Vídeň – láska na první pohled

Než jsem začala psát tento článek, uvědomila jsem si, že je to přesně rok, co jsem si podávala přihlášku na Erasmus. Zatímco někteří mí přátelé a známí nad výběrem zahraniční školy do poslední chvíle váhali, já měla jasno v podstatě už od počátku studia. A poté, co jsem se po vyhlášení výsledků výběrového řízení dozvěděla, že skutečně strávím následující semestr ve Vídni, téměř jsem brečela štěstím.

Když se mne někdo z mého okolí zeptal, kam že vlastně jedu na Erasmus, většinou se po mé odpovědi neubránil udivenému pohledu a poznámce: A to se nedá jet i někam dál?“

Typické nedělní odpoledne v Café Landtmann.

Ano, samozřejmě že dá. Do Kanady, Mexika – ale stejně tak dobře i do města ,,na krásném modrém Dunaji“, které si bezpodmínečně musí získat srdce každého, kdo jej navštíví. Vídeň totiž není jen ,,několik“ památek, Primark a spousta vánočních trhů. Vídeň je město s neopakovatelnou atmosférou, kouzlem, které nikde jinde nenajdete. Stokrát se můžu procházet kolem gotické radnice, jež připomíná spíše obrovský kostel či chrám, a přesto se mi pokaždé bude tajit dech nad tou nádherou. Stejně tak stále nemůžu uvěřit tomu, že se v neděli odpoledne můžu vydat na procházku kolem Hofburgu, Stephansdomu, Belvedere či prozkoumávat zámecké zahrady okolo Schönbrunnu. Vím, že tyto řádky nejspíš mírně zavánějí patetismem, ale Vídeň mě zkrátka vždycky čímsi zvláštně přitahovala, a proto se mi splnil sen, když jsem ji mohla považovat po dobu pěti měsíců za svůj domov a užívat si jejích krás každý den. Nutno také podotknout, že Rakušané jsou na svou metropoli patřičně pyšní a odpovídajícím způsobem si ji také chrání, což jsem si uvědomila, když jsem přibližně v polovině pobytu převzala roli turistického průvodce a ukázala svým novým přátelům naši stověžatou chloubu. Nedokážu si představit, že by se na Kärtner Straße prodávaly matrjošky či podobné ,,typické“ suvenýry, cesta k Hofburgu byla lemována pochybnými směnárnami a na Stephansplatz se vyrojily Absinth shopy (jedině Mozart shopy 😊 ).

Promítání baletu Giselle na plátně před budovou Opery

Přestože se Vídeň nachází nedaleko českých hranic (jen tak pro zajímavost; z Ostravy, kde jsem se narodila a vyrůstala, je přibližně o 100 km blíž než Praha, kde studuji, takže někteří mí přátelé si dělali legraci, že jsem byla na Erasmu spíš doteď), cítím se zde úplně jinak než v České republice. Nechci být neuctivá ke své vlastní zemi, ale přesto se nemohu ubránit dojmu, že Rakušané jsou přece jen o něco zdvořilejší, ať už v metru, obchodě či na ulici. Stačí, abyste se při hledání nějakého místa na chvíli zastavili a zatvářili zmateně, a už se vás náhodný kolemjdoucí ptá, zda nepotřebujete pomoc. Jinak žádné velké ,,cross culture differences“ nečekejte, přece jen jsme sousedé. Na druhou stranu jsem byla překvapena, jak moc se liší podoba naší a rakouské přírody, i přes vzdálenost několika desítek (dobrá, pokud jde o jih země, dostáváme se do řádu stovek) kilometrů. Štýrsko, ,,zelené srdce Rakouska“, jak jej sami Rakušané nazývají, a dokonce si toto označení nechali v roce 1972 zaregistrovat jako oficiální slogan, či Hallstatt, skutečná perla Rakouska, jsou pro každého návštěvníka povinností a rovněž nezapomenutelným zážitkem.

Hallstatt

Pokud jde o studium samotné, na ,,mé“ Wirtschaftsniversität se zahraniční studenti zpravidla moc nepředřou, pokud studují v angličtině, ovšem jak všichni jistě víme, Erasmus není primárně o učení, V případě, že si zvolíte předměty v němčině, kam samozřejmě docházíte s místními studenty, čas strávený nad knihami se o něco zvýší, neboť WU se vyznačuje jistými nároky, díky které si však v oblasti ekonomicky zaměřených vysokých škol vydobyla prestiž i v mezinárodním srovnání. Já osobně jsem z převážné většiny studovala v němčině, ale jako chytrá horákyně si kromě starším studentem doporučeného kurzu zaregistrovala tři předměty z oblasti tzv. Soziale Kompetenz, jako například small talk či kurz zaměřený na zlepšení mluveného projevu – což se sice pro mě jako nerodilou mluvčí ukázalo jako mnohem větší challenge než přečíst na každou hodinu 50 stran v učebnici, ale svůj účel to rozhodně splnilo.

Vánoční trhy před radnicí

Pokud byste se ptali, jestli vůbec existuje něco, co by se mi na Rakousku alespoň trochu nelíbilo, mohu říct jen jednu věc. Rakouská, potažmo vídeňská němčina. Lépe řečeno ,,němčina“, jelikož řeč, kterou se Rakušané mezi sebou běžně dorozumívají, se často němčině podobá jen velmi málo. Jedna z mých kamarádek, která mě přijela navštívit, si pochvalovala, jak pěkně a měkce zní místní verze němčiny, na rozdíl od té v Německu, jež se vyznačuje akcentem poměrně tvrdým, ostrým– ovšem zároveň srozumitelným. Kdybych neuměla německy, neslyšela rozdíl mezi slovy používanými v německé a rakouské němčině a byla zde navíc jen na výletě, nejspíš by se mi rakouština také líbila, ovšem v případě, že se zde musíte dorozumívat v každodenním životě, mě spíš děsil fakt, že skoro ničemu nerozumím a má úroveň C1 se zde v ústní komunikaci rovná s bídou A2. Na druhou stranu jsem se díky tomu spřátelila s německými studenty, jelikož vzájemné vylévání srdcí, jak ničemu nerozumíme, dokážou utužit mezilidské vztahy jako máloco. Tohle zoufalství však platilo jen prvních pár týdnů, poté jsem si k rakouštině i s pomocí mého tandem language partnera (WU organizuje projekt, kde se studenti z různých zemí snaží naučit jazyk toho druhého a navzájem si pomáhají) našla cestu. Dnes mohu prohlásit, že tato řeč mě pomalu, ale jistě začíná okouzlovat, stejně jako Rakousko samotné, a slova jako ,,nona, nana, Sackerl, deppata, ned, nou, bisserl, olles, Bam… “ se staly běžnou součástí mého slovníku. (Ale vážně to nevypadá jako němčina, že?)

Schönbrunn

Až se budete rozhodovat, kde strávíte semestr v zahraničí, nekoukejte za hory, moře či oceány. Dejte šanci našim sousedům a uvidíte, že nebudete litovat. A přestože si možná říkáte, že Rakousko už přece znáte, jelikož jste byli s rodiči lyžovat v Kitzbühelu nebo před vídeňským Rathausem brázdili vánoční trhy (mimochodem, Rathaus je jen pro turisty, praví Vídeňáci chodí hlavně na Spittelberg, a tak tam nepotřebujete jet znovu, opak je pravdou, Rakousko má mnoho tváří, jednu působivější než druhou. Jen před jednou věcí vás musím varovat; Je totiž dost dobře možné, že si Rakousko oblíbíte až moc a po skončení Erasmu začnete vyplňovat přihlášku na jednu z místních univerzit a pilovat svou rakouštinu. 😊

Kristýna

Když Erasmus, tak ve Vídni?

Další akademický rok se rozjel naplno, v šestém ročníku je práce taky až až a kdy jindy, než když se má člověk zase začít učit, je nejvhodnější chvíle pro sepsání krátkého článku o mém úžasném studijním pobytu Erasmus+. Rád bych na začátek podotknul, že článek nevznikl pouze z mé iniciativy, mé touhy ukázat světu mé spisovatelské schopnosti a taktéž ne z mých sebestředných potřeb všem čtenářům HADa říci, jak jsem se poslední půl rok měl (mimochodem moc dobře). Proto vás prosím o shovívavost, když stylistika nebude úplně top, text bude tak nepřehledný, že aktualizované webové stránky nejmenované univerzity by vyhrály cenu „Přehlednost 2017“, sem tam se vloudí nějaké zeugma (chacha) anebo snad věty budou tak komplikované, že popis os petrosum se pak bude zdát jako příběh z čítanky prvňáka základní školy. Na úvod bych ještě rád řekl, že někde hluboko v temném hvozdu webových stránek se ukrývají průvodci mnohých pobytů Erasmus+ v pdf, kde najdete plno věcí o tom, co se jak zařizuje, co je nutné udělat atd. Když najdete tohoto průvodce, pak už dokážete všechno. Já spíš stvořím takové krátké povídání o mém zahraničním pobytu, o mých zážitcích, popřípadě o tom, co třeba není v tom bájném průvodci uvedeno. Samozřejmě mě můžete kdykoli s dalšími dotazy kontaktovat a rád se s vámi o vše podělím. A nyní už k mému pobytu ve městě, které sedmým rokem získalo titul nejlepšího města pro život, ve Vídni!

Studium a vše kolem něj

Ve Vídni jsem strávil letní semestr 5. ročníku, kdy jsem absolvoval oční, ORL, pediatrii a urgent s anesteziologií. V pátém ročníku člověka čekají dvě státnice, z jednoho důležitého předmětu a z jednoho úplně nejvíc mega důležitého předmětu a zkouška z interny. Je důležité mít na paměti, že státnice (samozřejmě) a zkouška interna se musí udělat doma a je tedy na vás, jestli obojí napráskáte do jednoho semestru, a pak se z toho budete další semestr ve Vídni za 4,50€ za jeden půllitr tekutého chleba zotavovat, anebo si právě jako já s mou parťačkou Marikou zvolíte místo gynekologie pediatrii (jediné tyhle dvě kombinace dávaly za nás smysl), tu si ve Vídni odchodíte jako první a pak ještě stíháte jeden z květnových nebo červnových termínů státnic. Nutno říci, že i my jsme si první vybrali gynekologii, ale osud tomu chtěl a asi tak 5s před otevřením STAGu (takže jsme vlastně měli ještě 2 hodiny času), ne dobře, asi tak týden před, nám paní z Vídně napsala, že gynekologie je obsazená, že už je tam moc studentů (nemedici všichni kývou hlavu se slovy, tak to je jasný přece), což jsem vážně nechápal, jak může být někde úplně plno, a že si máme zvolit prostě něco jiného. S odstupem času ale můžu říci, že to byla velmi dobrá komplikace, jelikož pár studentů, co vyjížděli v páťáku taky někam do zahraničí a co se rozhodli všechno „důležité“ sfouknout v jednom semestru, na konci toho marathonu říkali, že už by to možná asi nikdy znova neudělali. Samozřejmě učit se dopoledne v němčině, třeba i jiný předmět, a pak odpoledne si otevřít pediatrická online skripta taky není žádná výhra a nic náročnějšího jsem nezažil, ale myslím, že to pořád byla ta lepší z variant.

Organizačně vyšlo všechno na jedničku, i když jsem byl trochu zmlsaný z pobytu v Lipsku. (Pobyt
ve Vídni byl můj již druhý Erasmus+ pobyt.) V případě Vídně obdržíte během roku mail s žádostí o vyplnění online přihlášky, dále pak včas necháte podepsat Learning Agreement všemi stranami, potom dostanete mail, že další info zjistíte nejpozději měsíc před začátkem semestru. Tohle info, které přijde přesně měsíc předem, je prakticky jedna věta (žádné oficiální pdf oznámení), že máte přijít na děkanát „pár“ dní předem před začátkem semestru. Na děkanátu podepíšete papír o mlčení a vyfasujete studentský průkaz, který je představován neskladně velkým na půl přeloženým tvrdým papírem. Stejně tak na konci pobytu řeknete milé paní na zahraničním oddělení tschüss, a kdybyste nepotřebovali podepsat papír o délce mobility, tak tam asi ani nemusíte.

Co se výuky týče, tak semestr je rozdělen do tří pětitýdenních terciálů, kdy v každém jsem absolvoval jeden předmět. Výjimkou bylo oční a ORL, tyto dva předměty se vměstnaly do jednoho terciálu. Obecně se dá říci, že výuka v nemocnici a přednášky probíhaly od 8 asi do 14 hodin, někde jsem končil dříve, někde později. Celkově však člověk ještě musel počítat někdy i s hodinovým časem na dojíždění, jelikož lékařskou fakultu ve Vídni studuje v ročníku 700 studentů a tak musí být studenti vždy rozprostřeni v nemocnicích po celé Vídni. V praxi se pak stane, že i když bydlíte 5 minut od hlavní nemocnice (tam probíhají ale vždy přednášky, takže částečná výhra), můžete mít praktikum na druhé straně města.

Kvantita výuky však někdy nahrazovala kvalitu, a tudíž i ve Vídni člověk strávil někdy čas nezavazením nebo snahou stát se neviditelným. Zde by bylo na místě srovnat výuku ve Vídni a v Olomouci s výukou v Lipsku, kde praktikum (bez přednášek) v nemocnici trvá denně 90 minut. Doktoři jsou v dobré náladě, protože ví, že s mediky stráví (opravdu stráví) jenom hodinu a půl, navíc přijdou včas anebo vám neřeknou, že si máte dát ještě na hodinu kafe. Studenti jsou pozorní, vyspaní, na daná konkrétní témata na každý den (skoro vždy) připravení, protože když už tam přece jdu jenom na takovou chvíli, tak to by bylo, abych se na to vůbec nepřipravil. A i když se to může zdát jako bláznovství, tak někdy je méně více, a tohle je toho zářným příkladem. Samozřejmě neříkám, že dnešní výukové metody na naší fakultě vznikly v době, kdy ještě nebyly ty internety a elektřina, kdy nebylo moc knih a všechno vědění měl vlastně jenom pan profesor, a tedy tříhodinové přednášky byly velmi důležité. To rozhodně ne, ještě bych to schytal. Jen se zamýšlím nad tím, proč medicínu studuje tolik somnolentních studentů navíc se sníženou schopností reakce na podnět, s vysokou afinitou k okrajům místnosti popř. radiátorům. Ti medici dneska prostě, no šílenost. Co se mi taky v Německu a i Rakousku líbilo, je to, že každý student musí v 3. – 5. ročníku povinně absolvovat čtyři měsíce (dva měsíce na oddělení, jeden měsíc v ambulantním provozu a jeden měsíc u praktika) praxe, ale může si vybrat, dle libosti, v jakém oboru chce praxi dělat. Baví tě derma, dělej dermu, ať ji umíš. Ještě nevíš co? V pohodě, zkusíš něco na 14 dní, a když se ti to nelíbí, zkusíš něco jiného. Samozřejmě tuhle praxi nedělají studenti celé prázdniny, mají víc prázdnin mezi semestry, takže potom s praxemi, co máme my, jsou zaneprázdněni asi tak stejně. V šestém ročníku jsou studenti jenom v nemocnici. V kterékoli si oni vyberou. Čtyři měsíce na chirurgii, čtyři měsíce na interně a čtyři zase v oboru, co je baví, zajímá, čemu se chtějí věnovat. Tím, že trávíte tolik času na jednom oddělení (nemusíte ale), máte jistotu, že vás v nemocnici i něco třeba za první měsíc naučí, abyste to pak mohli další tři měsíce sami provádět a odlehčit tak práci jiným. V Německu zase ale nemají ten úplně nejdůležitější předmět na světě, takže tím se to vlastně vyrovná.

Písemná zkouška ze všech předmětů se koná na konci semestru v jeden den. I když to zní hrozivě, zvládli to jiní před vámi, zvládnete to i vy!

Vídeň – bydlení, kultura, jazyk

Kohn a Lebowitz se potkají na Wilsonově nádraží.
„Uctivá poklona, pane Kohn, kampak jedou?“
„Do Vídně.“
„Za obchodem, za obchodem?“
„Ále kdepak. Na pohřeb.“
„No to je mi líto. A kdopak jim umřel?“
„Tchýně.“
„Jó, Vídeň je Vídeň.“

Vídeň je Vídeň. Vídeň je prostě jenom jedna a je to po Olomouci druhé nejkrásnější město, které znám. Kdo ve Vídni nikdy nebyl, zajeďte si tam třeba autem (dvě a půl hodiny a jste tam), protože ta krása se nedá popsat slovy. Jak pro turistu, tak i pro nového obyvatele je Vídeň velmi příjemné město. Člověk si tu najde vše, co potřebuje, aby nespadl do takového toho každodenního stereotypu. Prostě hlavní město, není co dodat. Ve dne, v noci můžete opravdu žít na plno. (K tomu pomůžou i noční linky a metro, které o víkendu jezdí celou noc.)

Jednou z věcí, z které jsem byl obzvlášť ve Vídni nadšený, byly vídeňské kavárny. Co na tom, říkáte si. Kromě příjemné atmosféry to v těchto kavárnách funguje tak, že si objednáte kávu, pivo, nen G’spritzten (vinný střik) a potom si nápoj vychutnáváte tak dlouho, jak je libo. Herr Ober (pan vrchní) chodí sice kolem vás, ale pokud chcete objednat něco dalšího, či chcete platit, musíte zvednout prst a zvýšeným hlasem dát najevo, co byste rádi. Proto ve Vídni není neobvyklé potkat studenta, který si objedná jednu kávu, rozloží si po celém stole učebnice a v kavárně se učí. Je to mnohem příjemnější, než když u nás v české hospůdce se vás někdo v půlce piva zeptá, jestli roztočíme další.

První co, abyste si opravdu mohli Vídeň užít, je najít si bydlení. Jelikož od univerzity žádnou oficiální nabídku nedostanete, musíte googlit a zjistíte, že ve Vídni existuje plno kolejí, kde vyplníte žádost a za 250€ můžete s někým sdílet pokoj, anebo mít pokoj sám za 400€. Více detailů bohužel nevím, jelikož jsem se rozhodl nebát se a hledal jsem pokoj někde na bytě. Na facebooku existuje asi deset skupin, kde se nabízí studentské pokoje a kde si můžete nějaký ten i pro vás vhodný pokoj najít. Vhodné je hledat pojem „Zwischenmiete“, kdy je jedná o pokoj, kde bydlí student, který také odjíždí na erasmus a hledá za sebe na několik měsíců náhradu. Výhodou je, že pokoj je většinou zařízený, ponechán ve stavu, jak ho obýval předchozí majitel,
a tudíž si nemusíte skoro nic z Česka vozit. Nutno říci, že člověk nesmí propadat panice, když pět týdnů před začátkem studia nemá bydlení. Mně se podařilo najít byt 15 minut od hlavní nemocnice a 15 minut tramvají od úplného centra asi měsíc před začátkem, ale měl jsem pak dokonce ještě další nabídku, takže rozhodně se není čeho strachovat. Rozhodně si zkuste najít byt, kde můžete bydlet s někým z Rakouska. Na kolejích se často stane, že potkáte dalšího erasmáka, což bohužel vaší němčině moc nepomůže.

Co se rozvoje jazykových dovedností týče, musím říci, že jsem mluvil s Němci více než v Německu. Na každý semestr studuje medicínu asi 80 erasmus studentů a mnoho z nich je právě z Německa. Prostě erasmus se stipendiem v zemi, kde se mluví vaším jazykem. Proč ne. Když jsem se ptal proč, tak protože nevyšla Francie a zbyla už „jenom“ Vídeň. Tito Němci mají navíc něco jako „erasmus duši“, tudíž to nejsou typičtí chladní Němci, ale skoro vždy velmi srdeční otevření lidé. Typičtí Vídeňané jsou pak taky velmi milí, nemají problém se s vámi např. v hromadné dopravě jenom tak bavit, a když dobíháte na tramvaj nebo metro, tak někdy i vyskočí ze sedadla, aby se vám nezavřely dveře. Já osobně jsem si připadal jako v Česku, člověk mluvil jenom německy. Nebo spíš rakousky, ještě lépe vídeňsky. V tom spočívá největší kámen úrazu v Rakousku a i já se musím přiznat, že to povídání s pravým Vídeňanem v tramvaji taky nebylo tak intenzivní, protože vídeňština a rakouština nejsou němčina. Výslovnost není úplně stejná, a kdo umí trošku lépe německy, slyší hned rozdíl a má i problémy všemu rozumět. Na druhou stranu po dlouhé roky jsme byli součástí Rakouska-Uherska, v 19. století žilo ve Vídni 30% Čechů, a proto plno slov a plno gramatiky má čeština podobnou právě s rakouštinou. I když „Hey Oida, gemma umi auf a Bier?“ „Jetzt? Bist du deppert? Nö, i geh in da Hapfn.“ nemusí být úplně srozumitelné. Žádný strach skoro každý Rakušan umí i hochdeutsch, takže většinou v dialogu mezi čtyřma očima není problém. Horší je to pak, když je vás více než dva. Ale uvidíte, že za pár týdnů už vám to vůbec nepřijde. I nejeden Čech možná hned rozumí slovíčkům jako Ribizl, Ordination, Reklame, Buchteln, Golatsche, Heisel, Beisl, fesch, zuzeln.

Erasmus+ – ano či ne

Když jsem vyjížděl na svůj první erasmus, zájemců o tuhle jedinečnou zkušenost bylo více než dost a já měl velké štěstí, že se mi podařilo jet na stáž, kam jsem chtěl. Druhý rok zájem pořád ještě jakýsi byl, ale tento rok, jestli výsledek výběrového řízení nelže, vyjíždí na pobyt do německy mluvících zemí pouze 4 studenti, i když dostupný počet míst je 8. To znamená, že i když neumím skoro německy, mám samá Ečka, stejně se můžu do Německa nebo Rakouska podívat. Na jednu stranu je to super, na druhou stranu je to smutné. Studijní pobyty Erasmus+ byly jedny z nejcennějších zkušeností mého života, a kdybych mohl vrátit čas, tak bych rozhodně neudělal nic jinak. Kromě zdokonalení se v jazyku získáte plno zkušeností, dovedností, jak žít a přežít (v mém případě to představuje praní prádla a nakupování), naučíte se lépe komunikovat s lidmi a i zjistíte, kdo jste a kým chcete být. Potkáte plno lidí, kteří kupodivu myslí zcela jinak a mají zcela jiné názory než vy a lidé ve vašem okolí, a to vás neskutečně mentálně rozvine a posune dál. Konkrétně v Německu a Rakousku pak zjistíte, že po ulicích neběhají gangy mladých násilnických Syřanů s iPhony, ale že ve skutečnosti se člověk cítí v noci v parku nebo na nádraží mnohem bezpečněji než třeba v Olomouci ve dne.

Určitě se ani nebojte, že byste museli prodlužovat studium (i když podle mě i za to to stojí). Veškeré záležitosti se projednávají s odpovědnými osobami již před stáží a vy tedy vlastně už na začátku pobytu na 99% víte, že to, co plánujete absolvovat, vám bude na konci stáže i uznáno. Sám jsem měl vždy osobně pocit, že lékařská fakulta je ráda, že vyjíždím na zahraniční pobyt a že mě v tom plně podporuje, za což jí tímto velmi děkuji.

Závěrem tedy můžu jenom říci, že jestliže někdy i jenom chvíli jste pomysleli na to, že byste na erasmus jet chtěli, jděte do toho. Jděte do toho, ta příležitost už nikdy nebude. Já i vy vymyslíme spolu mnoho důvodů proč nejet, ale kdo chce, hledá způsoby. Jděte do toho. Nebudete litovat.

autor Jiří Polcr

Článek vznikl pro studentský časopis  Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci HAD, jeho původní verzi i s fotografiemi naleznete zde: http://www.had.spolekmediku.cz/kdyz-erasmus-tak-ve-vidni/