Na Erasmu jako doma

Už když jsem šel na pražskou VŠE, věděl jsem, že bych chtěl ve třetím ročníku vyjet do zahraničí. Oproti jiným mě ale nikdy nelákalo cestovat přes půl zeměkoule a zároveň jsem si chtěl vylepšit němčinu, protože anglicky mluví přece každý. Volba nakonec padla na Vídeň, hlavně díky kvalitní škole, ale i kvůli městu a zemi samotné.

Rakousko mi vždycky bylo velmi blízké, moji prarodiče strávili ve Vídni pět let zaměstnaní na zdejším českém velvyslanectví a Rakousko tedy bylo první zemí, kam jsem ve svém zhruba půl roce z rodné Prahy vycestoval. Později se přidaly mezi Čechy tolik oblíbené cesty k moři do Chorvatska vedoucí samozřejmě přes Rakousko, týdny na horách v Korutanech, Tyrolsku i bližších Horních Rakousích, a nedávno jsem objevil půvab léta v rakouských horách. V součtu jsem tedy už před Erasmem v Rakousku minimálně tři měsíce určitě strávil, říkal jsem si tedy, že mě nemůže nic překvapit.

Na rakouské hory je nádherný pohled

Menší údiv přišel ještě před odjezdem, při zápisu předmětů. Po shlédnutí nabídky kurzů totiž můj elán k vylepšování němčiny dost výrazně opadl, patrně není zrovna zvykem, že si výměnní studenti zapisují předměty v němčině. Nabídka sestávala buď z extra odborných kurzů nebo věcí velmi nezáživných. Nakonec jsem si vybral dva předměty v němčině a dva v angličtině, hlavním kritériem se ale stalo to, aby se mi jednotlivé hodiny nekryly. Až na výjimky jsou kurzy vyučované velmi nepravidelně, jednou je hodina v pondělí ráno, jednou ve čtvrtek večer, potom třeba celou sobotu. To nejtěžší mě ale ještě čekalo, a to v jednu chvíli rychlostí blesku naťukat kódy předmětů do školního systému tak, aby mě nikdo nepředběhl. Povedlo se, což považuji snad za největší úspěch svého angažmá ve Vídni. Mezi místními je totiž běžné, že pouze kvůli nedostatku míst na kurzech prodlužují studium klidně o několik let.

Vídeňská Wirtschaftsuniversität

Pravda je, že člověk nemůže srovnávat týden na horách a několik měsíců studia. Vídeň a zbytek Rakouska jsou navíc ještě rozdílnější než Praha a zbytek Česka. Na první pohled mě moje „nová škola“ jednoznačně nadchla, WU (vídeňská ekonomická univerzita) je opravdu klenot moderní architektury a oprávněně se zařadila téměř po bok turistických lákadel jako je Hofburg nebo slavná Ringstraße. Ne, opravdu nepřeháním, každý den jsem na kampusu potkal několik skupinek turistů, ať už z Asie, Maďarska nebo i Česka. Úžasný byl také třítýdenní jazykový kurz, který probíhal jenom dopoledne a já měl slunná zářijová odpoledne celá volná na hlubší poznávání města s novými přáteli z celého světa. Tehdy jsem si asi nejvíc uvědomil, jak moc blízká Vídeň nám Čechům je. Zatímco spolužáci z jihu byli v šoku z jídla, já jsem se jen smál, co někomu může připadat divné na řízku nebo guláši. Asiaté a Američani žasli nad architekturou, já jsem občas s nadsázkou měl problém poznat, jestli náhodou nejsem doma v Praze. Někteří byli zoufalí, že v obchodech nenašli své oblíbené zboží, já jsem od prvního dne neměl problém nakoupit přesně to, co doma. Tehdy se ani můj pobyt od krátkých výletů za nákupy či lyžováním příliš nelišil…

Tradiční Vídeň

Pořádný šok ale přišel se začátkem normální výuky. Velmi nepříjemné bylo zjištění, že na jednom z předmětů budu jediný výměnný student. Jak asi většina z nás ví, rakouská němčina je od spisovné poměrně odlišná a ani já jsem nezůstal ušetřen jejím nástrahám. Učitelé od první hodiny chrlili velké množství neznámých slov a já jsem skoro litoval, že jsem zavrhnul univerzitu v Drážďanech i Cáchách. Po určité době jsem nejčastější rakouské výrazy jako „ned“, „bissel“ a „Sackerl“ zvládl, ale naučit se všechny by mi zabralo nejspíš stejně času, jako se obstojně naučit základ úplně nového jazyka. Skupinové diskuze se spolužáky pro mě ale zůstaly i po třech měsících téměř nemožné a každý si dovede představit, jak jsem se cítil, když byla vyžadována skupinová práce, natož prezentace. Jediné štěstí bylo, že učitelé byli ke mně jako k výměnnému studentovi poměrně shovívaví, za což jim doteď děkuji. Trochu ale lituji, že jsem neměl možnost pokračovat dalším semestrem, věřím, že bych se s rakouštinou už vypořádal lépe.

A trochu netradiční Vídeň

Jaký je tedy závěr? V Rakousku se bude většina z nás cítit jako doma. Kultura, mentalita, zvyky, většina věcí je opravdu Čechům velmi blízká. Před sto lety jsme přece byli jedna země, a to není zase tak dávno. Velké plus je, že kdykoliv člověk zatouží po rodině, přátelích nebo svíčkové, není to daleko. Rakouská němčině je sice trochu výzva, ale pokud máte možnost, určitě s pobytem v Rakousku chybu neuděláte, ať už na semestr nebo na celé studium.

Matouš

 

Vídeň – láska na první pohled

Než jsem začala psát tento článek, uvědomila jsem si, že je to přesně rok, co jsem si podávala přihlášku na Erasmus. Zatímco někteří mí přátelé a známí nad výběrem zahraniční školy do poslední chvíle váhali, já měla jasno v podstatě už od počátku studia. A poté, co jsem se po vyhlášení výsledků výběrového řízení dozvěděla, že skutečně strávím následující semestr ve Vídni, téměř jsem brečela štěstím.

Když se mne někdo z mého okolí zeptal, kam že vlastně jedu na Erasmus, většinou se po mé odpovědi neubránil udivenému pohledu a poznámce: A to se nedá jet i někam dál?“

Typické nedělní odpoledne v Café Landtmann.

Ano, samozřejmě že dá. Do Kanady, Mexika – ale stejně tak dobře i do města ,,na krásném modrém Dunaji“, které si bezpodmínečně musí získat srdce každého, kdo jej navštíví. Vídeň totiž není jen ,,několik“ památek, Primark a spousta vánočních trhů. Vídeň je město s neopakovatelnou atmosférou, kouzlem, které nikde jinde nenajdete. Stokrát se můžu procházet kolem gotické radnice, jež připomíná spíše obrovský kostel či chrám, a přesto se mi pokaždé bude tajit dech nad tou nádherou. Stejně tak stále nemůžu uvěřit tomu, že se v neděli odpoledne můžu vydat na procházku kolem Hofburgu, Stephansdomu, Belvedere či prozkoumávat zámecké zahrady okolo Schönbrunnu. Vím, že tyto řádky nejspíš mírně zavánějí patetismem, ale Vídeň mě zkrátka vždycky čímsi zvláštně přitahovala, a proto se mi splnil sen, když jsem ji mohla považovat po dobu pěti měsíců za svůj domov a užívat si jejích krás každý den. Nutno také podotknout, že Rakušané jsou na svou metropoli patřičně pyšní a odpovídajícím způsobem si ji také chrání, což jsem si uvědomila, když jsem přibližně v polovině pobytu převzala roli turistického průvodce a ukázala svým novým přátelům naši stověžatou chloubu. Nedokážu si představit, že by se na Kärtner Straße prodávaly matrjošky či podobné ,,typické“ suvenýry, cesta k Hofburgu byla lemována pochybnými směnárnami a na Stephansplatz se vyrojily Absinth shopy (jedině Mozart shopy 😊 ).

Promítání baletu Giselle na plátně před budovou Opery

Přestože se Vídeň nachází nedaleko českých hranic (jen tak pro zajímavost; z Ostravy, kde jsem se narodila a vyrůstala, je přibližně o 100 km blíž než Praha, kde studuji, takže někteří mí přátelé si dělali legraci, že jsem byla na Erasmu spíš doteď), cítím se zde úplně jinak než v České republice. Nechci být neuctivá ke své vlastní zemi, ale přesto se nemohu ubránit dojmu, že Rakušané jsou přece jen o něco zdvořilejší, ať už v metru, obchodě či na ulici. Stačí, abyste se při hledání nějakého místa na chvíli zastavili a zatvářili zmateně, a už se vás náhodný kolemjdoucí ptá, zda nepotřebujete pomoc. Jinak žádné velké ,,cross culture differences“ nečekejte, přece jen jsme sousedé. Na druhou stranu jsem byla překvapena, jak moc se liší podoba naší a rakouské přírody, i přes vzdálenost několika desítek (dobrá, pokud jde o jih země, dostáváme se do řádu stovek) kilometrů. Štýrsko, ,,zelené srdce Rakouska“, jak jej sami Rakušané nazývají, a dokonce si toto označení nechali v roce 1972 zaregistrovat jako oficiální slogan, či Hallstatt, skutečná perla Rakouska, jsou pro každého návštěvníka povinností a rovněž nezapomenutelným zážitkem.

Hallstatt

Pokud jde o studium samotné, na ,,mé“ Wirtschaftsniversität se zahraniční studenti zpravidla moc nepředřou, pokud studují v angličtině, ovšem jak všichni jistě víme, Erasmus není primárně o učení, V případě, že si zvolíte předměty v němčině, kam samozřejmě docházíte s místními studenty, čas strávený nad knihami se o něco zvýší, neboť WU se vyznačuje jistými nároky, díky které si však v oblasti ekonomicky zaměřených vysokých škol vydobyla prestiž i v mezinárodním srovnání. Já osobně jsem z převážné většiny studovala v němčině, ale jako chytrá horákyně si kromě starším studentem doporučeného kurzu zaregistrovala tři předměty z oblasti tzv. Soziale Kompetenz, jako například small talk či kurz zaměřený na zlepšení mluveného projevu – což se sice pro mě jako nerodilou mluvčí ukázalo jako mnohem větší challenge než přečíst na každou hodinu 50 stran v učebnici, ale svůj účel to rozhodně splnilo.

Vánoční trhy před radnicí

Pokud byste se ptali, jestli vůbec existuje něco, co by se mi na Rakousku alespoň trochu nelíbilo, mohu říct jen jednu věc. Rakouská, potažmo vídeňská němčina. Lépe řečeno ,,němčina“, jelikož řeč, kterou se Rakušané mezi sebou běžně dorozumívají, se často němčině podobá jen velmi málo. Jedna z mých kamarádek, která mě přijela navštívit, si pochvalovala, jak pěkně a měkce zní místní verze němčiny, na rozdíl od té v Německu, jež se vyznačuje akcentem poměrně tvrdým, ostrým– ovšem zároveň srozumitelným. Kdybych neuměla německy, neslyšela rozdíl mezi slovy používanými v německé a rakouské němčině a byla zde navíc jen na výletě, nejspíš by se mi rakouština také líbila, ovšem v případě, že se zde musíte dorozumívat v každodenním životě, mě spíš děsil fakt, že skoro ničemu nerozumím a má úroveň C1 se zde v ústní komunikaci rovná s bídou A2. Na druhou stranu jsem se díky tomu spřátelila s německými studenty, jelikož vzájemné vylévání srdcí, jak ničemu nerozumíme, dokážou utužit mezilidské vztahy jako máloco. Tohle zoufalství však platilo jen prvních pár týdnů, poté jsem si k rakouštině i s pomocí mého tandem language partnera (WU organizuje projekt, kde se studenti z různých zemí snaží naučit jazyk toho druhého a navzájem si pomáhají) našla cestu. Dnes mohu prohlásit, že tato řeč mě pomalu, ale jistě začíná okouzlovat, stejně jako Rakousko samotné, a slova jako ,,nona, nana, Sackerl, deppata, ned, nou, bisserl, olles, Bam… “ se staly běžnou součástí mého slovníku. (Ale vážně to nevypadá jako němčina, že?)

Schönbrunn

Až se budete rozhodovat, kde strávíte semestr v zahraničí, nekoukejte za hory, moře či oceány. Dejte šanci našim sousedům a uvidíte, že nebudete litovat. A přestože si možná říkáte, že Rakousko už přece znáte, jelikož jste byli s rodiči lyžovat v Kitzbühelu nebo před vídeňským Rathausem brázdili vánoční trhy (mimochodem, Rathaus je jen pro turisty, praví Vídeňáci chodí hlavně na Spittelberg, a tak tam nepotřebujete jet znovu, opak je pravdou, Rakousko má mnoho tváří, jednu působivější než druhou. Jen před jednou věcí vás musím varovat; Je totiž dost dobře možné, že si Rakousko oblíbíte až moc a po skončení Erasmu začnete vyplňovat přihlášku na jednu z místních univerzit a pilovat svou rakouštinu. 😊

Kristýna

Cesta do Rakouska aneb Zpověď, co mi Rakousko dalo a co vzalo

Jmenuju se Katka a momentálně dokončuji svoje anglické magisterské studium na Vídeňské univerzitě. Studium v Rakousku není mou první zkušeností se studiem v zahraničí, ale rozhodně je to nejdelší pobyt v zahraničí, který jsem dosud zažila. A taky je to má dosud nejlepší zkušenost.

 

Jak jsem se dostala k Rakousku?

Studovala jsem na Masarykově univerzitě v Brně a tak ani mě neminula zkušenost s Erasmem. Vzpomínám si na můj postup při výběru školy. Říkala jsem si, hlavně žádnou anglicky mluvící zemi. Tou dobou jsem už neměla problém s jazykem, angličtina byla pro mě už v té době jako můj druhý mateřský jazyk a taky jsem byla 2 roky lektorkou v jedné soukromé jazykové škole v Brně. Anglicky mluvící zemi jsem nechtěla i z toho důvodu, že jsem se toužila naučit jiný jazyk, poznat trochu jinou kulturu a jinou zemi. Moje volba padla na Norsko. Dosud jsem vděčná, za tuto možnost. I když trochu finančně náročnou, ale otevřelo mi to oči a donutilo mě to zamyslet se nad českým školním systémem. Tenkrát jsem po cestě tam brečela, že co já budu 4 měsíce dělat ve 2000 km vzdálené zemi a sama. Když jsem se za 4 měsíce vracela, brečela jsem, že proč já si to neprotáhla na celý rok, tak rychle to uteklo a tak skvělá zkušenost to byla. Po návratu zpátky do reality mi moje zkušenosti nedaly spát a já jsem doslova přetrpěla svá bakalářská studia se zatnutými zuby. Když jsem se tehdy ve třeťáku rozhodovala kam na magistra, Česká republika tou dobou už na mém wish listu nebyla. A tak jsem zvažovala, která z okolních evropských zemí mi dá kvalitní vzdělání, zároveň finančně nevykrvácím a taky kde se budu cítit skvěle. Nepamatuju si proč přesně vyhrálo Rakousko. Můj taťka vždy prohlašoval: „Odjeď co nejdál, protože až se ti bude stýskat, nebude se ti chtít jet takovou dálku a tak si rychleji zvykneš.“ Proto ho volba Rakouska nějak neohromila a smál se, že budu skoro pořád doma. Dyť je to za humny. Je pravda, že domů jezdím aspoň jednou měsíčně, ale o to více mě rodiče vítají. Asi si nemysleli, že tenkrát při mých výkřicích – na magistra odjíždím – to myslím opravdu vážně. Ale já jsem s volbou Rakouska nadmíru spokojená a cítím se tu lépe než doma.

Co mi Rakousko dalo a co vzalo?

Jsem osoba, která když je do něčeho nucená a není o tom přesvědčená ze srdce, tak se zatne a půjde hlavou proti zdi. Proto jsem ráda, že mě nikdo do studia nenutil a já si k nápadu studovat za hranicemi došla sama. Takže odjet studovat do zahraničí pro mě bylo nastavené jako něco, co je automatické a přes co nejede vlak. Když si uvědomím, jak snadné to je, tak proč toho nevyužít?! A není to jen o tom, že máte vyplněnou kolonku v životopise, že jste studovali na nějaké zahraniční univerzitě, ale dá vám to i spoustu kamarádů, nových zkušeností a hlavně poznáte sami sebe, naučíte se pracovat na svých chybách a taky odkoukáte od ostatních, že některé věci, které pro vás byly zásadní a u kterých jste si připadali jako totální nemehla, ostatní neřeší. Ač mi to hodně lidí nevěří, protože jsem ukecaná a společenská, mám problém s vyřizováním věcí sama pro sebe, protože se bojím, jak moc se ztrapním. I když to neustále přetrvává, dostalo se to na únosnou míru. Další věc, kterou jsem se za svůj pobyt v zahraničí naučila je to, že někdy je nutné ze sebe udělat blbce a je to naprosto v pořádku, pokud potřebujete nutně něco vyřídit, nikdo jiný to za vás neudělá. Nikdo není dokonalý. Navíc studium v Rakousku mi přineslo spoustu zážitků, nejen s cestováním, ale taky přístupem k lidem, k problémům a čeho si nejvíce cením je možnost překonávat sám sebe a učit se více sám o sobě. Myslím si, že zahraniční zkušenost by měla patřit do „To Do“ listu každého mladého člověka. Na druhou stranu nikdo by neměl být nucený odjet studovat nebo pracovat za hranice pokud nechce, ale myslím si, že to dá více než vezme. Ostatně nejhorší jsou ty myšlenky „A co když…“. A co když nebudu rozumět? A co když to finančně nezvládnu? A co když si nenajdu pořádné bydlení? Víte, co dalšího jsem se naučila díky zkušenostem se zahraničím a od lidí v Rakousku?! Nejtěžší je ten první krok a pak už se to veze. Takže někdy je nutné do věcí skočit opravdu po hlavě, protože nikdy nevíte, co z toho vyleze. A pokud už se obáváte vydat se někam daleko, tak Rakousko je za humny a k rodičům je to vždy blízko. Garantuji vám ale, že se vám do ČR vracet nebude chtít a v Rakousku si budete připadat jako doma. Dyť přece jenom kulturně jsme si velmi podobní a německá slovíčka používáme i my v češtině. A pokud si myslíte, že nejde odjet do Rakouska bez němčiny, tak jde. Hledání je náročnější a není tolik možností, ale jde to. Takže já jsem spokojená cizinka skoro doma.

A co mi Rakousko vzalo? Strach. Z toho, že bych se nebyla schopná o sebe nějak sama postarat. Z nových věcí. A hlavně strach sama ze sebe. I když jsem se strachu úplně nezbavila, zkušenosti v zahraničí mi obrousily hrany.

Takže rozhodně skočte do rozhodnutí odjet po hlavě a řešte jak odjet a ne proč to nejde.

Katka

ERASMUS V RAKOUSKU? JEDNOZNAČNĚ VÝBORNÁ VOLBA

Bude tomu už skoro rok, co jsem se po výběrovém řízení na výměnný pobyt dozvěděla, že svůj zahraniční semestr strávím ve Vídni na Wirstchafts Universität Wien. Řekněme, že mé první pocity nebyly zrovna příjemné, spíše naopak. Vídeň jsem obrečela, protože jsem se nedostala na svou vysněnou školu v Kanadě a místo na jiný kontinent jsem se dostala hned za humna.

Nicméně i tak jsem pomaloučku polehoučku začala připravovat vše, aby byl můj pobyt co nejpříjemnější. Krátce po přijetí na univerzitu studenti obdrží Nomination Letter, který odstartuje řadu povinností.

První dny na WU

Zařízení ubytování

Vídeň nabízí širokou škálu možností od ubytování na kolejích po pronajmutí pokoje v bytě, pak už záleží na každém, co od pobytu očekává, zejména jestli chce být spíše v prostředí Erasmus a zahraničních studentů, kteří jsou ve Vídni také jen na jeden nebo dva semestry, nebo jestli preferuje spíše poznat Rakušany.

V případě první možnosti je na výběr řada společností, přes které si lze ubytování rezervovat. Mezi ty levnější patří například Wihast (zejména Haus Panorama), dále Stuwo, Home4students nebo OEAD. Druhá možnost je bydlet v podnájmu, což využilo mnoho mých kamarádů a všichni měli příjemný zážitek, protože se setkali a žili s místními. Tato možnost je zejména výhodná, pokud je prioritou studenta v zahraničí si zlepšit němčinu a zároveň více poznat rakouskou kulturu.

Já osobně jsem si zvolila ubytování přes společnost OEAD na koleji Molkereistrasse. Mezi hlavní výhody této koleje patří poloha, protože kolej je 5 minut chůzí od kampusu WU Wien. Dalším nesporným plusem je, že mnoho výměnných studentů z WU na této koleji bydlí, což je příjemné především kvůli sociálnímu životu. Musím říct, že zpětně jsem moc ráda, že jsem bydlela na této koleji, protože jsem nemusela nikam jezdit, abych mohla navštívit většinu svých kamarádů, vařit s nimi večeři nebo si jen tak dát skleničku. Dále jsme s kamarádkou chodily běhat do Prater Parku, kudy vede příjemná 4 kilometry dlouhá trasa. Sečteno a podtrženo, i přes vyšší cenu (480 euro/měsíc) je Molkereistrasse naprosto výbornou volbou, co se sociálního života i vzdálenosti od školy a metra (U1 a U2) týká. Mezi nevýhody tohoto ubytování kromě ceny patří například poměrně drahé praní – 2,5 Eura za jedno použití pračky (sušička je zdarma) a dále poplatky pro poskytovatele – OEAD (registrační poplatek, jednorázový při nastěhování a pak jednorázový za úklid při odjezdu).

Michaeler Platz

Jazykový kurz a orientační program

WU nabízí předsemestrální kurz němčiny, který probíhá 3 týdny od pondělí do čtvrtku od 9,00 do 12,00 a zároveň orientační program, který se koná každé odpoledne a zahrnuje různé aktivity ve Vídni jako například návštěvu Belvederu, Schönnbrunnu nebo tamního pivovaru a 2 celodenní výlety. Cena programu se pohybuje okolo 150 eur za německý kurz a zhruba 250 euro za orientační program. Já osobně jsem se zúčastnila obou výše uvedených aktivit a musím říct, že jsem opravdu vděčná, protože je to jedna z nejsnazších cest, jak si najít kamarády. Člověk zároveň lépe pozná Vídeň i Rakousko a navštíví mnoho zajímavých míst.

Co se německého kurzu týká, velmi se mi líbila forma, jakou byl veden. Na rozdíl od většiny německých kurzů, které jsem v minulosti navštívila, jsou tyto zaměřené na zlepšování mluvení, nicméně se samozřejmě probírá i gramatika a různá ekonomická i neekonomická témata.

Pojištění

Měla jsem cestovní od společnosti Uniqa.

Příjezd

Do 3 dnů se studenti musí registrovat u místních úřadů. Je důležité zaškrtnout ve formuláři, že Vídeň bude Hauptwohnsitzt, protože pak si studenti mohou koupit semestrální jízdenku na metro za poloviční cenu, tedy 75 Euro.

S mou nejlepší spolubydlící z Brazílie

WU

WU má širokou nabídku zejména ekonomických předmětů jak v angličtině, tak v němčině, ze kterých si studenti mohou vybírat, což je jeden z hlavních důvodů, proč jsem si tuto univerzitu dala na 2. místo při výběru škol, kde bych chtěla strávit svůj semestr v zahraničí. Jsou 2 věci, na které si člověk při výběru předmětů musí dát pozor a to je datum a čas začátku registrace (nutné být u počítače včas, aby se student dostal na předměty, které si vybral, protože registrace je na bázi, kdo dřív přijde, ten dřív mele). Druhá důležitá věc je, jak sedí předměty do rozvrhu, protože na WU je částečně bloková výuka. To znamená, že lze odstudovat jeden předmět například za 2 týdny s tím, že výuka může probíhat 3x týdně 5 hodin. Proto není tvorba rozvrhu, kde se nekříží předměty, úplná hračka, ale nástroj https://lvplaner.oeh-wu.at významně ulehčí sestavení. Vzhledem k tomu, že WU každoročně zaujímá přední místa v hodnocení evropských ekonomických univerzit, výuka je kvalitní, ale zároveň je brán jakýsi ohled na výměnné studenty (= Erasmus je asi více o zážitcích než studiu, což je zřejmé zejména v předmětech v angličtině ).

Další věc, kterou bych chtěla vyzdvihnout je jednoduchá komunikace a řešení problémů spojených se studiem.

Co ale především stojí za zmínku je nádherný, velmi moderní kampus univerzity,kde se student přijíždějící z VŠE cítí trošku jako v jiném světě. Dominantou je knihovna, která se řadí mezi největší ekonomické v německy mluvících zemích, kde se člověk opravdu cítí hrdý na to, že má možnost na WU studovat.

Volnočasové aktivity

Sport je organizovaný univerzitou sportu USI, která nabízí obrovskou škálu možností od tradičních sportů po ty méně obvyklé. Nabídku si lze prohlédnout na: www.usi.at. Registrace probíhá před začátkem semestru a poplatky za jednotlivé kurzy se pohybují od 20 euro výše v závislosti na sportu.

Co patří mezi jednu z předností Vídně je obrovské množství kulturních akcí (muzea, koncerty, festivaly, kluby apod.), které lze navštívit. Například na operu do Státní opery si lze pořídit lístky na stání už od 3 eur nebo do Musikverein na koncert za příjemných 7 euro.

Dále organizace EBN, která je zodpovědná za události pro Erasmus studenty, pořádá mnoho společenských akcí, zejména parties každý týden v pondělí, ve středu a dále každý 1. pátek v měsíci, s drinky za velmi příznivé studentské ceny.

Výlety

Výše zmíněná organizace EBN pořádá mnoho výletů do různých rakouských měst, Krakowa, Budapešti a lyžařský výlet. Ceny za jednotlivé výlety se liší, ale jsou velmi příznivé, když člověk vezme v úvahu, že má zařízené ubytování, nějaké jídlo a dopravu. Obecně jsou všechny výlety velmi oblíbené mezi výměnnými studenty, protože jsou velmi dobře zorganizované místními studenty.

Po prožití mého výměnného semestru ve Vídni musím uznat, že jsem velmi ráda, že jsem se nedostala do Kanady, protože tento výměnný semestr pro mě byl zatím asi nejhezčí životní zážitek. Mám přátele z různých částí světa, spolubydlící, která je jako má starší sestra a nepřeberné množství zážitků. Zjistila jsem, že rakouská kultura se od té české liší méně, než jsem předpokládala. Jídlo je podobné a prodavačky v obchodech víceméně stejně nepříjemné. Co se docela významně liší jsou životní náklady, které jsou o dost vyšší zejména v restauracích nebo za ubytování si člověk připlatí. Na druhou stranu v Rakousku a zejména ve Vídni se člověk skoro nepotká s neopravenou budovou. Město je tedy opravdu krásné a zároveň čisté. Dovedu si velmi snadno představit, že bych ve Vídni studovala klidně i celé magisterské studium a následně pracovala, protože si myslím, že životní standard je tam na velmi dobré úrovni.

Výlet do Melku

Užitečné odkazy:

Záležitosti týkající se WU: https://www.wu.ac.at/en/programs/incoming-students/

EBN: https://ebnwu.com

V případě dalších dotazů ohledně WU ráda odpovím:

k.jirikova@gmail.com

Kristýna

Moje cesta z Indonésie do Rakouska

Abych se představila, jmenuji se Rebecca. Jsem z Indonésie a momentálně studuji magisterský program v oboru komunikačních studií na Vídeňské univerzitě.

Jak jsem se dostala k Rakousku jako mojí příští destinaci?

Abych byla upřímná, byla to čistě shoda náhod. Mým cílem bylo studovat v nějaké rozvinuté západní zemi jako je Austrálie, Velké Británie, USA anebo v  nějaké zemi v západní Evropě. Snažila jsem se dostat na některé univerzity ve zmíněných zemích, některé mě přijaly, další ne. Poté co jsem zhodnotila všechny univerzity, které mě přijaly, vybrala jsem si Rakousko, hlavně kvůli Vídni, protože jsem vždycky chtěla bydlet ve velkém městě, kde budu v mezinárodním prostředí a budu potkávat nové mladé lidi, ale taky jsem nechtěla žít ve velkém, „ hnusném“ metropolitním městě podobném tomu, kde jsem dosud žila (jméno nechci uvádět). Takže jsem si řekla, že Vídeň bude určitě to perfektní město pro mě, které splní všechna má kritéria.

A jaké komplikace mě na cestě do Rakouska potkaly?

V mém případě hlavně víza, abych mohla zůstat v zemi legálně. V tomto případě jsem opravdu nenáviděla svůj pas, protože je nějaké „pravidlo“, že lidé z Indonésie musí snad vyplňovat více formulářů než lidi jiných národností (a to platí i pro sousední země Indonésie).

A jaké komplikace mě potkaly při pobytu v Rakousku?

Nevnímám, že by život v Rakousku byl nějak problémový, teda až na získání víz. Cítím, že život v Rakousku je jednoduchý a uvolněný. Vyžití je tady skvělé, můžu jezdi městem na kole (což jsem v životě nedělala), můžu trávit čas se svými kamarády, studovat, číst… Jednoduše řečeno, cítím se šťastná, že tady žiju.

A jak se mi zatím v Rakousku líbí?

Moc se mi tady líbí. Rakousko je jednou z těch požehnaných zemí, které jsem kdy navštívila. Je tady nádherná příroda jako výhled na Alpy v Tyrolsku a Salzburgu, nebo pozice jezera v Korutanech, Hallstatt a samozřejmě nádherná Vídeň. Jsem vděčná Bohu, že mi dal tu možnost žít ve Vídni, v jednom z nejkrásnějších hlavních měst a taky v tom nejlepším městě k žití.

A moje speciální zpráva pro všechny, kteří se rozhodují kde studovat?

 Prosím, opravdu jeďte studovat do zahraničí nebo zámoří (jakákoliv země, pokud to není vaše domovina). Poznejte svět. Je tady tolik možností kde studovat, učit se o dalších zemích a kulturách. Naučí vás to žít, poznat sami sebe, objevit váš potenciál a v neposlední řadě se stanete lepším člověkem, který má otevřenou mysl a velké srdce.

 

 

A jestli chcete vědět víc o mě, anebo si přečíst moje cestovatelské příběhy, tak navštivte můj blog: http://www.bloodyways.blogspot.com 😉

Rebecca

Když Erasmus, tak ve Vídni?

Další akademický rok se rozjel naplno, v šestém ročníku je práce taky až až a kdy jindy, než když se má člověk zase začít učit, je nejvhodnější chvíle pro sepsání krátkého článku o mém úžasném studijním pobytu Erasmus+. Rád bych na začátek podotknul, že článek nevznikl pouze z mé iniciativy, mé touhy ukázat světu mé spisovatelské schopnosti a taktéž ne z mých sebestředných potřeb všem čtenářům HADa říci, jak jsem se poslední půl rok měl (mimochodem moc dobře). Proto vás prosím o shovívavost, když stylistika nebude úplně top, text bude tak nepřehledný, že aktualizované webové stránky nejmenované univerzity by vyhrály cenu „Přehlednost 2017“, sem tam se vloudí nějaké zeugma (chacha) anebo snad věty budou tak komplikované, že popis os petrosum se pak bude zdát jako příběh z čítanky prvňáka základní školy. Na úvod bych ještě rád řekl, že někde hluboko v temném hvozdu webových stránek se ukrývají průvodci mnohých pobytů Erasmus+ v pdf, kde najdete plno věcí o tom, co se jak zařizuje, co je nutné udělat atd. Když najdete tohoto průvodce, pak už dokážete všechno. Já spíš stvořím takové krátké povídání o mém zahraničním pobytu, o mých zážitcích, popřípadě o tom, co třeba není v tom bájném průvodci uvedeno. Samozřejmě mě můžete kdykoli s dalšími dotazy kontaktovat a rád se s vámi o vše podělím. A nyní už k mému pobytu ve městě, které sedmým rokem získalo titul nejlepšího města pro život, ve Vídni!

Studium a vše kolem něj

Ve Vídni jsem strávil letní semestr 5. ročníku, kdy jsem absolvoval oční, ORL, pediatrii a urgent s anesteziologií. V pátém ročníku člověka čekají dvě státnice, z jednoho důležitého předmětu a z jednoho úplně nejvíc mega důležitého předmětu a zkouška z interny. Je důležité mít na paměti, že státnice (samozřejmě) a zkouška interna se musí udělat doma a je tedy na vás, jestli obojí napráskáte do jednoho semestru, a pak se z toho budete další semestr ve Vídni za 4,50€ za jeden půllitr tekutého chleba zotavovat, anebo si právě jako já s mou parťačkou Marikou zvolíte místo gynekologie pediatrii (jediné tyhle dvě kombinace dávaly za nás smysl), tu si ve Vídni odchodíte jako první a pak ještě stíháte jeden z květnových nebo červnových termínů státnic. Nutno říci, že i my jsme si první vybrali gynekologii, ale osud tomu chtěl a asi tak 5s před otevřením STAGu (takže jsme vlastně měli ještě 2 hodiny času), ne dobře, asi tak týden před, nám paní z Vídně napsala, že gynekologie je obsazená, že už je tam moc studentů (nemedici všichni kývou hlavu se slovy, tak to je jasný přece), což jsem vážně nechápal, jak může být někde úplně plno, a že si máme zvolit prostě něco jiného. S odstupem času ale můžu říci, že to byla velmi dobrá komplikace, jelikož pár studentů, co vyjížděli v páťáku taky někam do zahraničí a co se rozhodli všechno „důležité“ sfouknout v jednom semestru, na konci toho marathonu říkali, že už by to možná asi nikdy znova neudělali. Samozřejmě učit se dopoledne v němčině, třeba i jiný předmět, a pak odpoledne si otevřít pediatrická online skripta taky není žádná výhra a nic náročnějšího jsem nezažil, ale myslím, že to pořád byla ta lepší z variant.

Organizačně vyšlo všechno na jedničku, i když jsem byl trochu zmlsaný z pobytu v Lipsku. (Pobyt
ve Vídni byl můj již druhý Erasmus+ pobyt.) V případě Vídně obdržíte během roku mail s žádostí o vyplnění online přihlášky, dále pak včas necháte podepsat Learning Agreement všemi stranami, potom dostanete mail, že další info zjistíte nejpozději měsíc před začátkem semestru. Tohle info, které přijde přesně měsíc předem, je prakticky jedna věta (žádné oficiální pdf oznámení), že máte přijít na děkanát „pár“ dní předem před začátkem semestru. Na děkanátu podepíšete papír o mlčení a vyfasujete studentský průkaz, který je představován neskladně velkým na půl přeloženým tvrdým papírem. Stejně tak na konci pobytu řeknete milé paní na zahraničním oddělení tschüss, a kdybyste nepotřebovali podepsat papír o délce mobility, tak tam asi ani nemusíte.

Co se výuky týče, tak semestr je rozdělen do tří pětitýdenních terciálů, kdy v každém jsem absolvoval jeden předmět. Výjimkou bylo oční a ORL, tyto dva předměty se vměstnaly do jednoho terciálu. Obecně se dá říci, že výuka v nemocnici a přednášky probíhaly od 8 asi do 14 hodin, někde jsem končil dříve, někde později. Celkově však člověk ještě musel počítat někdy i s hodinovým časem na dojíždění, jelikož lékařskou fakultu ve Vídni studuje v ročníku 700 studentů a tak musí být studenti vždy rozprostřeni v nemocnicích po celé Vídni. V praxi se pak stane, že i když bydlíte 5 minut od hlavní nemocnice (tam probíhají ale vždy přednášky, takže částečná výhra), můžete mít praktikum na druhé straně města.

Kvantita výuky však někdy nahrazovala kvalitu, a tudíž i ve Vídni člověk strávil někdy čas nezavazením nebo snahou stát se neviditelným. Zde by bylo na místě srovnat výuku ve Vídni a v Olomouci s výukou v Lipsku, kde praktikum (bez přednášek) v nemocnici trvá denně 90 minut. Doktoři jsou v dobré náladě, protože ví, že s mediky stráví (opravdu stráví) jenom hodinu a půl, navíc přijdou včas anebo vám neřeknou, že si máte dát ještě na hodinu kafe. Studenti jsou pozorní, vyspaní, na daná konkrétní témata na každý den (skoro vždy) připravení, protože když už tam přece jdu jenom na takovou chvíli, tak to by bylo, abych se na to vůbec nepřipravil. A i když se to může zdát jako bláznovství, tak někdy je méně více, a tohle je toho zářným příkladem. Samozřejmě neříkám, že dnešní výukové metody na naší fakultě vznikly v době, kdy ještě nebyly ty internety a elektřina, kdy nebylo moc knih a všechno vědění měl vlastně jenom pan profesor, a tedy tříhodinové přednášky byly velmi důležité. To rozhodně ne, ještě bych to schytal. Jen se zamýšlím nad tím, proč medicínu studuje tolik somnolentních studentů navíc se sníženou schopností reakce na podnět, s vysokou afinitou k okrajům místnosti popř. radiátorům. Ti medici dneska prostě, no šílenost. Co se mi taky v Německu a i Rakousku líbilo, je to, že každý student musí v 3. – 5. ročníku povinně absolvovat čtyři měsíce (dva měsíce na oddělení, jeden měsíc v ambulantním provozu a jeden měsíc u praktika) praxe, ale může si vybrat, dle libosti, v jakém oboru chce praxi dělat. Baví tě derma, dělej dermu, ať ji umíš. Ještě nevíš co? V pohodě, zkusíš něco na 14 dní, a když se ti to nelíbí, zkusíš něco jiného. Samozřejmě tuhle praxi nedělají studenti celé prázdniny, mají víc prázdnin mezi semestry, takže potom s praxemi, co máme my, jsou zaneprázdněni asi tak stejně. V šestém ročníku jsou studenti jenom v nemocnici. V kterékoli si oni vyberou. Čtyři měsíce na chirurgii, čtyři měsíce na interně a čtyři zase v oboru, co je baví, zajímá, čemu se chtějí věnovat. Tím, že trávíte tolik času na jednom oddělení (nemusíte ale), máte jistotu, že vás v nemocnici i něco třeba za první měsíc naučí, abyste to pak mohli další tři měsíce sami provádět a odlehčit tak práci jiným. V Německu zase ale nemají ten úplně nejdůležitější předmět na světě, takže tím se to vlastně vyrovná.

Písemná zkouška ze všech předmětů se koná na konci semestru v jeden den. I když to zní hrozivě, zvládli to jiní před vámi, zvládnete to i vy!

Vídeň – bydlení, kultura, jazyk

Kohn a Lebowitz se potkají na Wilsonově nádraží.
„Uctivá poklona, pane Kohn, kampak jedou?“
„Do Vídně.“
„Za obchodem, za obchodem?“
„Ále kdepak. Na pohřeb.“
„No to je mi líto. A kdopak jim umřel?“
„Tchýně.“
„Jó, Vídeň je Vídeň.“

Vídeň je Vídeň. Vídeň je prostě jenom jedna a je to po Olomouci druhé nejkrásnější město, které znám. Kdo ve Vídni nikdy nebyl, zajeďte si tam třeba autem (dvě a půl hodiny a jste tam), protože ta krása se nedá popsat slovy. Jak pro turistu, tak i pro nového obyvatele je Vídeň velmi příjemné město. Člověk si tu najde vše, co potřebuje, aby nespadl do takového toho každodenního stereotypu. Prostě hlavní město, není co dodat. Ve dne, v noci můžete opravdu žít na plno. (K tomu pomůžou i noční linky a metro, které o víkendu jezdí celou noc.)

Jednou z věcí, z které jsem byl obzvlášť ve Vídni nadšený, byly vídeňské kavárny. Co na tom, říkáte si. Kromě příjemné atmosféry to v těchto kavárnách funguje tak, že si objednáte kávu, pivo, nen G’spritzten (vinný střik) a potom si nápoj vychutnáváte tak dlouho, jak je libo. Herr Ober (pan vrchní) chodí sice kolem vás, ale pokud chcete objednat něco dalšího, či chcete platit, musíte zvednout prst a zvýšeným hlasem dát najevo, co byste rádi. Proto ve Vídni není neobvyklé potkat studenta, který si objedná jednu kávu, rozloží si po celém stole učebnice a v kavárně se učí. Je to mnohem příjemnější, než když u nás v české hospůdce se vás někdo v půlce piva zeptá, jestli roztočíme další.

První co, abyste si opravdu mohli Vídeň užít, je najít si bydlení. Jelikož od univerzity žádnou oficiální nabídku nedostanete, musíte googlit a zjistíte, že ve Vídni existuje plno kolejí, kde vyplníte žádost a za 250€ můžete s někým sdílet pokoj, anebo mít pokoj sám za 400€. Více detailů bohužel nevím, jelikož jsem se rozhodl nebát se a hledal jsem pokoj někde na bytě. Na facebooku existuje asi deset skupin, kde se nabízí studentské pokoje a kde si můžete nějaký ten i pro vás vhodný pokoj najít. Vhodné je hledat pojem „Zwischenmiete“, kdy je jedná o pokoj, kde bydlí student, který také odjíždí na erasmus a hledá za sebe na několik měsíců náhradu. Výhodou je, že pokoj je většinou zařízený, ponechán ve stavu, jak ho obýval předchozí majitel,
a tudíž si nemusíte skoro nic z Česka vozit. Nutno říci, že člověk nesmí propadat panice, když pět týdnů před začátkem studia nemá bydlení. Mně se podařilo najít byt 15 minut od hlavní nemocnice a 15 minut tramvají od úplného centra asi měsíc před začátkem, ale měl jsem pak dokonce ještě další nabídku, takže rozhodně se není čeho strachovat. Rozhodně si zkuste najít byt, kde můžete bydlet s někým z Rakouska. Na kolejích se často stane, že potkáte dalšího erasmáka, což bohužel vaší němčině moc nepomůže.

Co se rozvoje jazykových dovedností týče, musím říci, že jsem mluvil s Němci více než v Německu. Na každý semestr studuje medicínu asi 80 erasmus studentů a mnoho z nich je právě z Německa. Prostě erasmus se stipendiem v zemi, kde se mluví vaším jazykem. Proč ne. Když jsem se ptal proč, tak protože nevyšla Francie a zbyla už „jenom“ Vídeň. Tito Němci mají navíc něco jako „erasmus duši“, tudíž to nejsou typičtí chladní Němci, ale skoro vždy velmi srdeční otevření lidé. Typičtí Vídeňané jsou pak taky velmi milí, nemají problém se s vámi např. v hromadné dopravě jenom tak bavit, a když dobíháte na tramvaj nebo metro, tak někdy i vyskočí ze sedadla, aby se vám nezavřely dveře. Já osobně jsem si připadal jako v Česku, člověk mluvil jenom německy. Nebo spíš rakousky, ještě lépe vídeňsky. V tom spočívá největší kámen úrazu v Rakousku a i já se musím přiznat, že to povídání s pravým Vídeňanem v tramvaji taky nebylo tak intenzivní, protože vídeňština a rakouština nejsou němčina. Výslovnost není úplně stejná, a kdo umí trošku lépe německy, slyší hned rozdíl a má i problémy všemu rozumět. Na druhou stranu po dlouhé roky jsme byli součástí Rakouska-Uherska, v 19. století žilo ve Vídni 30% Čechů, a proto plno slov a plno gramatiky má čeština podobnou právě s rakouštinou. I když „Hey Oida, gemma umi auf a Bier?“ „Jetzt? Bist du deppert? Nö, i geh in da Hapfn.“ nemusí být úplně srozumitelné. Žádný strach skoro každý Rakušan umí i hochdeutsch, takže většinou v dialogu mezi čtyřma očima není problém. Horší je to pak, když je vás více než dva. Ale uvidíte, že za pár týdnů už vám to vůbec nepřijde. I nejeden Čech možná hned rozumí slovíčkům jako Ribizl, Ordination, Reklame, Buchteln, Golatsche, Heisel, Beisl, fesch, zuzeln.

Erasmus+ – ano či ne

Když jsem vyjížděl na svůj první erasmus, zájemců o tuhle jedinečnou zkušenost bylo více než dost a já měl velké štěstí, že se mi podařilo jet na stáž, kam jsem chtěl. Druhý rok zájem pořád ještě jakýsi byl, ale tento rok, jestli výsledek výběrového řízení nelže, vyjíždí na pobyt do německy mluvících zemí pouze 4 studenti, i když dostupný počet míst je 8. To znamená, že i když neumím skoro německy, mám samá Ečka, stejně se můžu do Německa nebo Rakouska podívat. Na jednu stranu je to super, na druhou stranu je to smutné. Studijní pobyty Erasmus+ byly jedny z nejcennějších zkušeností mého života, a kdybych mohl vrátit čas, tak bych rozhodně neudělal nic jinak. Kromě zdokonalení se v jazyku získáte plno zkušeností, dovedností, jak žít a přežít (v mém případě to představuje praní prádla a nakupování), naučíte se lépe komunikovat s lidmi a i zjistíte, kdo jste a kým chcete být. Potkáte plno lidí, kteří kupodivu myslí zcela jinak a mají zcela jiné názory než vy a lidé ve vašem okolí, a to vás neskutečně mentálně rozvine a posune dál. Konkrétně v Německu a Rakousku pak zjistíte, že po ulicích neběhají gangy mladých násilnických Syřanů s iPhony, ale že ve skutečnosti se člověk cítí v noci v parku nebo na nádraží mnohem bezpečněji než třeba v Olomouci ve dne.

Určitě se ani nebojte, že byste museli prodlužovat studium (i když podle mě i za to to stojí). Veškeré záležitosti se projednávají s odpovědnými osobami již před stáží a vy tedy vlastně už na začátku pobytu na 99% víte, že to, co plánujete absolvovat, vám bude na konci stáže i uznáno. Sám jsem měl vždy osobně pocit, že lékařská fakulta je ráda, že vyjíždím na zahraniční pobyt a že mě v tom plně podporuje, za což jí tímto velmi děkuji.

Závěrem tedy můžu jenom říci, že jestliže někdy i jenom chvíli jste pomysleli na to, že byste na erasmus jet chtěli, jděte do toho. Jděte do toho, ta příležitost už nikdy nebude. Já i vy vymyslíme spolu mnoho důvodů proč nejet, ale kdo chce, hledá způsoby. Jděte do toho. Nebudete litovat.

autor Jiří Polcr

Článek vznikl pro studentský časopis  Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci HAD, jeho původní verzi i s fotografiemi naleznete zde: http://www.had.spolekmediku.cz/kdyz-erasmus-tak-ve-vidni/

Dopis z Erasmu

Zdravím z Vídně,

Erasmus v hlavním městě Rakouska byl pro mě již od prvního ročníku na Technické univerzitě Liberec sen a pobyt tady předčil moje očekávání. Když jsem se rozhodovala, kam bych si nejraději dala přihlášku, Vídeň byla jasná volba. Je to kosmopolitní město nedaleko od hranic, které se již po několikáté umístilo na první příčce v anketě o nejlepší město pro život na světě a především si zde mohu zlepšit svou němčinu. Tento týden budu končit už druhý měsíc, semestr tu utíká snad ještě rychleji, protože máme stále co dělat.

Na začátku roku jsem se dozvěděla, že se můj sen splní a já budu žít 4 měsíce v krásné Vídni. Ačkoliv jsem na cestování zvyklá, nikdy jsem nebyla tak dlouho pryč. První strach z neznáma mě přepadl asi týden před odjezdem, kdy už jsem věděla, že se s tím nedá nic dělat. Do Vídně mě vzhledem k počtu zavazadel vezli rodiče. Koleje jsem si vybrala v té levnější cenové kategorii (260€/měsíc) a v moc pěkné lokalitě v centru. Po příjezdu jsem byla ale trochu v šoku, protože za tu cenu jsem čekala, že bude vypadat asi jako liberecká kolej Harcov. Bohužel ne. V pokoji nebyly peřiny, internet se musel doplácet a velká ochota od „ubytovatele“ taky moc nebyla. Na dvoulůžkový pokoj jsem dostala Rakušanku, což jsem byla moc ráda, protože si s ní můžu procvičovat němčinu. Pár problémů na kolejích jsem vyřešila a od pondělí mi začal tzv. „Orientation week“. Skvělý týden plný nových informací, poznávání nových lidí, ale také spousty vyřizování úředních věcí. V Erasmus kanceláři jsou všichni až neuvěřitelně milí, vstřícní a pomůžou i s věcmi, které se školy vůbec netýkají.

Od pondělka mi začala škola dle rozvrhu, který jsem si sama sestavila. Oproti ČR je to tu jiné v tom, že každý týden není stejný, ale až do Vánoc mám rozvrh každý týden jinak. Kromě předmětů pro Erasmus studenty jsem si vybrala předměty v angličtině, které mne zaujaly především podle popisu. Teď můžu říct, že moje volba byla šťastná a ze všeho jsem nadšená. V hodinách mají učitelé úplně jiný přístup k výuce. V podstatě ve všech hodinách se učíme, jak my sami máme jednou tenhle předmět vyučovat. To jsem se bohužel za dva roky studia v Liberci nikdy nedozvěděla. Kromě jiného používají učitelé i spoustu alternativních metod, které nám později vysvětlují. Každou středu potom chodím na druhý stupeň ZŠ na praxi do hodin angličtiny. To mě baví asi ze všeho nejvíce. Jednu hodinu budu dokonce celou vést já. Systém školy se tedy velice liší, ale myslím, že i přesto všechno by nám mohli v Liberci vyjít více vstříc. Jsme totiž jediní studenti, kteří si musí kvůli Erasmu, dobu svého studia prodloužit. Zde potom ztrácí tento výměnný pobyt smysl.

Mimoškolních aktivit máme také spoustu. (Možná ještě více než těch školních :-)) Často se se studenty z ostatních zemí setkáváme, povídáme si o jejich kultuře, chodíme na různé výstavy, večer do klubů..zkrátka zábavy je dost a 4 měsíce jsou bohužel jen krátká doma. Už teď vím, že mi to tu bude moc chybět.

Takže pokud ještě pořád váháte a nevíte, jestli opustit domov na 4 měsíce, jděte do toho! Je to nejlepší zkušenost, kterou vám může škola dát. Stojí to i za tu cenu prodloužení studia :).

Liebe Grüße

(Pavlína absolvovala pobyt na Pädagogische Hochschule Wien v zimním semestru 2014).

Krok po krůčku směrem k Rakousku

V Rakousku už nyní žiji nějakou dobu a má cesta sem byla pozvolná… Spousta lidí, co umí výborně německy, se buď učí němčinu jako první cizí jazyk, nebo měla někdy v dětských letech či na střední škole příležitost vycestovat do zahraničí, například strávit školní rok v Německu či Rakousku.

Můj odrazový můstek bohužel nebyl tak pevný. Němčinu jsem se začala učit až na čtyřletém gymnáziu. Kvůli špatným učitelům, kteří si nechali mými spolužáky diktovat, co budeme dělat na hodinách (hrát pexeso nebo vyhledávat něco na počítači), jsem v posledním ročníku gymnázia neuměla říct asi ani jednu bezchybnou větu.

Rozhodla jsem se však jít studovat obor Mezinárodní obchod na VŠE v Praze, na němž od prvního ročníku vyžadují znalost dvou cizích jazyků na maturitní úrovni. Před přijímačkami na VŠE jsem jen ležela v knihách s němčinou, protože to bylo to jediné, co mi zbývalo se doučit. Naučila jsem se skoro zpaměti celou gramatiku, ale slovní zásobu jsem neměla žádnou. Naštěstí byly ale přijímací zkoušky koncipovány formou testu a slovní zásoba k nim nebyla tolik potřeba jako gramatika. K mému překvapení jsem se ji našprtala tak dobře, že jsem v přijímacím testu z němčiny dosáhla relativně vysokého počtu bodů.

Co se týče němčiny, byl pro mě první rok na VŠE velkou výzvou. Již během prvních pár týdnů studia jsem musela připravit prezentaci v němčině, která pro mě skončila koktáním, pocením a červenáním se. Jelikož mám ale ráda výzvy, soustředila jsem se na němčinu a přestala jsem se učit např. angličtinu, se kterou jsem nikdy neměla problémy. V jednom jazykovém fóru na internetu jsem se seznámila s jedním Němcem, který byl nadšenec do jazykovědy a vždy mi pomáhal s němčinou. Dodnes je to můj velmi dobrý kamarád.

Letní škola byla prvním impulsem k zlepšení němčiny a poznání Rakouska

Koncem druhého ročníku na VŠE jsem neměla žádné plány na léto, dokud mi jedna spolubydlící neřekla, že na stránkách školy viděla informaci o plánované letní škole němčiny. Jednalo se o Sommerkolleg v Liberci (nyní se již bohužel nekoná) – třítýdenní tandemový intenzivní kurz němčiny s rodilými mluvčími, kteří se učili česky, pořádaný organizací AKTION Česká republika – Rakousko a zaměřený na ekonomii a přírodní vědy. Tento kurz byl úžasný, nesmírně levný (protože byl finančně podporován oběma zeměmi) a pořádně mě nakopl. Jelikož jsme všichni bydleli na dvoulůžkových pokojích s cizincem (v mém případě milou Rakušankou, která studovala slavistiku), museli jsme se nějak dorozumívat v cizím jazyce. Během tohoto kurzu jsem se naučila mluvit bez ostychu.

Díky skvělé organizaci Sommerkollegu v Liberci jsem byla motivována se další léto přihlásit na Sommerkolleg v Českých Budějovicích, který probíhal ve stejném duchu. Zároveň se mi podařilo obdržet stipendium DAAD na účast na třítýdenním letním kurzu němčiny v Kolíně nad Rýnem. Následující rok jsem se přihlásila na další kurz z většiny financovaný přes AKTION, a to Literární letní školu ve Znojmě. Mimo jiné jsem si němčinu následně zlepšila i díky studiu v německém Řezně, kde jsem strávila semestr v rámci programu Erasmus.

Pobyt ve Vídni: od psaní diplomky k podpisu pracovní smlouvy

Jelikož jsem se dozvěděla, že AKTION poskytuje stipendia také na studijní výzkum, rozhodla jsem se toho využít. Ke konci magisterského studia jsem podala žádost o stipendium na výzkumný pobyt ve Vídni. Výzkum ve Vídni byl pro mou diplomovou práci, v níž jsem porovnávala systém podpory exportu v Rakousku a ČR, stěžejní a bez stipendia AKTION bych nebyla schopná jej uskutečnit.

Během svého výzkumného pobytu ve Vídni jsem první bydlela na koleji a znala jsem jen několik Rakušanů přes Sommerkollegy v ČR. Tenkrát jsem se ve Vídni ještě necítila úplně jako doma.

Jelikož jsem měla všechny předměty v Praze uzavřené a zbývalo mi složit jen státnice a dopsat diplomku, rozhodla jsem se na konci svého výzkumného pobytu ve Vídni hledat budoucí práci. Nebylo to jednoduché, ale usmálo se na mě štěstí a dostala jsem se na studentskou pozici do mezinárodní společnosti, kde pracuji dodnes, jen už s plnohodnotným zaměstnaneckým kontraktem.

Vídeň je krásná a jsem zde moc spokojená. Veřejná doprava funguje dobře, všude se dá dostat relativně rychle… ale nejvíc se mi líbí Donauinsel a možnost koupání v Dunaji v létě, možnost jezdit všude (i do práce) na kole díky husté síti cyklostezek, Heuriger a výhledy z okolních kopců. Všem vřele doporučuji ji navštívit!

napsala Lenka Zbranková

Nejlepší místo k životu?

Rakouská Vídeň je už poněkolikáté vyhodnocená nejlepším městem na světě a já to mohu jen potvrdit. Měla jsem tu úžasnou příležitost, zde studovat dva semestry na Universität für Bodenkultur Wien (BOKU) obor Landschaftsplanung und Landschaftsarchitektur. Ačkoli v tomto oboru je výuka především v němčině a mým hlavním jazykem je angličtina, vše se dalo zvládnout a domluvit.

Po 4 letech na České zemědělské univerzitě v Praze mi osobní přístup učitelů na BOKU, vstřícnost školy a celkově úplně jiný, praktičtější způsob výuky připadal naprosto skvělý. V rámci školy jsem se zúčastnila například lavinového kurzu v Kaprunu na lyžích, projektu u švýcarských hranic v Alpách a výjezdu na workshop do Itálie. Univerzita nabízela i spoustu mimoškolních aktivit. Pro Erasmus studenty výuku němčiny zdarma, jazykové tandemy, různé sporty i další zájmové kroužky a mnoho dalších akcí.

Nabídka Erasmus Student Network, která pořádá různé akce a výlety pro erasmáky, byla nepřeberná. Hlavně proto, že vídeňská ESNka z několika vídeňských univerzit mezi sebou velmi spolupracují a nijak nerozlišují, odkud který student je.

Měsíční stipendium do Rakouska je 500 Euro, což na pokrytí veškerých nutných nákladů (krom cestování, párty) může stačit. Samozřejmě však záleží na tom, jak si to nastavíte. Hlavní je najít si dobré ubytování (koleje jak je známe z ČR ve Vídni nejsou), ale velkým bonusem je cena za dopravu z ČR (z Prahy za 4h/380 Kč a jede to každé 2h 😉 ) a srovnatelné ceny potravin, oblečení a dalšího vybavení (ale vše si lze dovézt z domova-neletíte).

Ve Vídni se rozhodně nudit nebudete. Na každém kroku tu narazíte na významnou historickou památku, módní obchod, elegantní kavárnu či restauraci se skvělým jídlem. Mezi největší plusy určitě počítám promyšlený a levný systém veřejné dopravy a bohatou kulturní scénu se světovým věhlasem – bohatá hudební tradice (Mozart, Beethoven…), divadla, opera, muzea, galerie, plesy, koncerty a různé festivaly. Mnohdy je možné tyto akce navštívit i zdarma.

Dalším velkým bonusem je blízkost přírody – Vídeň je ze z velké části obklopená Vídeňským lesem, kam vám jede tramvaj z centra, a z druhé strany města je 21 km dlouhý umělý ostrov na Dunaji, který je jeden obrovský park pro obyvatele a který v podstatě navazuje na národní park. Cyklistika a venkovní sportoviště jsou ve Vídni naprostá samozřejmost.

Vídeň je skvělým výchozím bodem k cestování – Alpy, Slovensko, Maďarsko, Itálie, ale i blízkost vídeňského a bratislavského letiště s akčními letenkami je dost lákavá.

Město je pro cizince velmi přístupné, téměř všichni umí anglicky. Na Čechy a Slováky narazíte vcelku běžně a je zde obrovská skupina zahraničních studentů z celého světa, kteří zde často studují i několik let a to zdaleka ne jen v němčině.

napsala Eliška Šestáková

„Kde jsem doma?“

Upřímně řečeno, právě tuto otázku si pokládám více než často.

„Pendluji“ totiž mezi Českem a Rakouskem asi každý druhý týden již po dobu zhruba 8 let (pendeln = dojíždět někde pravidelně). Za tu dobu mám již skoro všechno dvakrát. Dva kartáčky na zuby, dvě nabíječky na mobil (ale ani to někdy nestačí), dvě nejlepší kamarádky.

Dlouho jsem měla to své „doma“ v Ostravě. Tam, kde žijí mí skvělí rodiče, a můj milovaný (a docela přidrzlý) kocour Lotrando. Když jsem poprvé řekla, že jedu „domů“, a myslela jsem tím internát ve Vídni, byl to pro mé rodiče možná trochu šok, možná lítost nad tím, jak rychle jsem vylétla z hnízda. Bylo mi tehdy 16 let a chodila jsem do druháku na gympl.

Momentálně mám již domovy minimálně dva. „Minimálně“ říkám proto, že „doma“ se pro mě za ty roky stalo téměř každé místo, kde se jednoduše cítím dobře, kde se dokáži bezstarostně smát, a které mě nějakým způsobem ovlivnilo či dokonce pozměnilo. Jako malá jsem měla své „doma“ téměř každé prázdniny u babičky v Beskydech, kde jsem poznávala krásy přírody, prostého života a Valašského temperamentu. Také jsem se jako „doma“ cítila v malém německém Lemförde, kde jsem se poprvé rozmluvila německy a kde jsem se poprvé setkala s neuvěřitelně přátelskou německou náturou. (Kde je ten pověstný německý chlad, o kterém nás učili v dějepise a zeměpise na základní škole?) Jednu dobu pro mě bylo „doma“ i ve městě Kara, v Tožské republice, kde jsem strávila asi 7 týdnů, a kde jsem se již opravdu dočista utvrdila v tom, že nikdy nemám věřit médiím. Berlín, díky kterému jsem poznala mnoho velmi zajímavých lidí a kultur, a díky kterému jsem nakonec zvládla maturitu v němčině na Vídeňském gymnáziu. Všechna tato místa mě nějakým způsobem v mém životě posunuly někam jinam, dále.

Poslední dobou si však stále více uvědomuji, že mi Vídeň pomalu přirůstá k srdci více, než je zdrávo. Abych to vysvětlila – nyní mám takové meziobdobí. Ještě pořádně (=bez-akcentově) neumím německy, a již přestávám umět česky (ani nechci vědět, kolik chyb je v tomto krátkém textu). Začínám mít Vídeň, i po těch (nebo právě především po těch) 8 letech, stále více ráda. Käseleberkäsesemmel (houska s játrovo-sýrovou…nikdy jsem nepřišla na to, co to vlastně je, ale je to hodně dobré), kola zadarmo, hodně akcí, stále se tu něco děje. Lidé, jejichž povaha mi začíná být stále bližší. Někde jsem slyšela takový trošku ošklivý vtip, že Rakušané jsou Češi, kteří se nestihli naučit německy. Něco na tom ale bude. Náturou jsou mi mnohem bližší, než Němci. Nejsou to takoví workoholici, vše berou lidštěji, a mají takovou příjemnou, zdravou hrdost.

Vídeň mě neuvěřitelně změnila. Když jsem sem přijela, bála jsem se jíst ve skupině lidí, protože by si o mně mohli myslet bůhví co. Když jsem šla ven, musela jsem vždy vypadat perfektně. Anonymita Vídně mi neuvěřitelně prospěla. Chodím a jím tak, abych se já cítila dobře. Dalo by se říct, že až tady jsem si „začala troufat“ být taková, jaká jsem. Vím, zní to jako klišé. Ale je to tak. Vídeň mi také dodala sebevědomí. To jsem nejspíše okoukala za tu dobu od svých rakouských vrstevnic. Vím, že se člověk může neustále zlepšovat. Ale již necítím takové pocity méněcennosti, které jsem cítila v Česku, „protože už jsem to přece dávno měla umět a již dávno jsem v tom měla být perfektní“. Jistě víte, co tím myslím.

Libí se mi tady ta atmosféra. To je to slovo, co vystihuje vše výše popsané. Klidná, lidská atmosféra. Kde lidé mají větší jistotu, že věci fungují, jak mají, a že když se úplně vše pokazí, tak se má na koho obrátit. Ne náhodou Vídeň vyhrála (dokonce již po několikáté) v žebříčku „Nejlepší místo pro život“. Na světě. To bezesporu je. Jen je tu někdy trošku zima. Ale od té alespoň trošku pomáhá výborný punč, který bude již brzy opět vonět ze všech koutů „mého“ krásného města.

napsala Hedvika Dobrozemská, autorka videoblogu DiVision