství německého jazyka s vidinou nové zkušenosti s prací v zahraničí. Do té doby jsem v zahraničí pouze studovala a chtěla jsem se posunout o stupínek výš. A to se, myslím, také povedlo. Práce na konzulárním úseku spočívala z části v administrativní činnosti, měla jsem ale také možnost pracovat na překladech právnického charakteru a na přípravě rešerší. Rozmanitost pracovních úkolů, pravidelná pracovní doba, komunikace s kolegy z celého konzulárního úseku a možnost nahlédnout do práce české diplomacie byla zkušeností více než velikou. Pokud máte na vysoké škole možnost práce zahraničí, určitě neváhejte. Do budoucího pracovního života je to zkušenost jedinečná a nezaměnitelná.

napsala Jitka Hrdá