Vídeň – láska na první pohled

Než jsem začala psát tento článek, uvědomila jsem si, že je to přesně rok, co jsem si podávala přihlášku na Erasmus. Zatímco někteří mí přátelé a známí nad výběrem zahraniční školy do poslední chvíle váhali, já měla jasno v podstatě už od počátku studia. A poté, co jsem se po vyhlášení výsledků výběrového řízení dozvěděla, že skutečně strávím následující semestr ve Vídni, téměř jsem brečela štěstím.

Když se mne někdo z mého okolí zeptal, kam že vlastně jedu na Erasmus, většinou se po mé odpovědi neubránil udivenému pohledu a poznámce: A to se nedá jet i někam dál?“

Typické nedělní odpoledne v Café Landtmann.

Ano, samozřejmě že dá. Do Kanady, Mexika – ale stejně tak dobře i do města ,,na krásném modrém Dunaji“, které si bezpodmínečně musí získat srdce každého, kdo jej navštíví. Vídeň totiž není jen ,,několik“ památek, Primark a spousta vánočních trhů. Vídeň je město s neopakovatelnou atmosférou, kouzlem, které nikde jinde nenajdete. Stokrát se můžu procházet kolem gotické radnice, jež připomíná spíše obrovský kostel či chrám, a přesto se mi pokaždé bude tajit dech nad tou nádherou. Stejně tak stále nemůžu uvěřit tomu, že se v neděli odpoledne můžu vydat na procházku kolem Hofburgu, Stephansdomu, Belvedere či prozkoumávat zámecké zahrady okolo Schönbrunnu. Vím, že tyto řádky nejspíš mírně zavánějí patetismem, ale Vídeň mě zkrátka vždycky čímsi zvláštně přitahovala, a proto se mi splnil sen, když jsem ji mohla považovat po dobu pěti měsíců za svůj domov a užívat si jejích krás každý den. Nutno také podotknout, že Rakušané jsou na svou metropoli patřičně pyšní a odpovídajícím způsobem si ji také chrání, což jsem si uvědomila, když jsem přibližně v polovině pobytu převzala roli turistického průvodce a ukázala svým novým přátelům naši stověžatou chloubu. Nedokážu si představit, že by se na Kärtner Straße prodávaly matrjošky či podobné ,,typické“ suvenýry, cesta k Hofburgu byla lemována pochybnými směnárnami a na Stephansplatz se vyrojily Absinth shopy (jedině Mozart shopy 😊 ).

Promítání baletu Giselle na plátně před budovou Opery

Přestože se Vídeň nachází nedaleko českých hranic (jen tak pro zajímavost; z Ostravy, kde jsem se narodila a vyrůstala, je přibližně o 100 km blíž než Praha, kde studuji, takže někteří mí přátelé si dělali legraci, že jsem byla na Erasmu spíš doteď), cítím se zde úplně jinak než v České republice. Nechci být neuctivá ke své vlastní zemi, ale přesto se nemohu ubránit dojmu, že Rakušané jsou přece jen o něco zdvořilejší, ať už v metru, obchodě či na ulici. Stačí, abyste se při hledání nějakého místa na chvíli zastavili a zatvářili zmateně, a už se vás náhodný kolemjdoucí ptá, zda nepotřebujete pomoc. Jinak žádné velké ,,cross culture differences“ nečekejte, přece jen jsme sousedé. Na druhou stranu jsem byla překvapena, jak moc se liší podoba naší a rakouské přírody, i přes vzdálenost několika desítek (dobrá, pokud jde o jih země, dostáváme se do řádu stovek) kilometrů. Štýrsko, ,,zelené srdce Rakouska“, jak jej sami Rakušané nazývají, a dokonce si toto označení nechali v roce 1972 zaregistrovat jako oficiální slogan, či Hallstatt, skutečná perla Rakouska, jsou pro každého návštěvníka povinností a rovněž nezapomenutelným zážitkem.

Hallstatt

Pokud jde o studium samotné, na ,,mé“ Wirtschaftsniversität se zahraniční studenti zpravidla moc nepředřou, pokud studují v angličtině, ovšem jak všichni jistě víme, Erasmus není primárně o učení, V případě, že si zvolíte předměty v němčině, kam samozřejmě docházíte s místními studenty, čas strávený nad knihami se o něco zvýší, neboť WU se vyznačuje jistými nároky, díky které si však v oblasti ekonomicky zaměřených vysokých škol vydobyla prestiž i v mezinárodním srovnání. Já osobně jsem z převážné většiny studovala v němčině, ale jako chytrá horákyně si kromě starším studentem doporučeného kurzu zaregistrovala tři předměty z oblasti tzv. Soziale Kompetenz, jako například small talk či kurz zaměřený na zlepšení mluveného projevu – což se sice pro mě jako nerodilou mluvčí ukázalo jako mnohem větší challenge než přečíst na každou hodinu 50 stran v učebnici, ale svůj účel to rozhodně splnilo.

Vánoční trhy před radnicí

Pokud byste se ptali, jestli vůbec existuje něco, co by se mi na Rakousku alespoň trochu nelíbilo, mohu říct jen jednu věc. Rakouská, potažmo vídeňská němčina. Lépe řečeno ,,němčina“, jelikož řeč, kterou se Rakušané mezi sebou běžně dorozumívají, se často němčině podobá jen velmi málo. Jedna z mých kamarádek, která mě přijela navštívit, si pochvalovala, jak pěkně a měkce zní místní verze němčiny, na rozdíl od té v Německu, jež se vyznačuje akcentem poměrně tvrdým, ostrým– ovšem zároveň srozumitelným. Kdybych neuměla německy, neslyšela rozdíl mezi slovy používanými v německé a rakouské němčině a byla zde navíc jen na výletě, nejspíš by se mi rakouština také líbila, ovšem v případě, že se zde musíte dorozumívat v každodenním životě, mě spíš děsil fakt, že skoro ničemu nerozumím a má úroveň C1 se zde v ústní komunikaci rovná s bídou A2. Na druhou stranu jsem se díky tomu spřátelila s německými studenty, jelikož vzájemné vylévání srdcí, jak ničemu nerozumíme, dokážou utužit mezilidské vztahy jako máloco. Tohle zoufalství však platilo jen prvních pár týdnů, poté jsem si k rakouštině i s pomocí mého tandem language partnera (WU organizuje projekt, kde se studenti z různých zemí snaží naučit jazyk toho druhého a navzájem si pomáhají) našla cestu. Dnes mohu prohlásit, že tato řeč mě pomalu, ale jistě začíná okouzlovat, stejně jako Rakousko samotné, a slova jako ,,nona, nana, Sackerl, deppata, ned, nou, bisserl, olles, Bam… “ se staly běžnou součástí mého slovníku. (Ale vážně to nevypadá jako němčina, že?)

Schönbrunn

Až se budete rozhodovat, kde strávíte semestr v zahraničí, nekoukejte za hory, moře či oceány. Dejte šanci našim sousedům a uvidíte, že nebudete litovat. A přestože si možná říkáte, že Rakousko už přece znáte, jelikož jste byli s rodiči lyžovat v Kitzbühelu nebo před vídeňským Rathausem brázdili vánoční trhy (mimochodem, Rathaus je jen pro turisty, praví Vídeňáci chodí hlavně na Spittelberg, a tak tam nepotřebujete jet znovu, opak je pravdou, Rakousko má mnoho tváří, jednu působivější než druhou. Jen před jednou věcí vás musím varovat; Je totiž dost dobře možné, že si Rakousko oblíbíte až moc a po skončení Erasmu začnete vyplňovat přihlášku na jednu z místních univerzit a pilovat svou rakouštinu. 😊

Kristýna

Cesta do Rakouska aneb Zpověď, co mi Rakousko dalo a co vzalo

Jmenuju se Katka a momentálně dokončuji svoje anglické magisterské studium na Vídeňské univerzitě. Studium v Rakousku není mou první zkušeností se studiem v zahraničí, ale rozhodně je to nejdelší pobyt v zahraničí, který jsem dosud zažila. A taky je to má dosud nejlepší zkušenost.

 

Jak jsem se dostala k Rakousku?

Studovala jsem na Masarykově univerzitě v Brně a tak ani mě neminula zkušenost s Erasmem. Vzpomínám si na můj postup při výběru školy. Říkala jsem si, hlavně žádnou anglicky mluvící zemi. Tou dobou jsem už neměla problém s jazykem, angličtina byla pro mě už v té době jako můj druhý mateřský jazyk a taky jsem byla 2 roky lektorkou v jedné soukromé jazykové škole v Brně. Anglicky mluvící zemi jsem nechtěla i z toho důvodu, že jsem se toužila naučit jiný jazyk, poznat trochu jinou kulturu a jinou zemi. Moje volba padla na Norsko. Dosud jsem vděčná, za tuto možnost. I když trochu finančně náročnou, ale otevřelo mi to oči a donutilo mě to zamyslet se nad českým školním systémem. Tenkrát jsem po cestě tam brečela, že co já budu 4 měsíce dělat ve 2000 km vzdálené zemi a sama. Když jsem se za 4 měsíce vracela, brečela jsem, že proč já si to neprotáhla na celý rok, tak rychle to uteklo a tak skvělá zkušenost to byla. Po návratu zpátky do reality mi moje zkušenosti nedaly spát a já jsem doslova přetrpěla svá bakalářská studia se zatnutými zuby. Když jsem se tehdy ve třeťáku rozhodovala kam na magistra, Česká republika tou dobou už na mém wish listu nebyla. A tak jsem zvažovala, která z okolních evropských zemí mi dá kvalitní vzdělání, zároveň finančně nevykrvácím a taky kde se budu cítit skvěle. Nepamatuju si proč přesně vyhrálo Rakousko. Můj taťka vždy prohlašoval: „Odjeď co nejdál, protože až se ti bude stýskat, nebude se ti chtít jet takovou dálku a tak si rychleji zvykneš.“ Proto ho volba Rakouska nějak neohromila a smál se, že budu skoro pořád doma. Dyť je to za humny. Je pravda, že domů jezdím aspoň jednou měsíčně, ale o to více mě rodiče vítají. Asi si nemysleli, že tenkrát při mých výkřicích – na magistra odjíždím – to myslím opravdu vážně. Ale já jsem s volbou Rakouska nadmíru spokojená a cítím se tu lépe než doma.

Co mi Rakousko dalo a co vzalo?

Jsem osoba, která když je do něčeho nucená a není o tom přesvědčená ze srdce, tak se zatne a půjde hlavou proti zdi. Proto jsem ráda, že mě nikdo do studia nenutil a já si k nápadu studovat za hranicemi došla sama. Takže odjet studovat do zahraničí pro mě bylo nastavené jako něco, co je automatické a přes co nejede vlak. Když si uvědomím, jak snadné to je, tak proč toho nevyužít?! A není to jen o tom, že máte vyplněnou kolonku v životopise, že jste studovali na nějaké zahraniční univerzitě, ale dá vám to i spoustu kamarádů, nových zkušeností a hlavně poznáte sami sebe, naučíte se pracovat na svých chybách a taky odkoukáte od ostatních, že některé věci, které pro vás byly zásadní a u kterých jste si připadali jako totální nemehla, ostatní neřeší. Ač mi to hodně lidí nevěří, protože jsem ukecaná a společenská, mám problém s vyřizováním věcí sama pro sebe, protože se bojím, jak moc se ztrapním. I když to neustále přetrvává, dostalo se to na únosnou míru. Další věc, kterou jsem se za svůj pobyt v zahraničí naučila je to, že někdy je nutné ze sebe udělat blbce a je to naprosto v pořádku, pokud potřebujete nutně něco vyřídit, nikdo jiný to za vás neudělá. Nikdo není dokonalý. Navíc studium v Rakousku mi přineslo spoustu zážitků, nejen s cestováním, ale taky přístupem k lidem, k problémům a čeho si nejvíce cením je možnost překonávat sám sebe a učit se více sám o sobě. Myslím si, že zahraniční zkušenost by měla patřit do „To Do“ listu každého mladého člověka. Na druhou stranu nikdo by neměl být nucený odjet studovat nebo pracovat za hranice pokud nechce, ale myslím si, že to dá více než vezme. Ostatně nejhorší jsou ty myšlenky „A co když…“. A co když nebudu rozumět? A co když to finančně nezvládnu? A co když si nenajdu pořádné bydlení? Víte, co dalšího jsem se naučila díky zkušenostem se zahraničím a od lidí v Rakousku?! Nejtěžší je ten první krok a pak už se to veze. Takže někdy je nutné do věcí skočit opravdu po hlavě, protože nikdy nevíte, co z toho vyleze. A pokud už se obáváte vydat se někam daleko, tak Rakousko je za humny a k rodičům je to vždy blízko. Garantuji vám ale, že se vám do ČR vracet nebude chtít a v Rakousku si budete připadat jako doma. Dyť přece jenom kulturně jsme si velmi podobní a německá slovíčka používáme i my v češtině. A pokud si myslíte, že nejde odjet do Rakouska bez němčiny, tak jde. Hledání je náročnější a není tolik možností, ale jde to. Takže já jsem spokojená cizinka skoro doma.

A co mi Rakousko vzalo? Strach. Z toho, že bych se nebyla schopná o sebe nějak sama postarat. Z nových věcí. A hlavně strach sama ze sebe. I když jsem se strachu úplně nezbavila, zkušenosti v zahraničí mi obrousily hrany.

Takže rozhodně skočte do rozhodnutí odjet po hlavě a řešte jak odjet a ne proč to nejde.

Katka