Erasmus pobyt ve Vídni byla moje životní cesta, na kterou budu dlouho vzpomínat.

Jmenuji se Karolina Lisowska, pocházím z Polska a bydlím v Malopolsku – konkrétně v městě Tarnów. Již třetím rokem studuji germanistiku. Tento semestr píšu i bakalářskou práci. V roce 2017 jsem se rozhodla vyjet na Erasmus. Teď s odstupem času už můžu říct, že to byla nejlepší volba! Němčinu se učím již od základní školy a už tehdy jsem věděla, že ji budu chtít studovat i v budoucnu. A mé sny se právě teď plní. Ráda cestuji, takže z toho důvodu pro mě byla možnost strávit semestr v zahraničí další šancí jak ještě více cestovat.

Než jsem byla ve Vídni na Erasmu, navštívila jsem ji pouze jednou asi před rokem a půl. Tehdy jsem tu byla se svým přítelem na dva dny a ještě jsem ani netušila, že tu jednou budu moci celé tři měsíce studovat. Překvapilo mě, že Vídeň je opravdu velmi multikulturní město. Na každém rohu je možno potkat osoby ze všech koutů světa. U nás v Polsku je to úplné jiné. Když je tu někdo, kdo je z ciziny, je to pro nás něco nového a neobyčejného. Jinak je tomu  ale ve větších městech Polska jako je Kraków, Warszawa nebo Wroclaw, tam samozřejmě na cizince zvyklí jsou. Ale v mém rodném městě tolik turistů nenajdete. Ve Vídni také uslyšíte mnoho různých řečí: němčinu, angličtinu, turečtinu, ruštinu i polštinu. Člověk se tu vždy cítí klidně, dobře a bezpečně. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že se ve Vídni cítím mnohem bezpečněji než v Tarnówě. Kupříkladu ve Vídni můžu jít i pozdě v noci po ulici a vůbec se nebojím, protože vím, že vždycky je tu někdo na blízku, kdo by mi pomohl. V Tarnówě se bojím večer chodit ven. Ale nejde o to, že jsou tu divní nebo agresivní lidé.  Na náměstí nebo i v okolí mého domova není po 19 hodině vidět ani živáčka.  Ulice jsou prázdné a tiché.

Člověk v Evropě dnes může najít plno informací, což někdy je i docela nebezpečné. Neustále se dozvídáme o atentátech v Německu, Francii, Belgii, Švédsku či Španělsku. Přesto se ve Vídni cítím velice dobře. Moje kamarádka, která se učí Švédsky, měla možnost jet do Švédska na jazykový kurz. Švédštinu zbožňuje a je si dobře vědoma, že tohle by mohla být ta nejlepší možnost jak si ji ještě zlepšit. Ale má velký strach do Švédska odjet kvůli tamější bezpečnostní situaci. Úplně ji chápu. Na začátku jsem se taky bála, zda se budu ve Vídni cítit bezpečně. Přes tohle všechno jsem se ale rozhodla a odjela do Vídně studovat za což jsem teď strašně moc ráda.

Studuji germanistiku, takže pobyt v nějaké německy mluvicí zemi byl pro mě obzvlášť důležitý. Kde jinde než v Německu nebo Rakousku bych si mohla zlepšit své jazykové znalosti? Ve Vídni jsem slyšela němčinu na každém kroku a to byla ta nejlepší praxe.

Jednou jsem byla s kamarádkou, která se ve Vídni narodila a i tu teď žije na tanečním kurzu.  Poznaly jsme plno nových lidí a cítila jsem se tam jako doma. Všichni byli moc milí, příjemní, ochotní a sympatičtí. Ale stejně si myslím, že Rakušáci toho mají s Poláky hodně společného, co se povahy týče.

Z vlastní zkušenosti teď už můžu říct, že vzdělávací systém i studium v Rakousku se od toho polského dost odlišuje. Studium ve Vídni se mi moc líbilo. Vím, že to „pravé“ studium, (nikoli jen Erasmus) asi vypadá trochu jinak, ale stejně se mi výuka tady líbila mnohem víc než u nás v Polsku. V Polsku se převážně učíme jen z učebnic. Jsem strašně ráda, že jsem měla tu možnost studovat v cizině, byla to pro mě obrovská zkušenost.

Všichni Erasmáci  byli moc milí, přátelští a otevření. Pocházíme z různých zemí, ale nemáme absolutně žádnou jazykovou bariéru. Mluvili jsme většinou německy nebo jsme používali i jiné jazyky a užili si při tom hodně legrace.

Ze začátku mě trochu překvapilo, že ve Vídni žije i hodně lidí, co vůbec neumí německy. Musí to chtít asi hodně odvahy. Ale proto se taky do ciziny jezdí – zlepšit si jazyk, a nebo se ho tu prostě naučit úplně od začátku.

Jednou když jsem čekala na nádraží na vlak, si jedna paní chtěla koupit lístek, ale neměla ponětí, jak to má udělat, protože vůbec neuměla německy. Pomohla jsem jí
a nakonec vyšlo i najevo, že je taky Polka Chvilku jsme si povídaly a říkala mi, že ve Vídni žije už 5 let. Ptala jsem se jí, jak je možné, že tu bydlí, ale přesto nemluví německy. Odpověděla mi, že vždycky měla štěstí na milé lidi, kteří jí ochotně pomohli. Byla jsem strašně udivená, ale musím jí dát za pravdu, že Rakušani jsou velice ochotní a vždy Vám rádi pomůžou.

Během mého studijního pobytu jsem až tak moc nevnímala pozitiva a negativa, ale teď, když už jsem zpět doma to vidím celkem jasně.  První co mě napadá – doprava. Ve Vídni v tomto ohledu funguje vše naprosto perfektně. V Polsku bydlím v malém městě, kde jezdí bus jen asi každých 20-30 minut. Není tomu tak však v celém Polsku, ve Varšavě jezdí i metro a i ostatní veřejná funguje celkem spolehlivě. Ale ve Vídni jsem nikdy nemusela čekat déle než 6 minut. Jinak je ve Vídni i poměrně hodně osobních aut. Jízda autem do centra se ale může dost protáhnout. Člověk pak musí trávit hodiny v dopravní zácpě.

V Tranówě bydlím v klidné části v rodinném domě se zahradou. Ve Vídni jsem bydlela na koleji, hned vedle poměrně frekventované ulice. Zezačátku pro mě bylo docela těžké si na to zvyknout. Z okna jsem viděla jen auta a tramvaje. Ale i přesto, jak velké město Vídeň je, se tu vždy dá najít nějaké klidné místo, kde může člověk vypnout a odpočinout si. Vídeň je velmi zajímavé město s bohatou historií. Dozvěděla jsem se tu mnoho nových informací! Je zde hodně muzeí, kde probíhají nejrůznější výstavy – ty jsem měla obzvláště ráda.

Podle mě je asi nejznámější osobností Vídně císařovna Sissi. Zajímám se o její život a ve Vídni jsem měla možnost navštívit plno míst, která jsou s ní spojená. Kdybych jen měla trochu víc času! Hned na začátku jsem navštívila zámek Schönbrunn a jeho zahrady. Bylo to od té doby mé nejoblíbenější místo.  Většinou je tam hodně turistů, ale člověk si vždy najde nějaké klidné místo na lavičce, kde si může přečíst knížku. Potom jsem byla taky v Hofburgu a hned vedle něj se nachází Sissi museum. Jsem tak nadšená, že jsem mohla bydlet a studovat ve stejném městě, jako kdysi bydlela právě Sissi.

Další věc, co mě tu mile překvapila, je postoj Rakušanů ke studentům a cizincům obecně. Minulé léto jsem přes prá zdniny pracovala u nás v turistickém infocentru. Tehdy jsem potkala dva lidi, kteří pocházeli z Rakouska a žili ve Vídni. Povídala jsem si s nimi a říkala jsem jim i to, že budu ve Vídni studovat. Od srpna jsem s nimi tedy byla v kontaktu, a když jsem přijela do Vídně, tak jsme se vídali téměř každý týden. Hodně jsem se toho od nich dozvěděla ohledně života ve Vídni – jak se dostanu do školy, kde je nejvýhodnější nakupovat a tak.

Hodně známých mi říkalo, že lidé v Rakousku nejsou příliš otevření a nemluví moc pěkně německy. Já toho názoru nejsem, vždycky jsem měla štěstí na milé a ochotné lidi. Ale asi to záleží na každé jednotlivé osobě.

Jsem strašně ráda za tu možnost, že jsem mohla strávit nějakou dobu. Poznala jsem tolik nových lidí a zlepšila si jazyky. Podle mě, by každý kdo má možnost vyjet do zahraničí, měl toho využít. Budete na to pak ještě dlouho vzpomínat a těžit z toho každý den. Osobně můžu říct, že můj Erasmus pobyt ve Vídni byla moje životní cesta, na kterou budu dlouho vzpomínat.

Karolina Lisowska

Srovnání: Studium v Rakousku a u nás

Jak se studuje v Rakousku

Před pár týdny jsem se vrátila z Erasmu v Rakousku, kde jsem strávila zimní semestr. O tom, co všechno se dá na Erasmu dělat, už toho bylo napsáno mnoho. Od Erasmu jsem si mimo jiné slibovala to, že si osvěžím přístup ke svému oboru. V dnešním článku bych tak chtěla porovnat, jak na mě působí vzdělávání u nás a jak na mě působilo v Rakousku.

Hned zkraje musím podotknout, že studuju statistiku na MatFyzu, tudíž jsem si velmi dobře vědoma skutečnosti, že může být moje zkušenost zkreslená. (Všichni určitě znáte ten vtip: Matematik, fyzik a biolog letí v balónu nad Alpami, biolog vykoukne přes okraj koše a vidí na hřebenu kamzíka, ukáže prstem a říká: „Koukejte, v Alpách žijí hnědí kamzíci!“ Fyzik ho opraví: „V Alpách žije alespoň jeden hnědý kamzík.“ Matematik opraví fyzika: „V Alpách žije alespoň jeden kamzík alespoň z jedné strany hnědý!“) Tedy: Neříkám, že takhle to je v Rakousku. Spíš: Tohle jsem zažila já J

Dost bylo řečí, pojďme k věci. V Rakousku jsem studovala na Technické Univerzitě v Grazu (Štýrském Hradci). Už název samotný napovídá, že jde o praktičtěji orientovanou záležitost než je MatFyz. Zapsala jsem si celkem 6 předmětů – Kurz němčiny, Aplikovanou statistiku, Matematickou statistiku, Statistický projekt, Biostatistiku a Seminář z Aplikované matematiky. Celkem to hodilo 27 kreditů a ve škole jsem trávila průměrně 90 minut denně. Podrobnější dojmy k jednotlivým předmětům dodám níže, protože ne každého musí zajímat. Na druhou stranou já jsem při čtení cizích příběhů ze zahraničí před svým odjezdem často postrádala detailnější informace.

Celkový dojem z přístupu učitelů by se dal shrnout jednoduše: Důraz na pochopení, příjemná atmosféra, neztrácení času se zbytečnými odvozovacími detaily. Všichni učitelé byli velice milí a svým projevem přímo vybízeli k pokládání doplňujících otázek, na které odpovídali s upřímným nadšením. Obvykle se raději na nic neptám, protože si nejsem jistá, jestli odpověď na můj dotaz nepadla minulou přednášku (ze které už si nic samozřejmě nic nepamatuju). Tady to bylo naopak. Na hodinách se nejelo nijak závratným tempem, takže bylo možné si vše v klidu rozmýšlet už při poslechu. Na druhou stranu jistě dost pomohlo i to, že jsem si zapsala jen předměty, které mě upřímně zajímaly a že na MatfFyzu už jsem to všechno minimálně jednou slyšela. (A to i přes to, že jsem si zapsala nejpokročilejší statistické předměty, které měli v nabídce.)

Tenhle přístup – proberme vše pohodověji a lidštěji –  má i svá proti, a to v tom, že dovoluje velmi laxní přístup studentů. Uvedu na příkladu. Na Aplikovanou statistiku jsme chodili jenom 3. Přednášky a cvičení se brali jako dva odlišné předměty za dvě známky a dva přísuny kreditů. Přednášky byly na slidech, takže si nikdo kromě mě (byla jsem dost namotivovaná 😀 a fakt mě to bavilo) nenosil ani sešit a většinu hodinu strávili okatě na telefonech. Na učiteli byla patrná nelibost, nicméně neřekl nic. Na cvičení jsme měli vždy spočítat za úkol sadu příkladů a předvést je u tabule. Stačilo, když každý příklad měl právě jeden člověk. Brzy se stalo nepsaným zvykem, že všechny příklady mám já. Učitel se nezdál být spokojen, nicméně stále nic neříkal. Na konci ledna se v SISu objevily výsledky. Učitel se rozhodl k radikálnímu kroku a ostatním dal nekompromisně za 5 (za 4 by tady ještě prošli), takže musí předmět příští rok opakovat. Nedávno mi psali, jestli bych jim neposlala všechny svoje řešení 😀 Tady nakonec jejich laxnost neprošla, ovšem na dalších předmětech se to celkem ztratilo. Tím se snažím říct, že studenti si vůbec nevážili naprosto úžasného přístupu učitelů, protože ho berou jako samozřejmost. Kdyby někdy zažili pořádný stres způsobený drtivým přívalem informací, které jsou prakticky nevstřebatelné a pekelné zkouškové, možná by změnili názor.

Zkoušky samotné pak byly většinou ústní. A jak jinak, než podstatně příjemnější. Zatímco u nás probíhají spíš formou hodinového šťourání do jednoho náhodně vybraného důkazu, případně kapitoly, tady to byl spíš hodinový průlet veškerým učivem, které se za celý semestr probralo. Člověk tak spíše učiteli zrekapituloval, co si z předmětu odnáší, a žádné detaily, nedejbože složitější důkazy, nebyly vůbec vyžadovány. Za jeden semestr jsem tak nasbírala víc jedniček než za 4 roky předchozího studia.

Suma sumárum, jsem hrozně ráda, že jsem si to takhle zažila a vyzkoušela. Rakouský (podle některých obecněji západní) přístup mi hrozně vyhovoval a bavil, každopádně jsme toho stihli podstatně méně, než jsem zvyklá. Na druhou stranu si myslím, že všechno, co jsme si řekli, bych dokázala lépe využít, protože jsem to pochopila víc do hloubky. Ideální by asi byla nějaká forma kombinace. Nicméně je pravda, že když jsem šla studovat matiku na MatFyz, tak jsem asi měla vědět, do čeho jdu, no. Co se týče studentů, tak z jejich strany to vyžaduje proaktivní přístup. A když nechtějí, tak skoro nic nemusí a projde jim to docela hladce.

Nyní podrobněji k jednotlivým předmětům.

Aplikovaná statistika – O té už jsem mluvila, byli jsme tu jen 3. Nejednou se ovšem stalo, že jsem na přednášku dorazila jediná. Občas se to stalo i cvičení, kdy jsme měli všichni předvádět domácí úkoly na tabuli, takže to pak ztratilo smysl, takže místo cvičení byla přednáška. Profesor byl velice přirozený a spontánní. Měl upřímnou snahu nám vše co nejlépe zprostředkovat, takže často ukazoval kód v Rku, který programoval noc předtím. U toho nám rovnou vysvětlil, jakých chyb se vyvarovat, protože mu to kvůli nim 3 hodiny nechtělo fungovat. Zkouška probíhala u něj v kabinetě. Postavil mě k tabuli, dal mi fix a já přednášela kusy látky, na které se tázal. Vysvětlovat něco 60 minut v angličtině bylo trochu vyčerpávající, ale zkouška se nesla ve velmi příjemném duchu a když jsem se hned nepochopili, tak ochotně napovídal.

Matematická statistika – Ach, profesor Friedl. Člověk s neskutečným charismatem, který při přednášení se slidů (které byly německy, ehm :D) ustavičně pochodoval prostorem, zářivě se usmíval a kladl návodné řečnické otázky. Přestože tuto látku jsem slyšela už před dvěma roky, ukázal mi spoustu souvislostí, které mi předtím unikaly. Zdůrazňoval, k čemu je co potřeba, jaké byly intuitivní myšlenky za jednotlivými koncepty a všechno s neuvěřitelným nadšením. Stačil jeho příchod do místnosti a příjemná atmosféra se sama objevila. Nikdo se nebál ptát a on vše trpělivě vysvětloval. Na konci nezapomněl ocenit všechny, kteří se na něco zeptali, a děkoval nám za pozornost. Nestačila jsem se divit.

Biostatisitka a návrhy experimentů – Tady mi bylo všech ostatních trochu líto. Tahle přednáška si kladla za cíl seznámit biology průřezově s prakticky celou statistikou. Pro mě to bylo naprosto ideální, protože jsem si sesumírovala asi 6 semestrů, které jsem absolvovala u nás, a navíc se zhruba dozvěděla, co mě ještě čeká. Ubozí biologové, kteří v životě neviděli Rko, a teď v něm po dvojicích dělali domácí úkoly každých 14 dní, ovšem naprosto nestíhali, což je dost pochopitelné. Písmené zkoušky byly dost podobné jako v minulých letech, takže se nakonec všichni naučili nazpaměť pár odpovědí a prošli. Pro mě tedy velká přidaná hodnota, pro ně nejspíš nic. Jenom stres a žádné pochopení.

Statistický projekt – Individuální práce na praktickém problém. A jako bonus u profesora Friedla. Musela jsem ho trochu přesvědčovat, protože na něj obvykle navazuje diplomka, ale nakonec jsme se domluvili. Pomáhala jsem mu vyřešit problematiku odlišování funkčních a nefunkčních součástek pro jednu firmu. Naučila jsem se na tom dost nových věcí a hrozně se mi to líbilo. Díky.

Seminář z Aplikované matematiky – Na začátku mě málem ranila mrtvice, protože to vypadalo, že budu muset napsat 20 stránkovou práci o parciálních diferenčních rovnicích spolu s nějakým netradičním praktickým využitím. Pak jsme si vysvětlili, že o tom nic nevím, takže mě nechal napsat práci o čemkoliv. Vybrala jsem si tedy něco z toho, co už jsme brali a co budu mít u státnic J. Takže nakonec ideálka.

Kurz němčiny – úroveň A2/1. Platil se – 70 euro za semestr. Na začátku se psaly rozřazovací testy. Konečně mi nevadily takové ty trapné smalltalky typu: Odkud jsi? Protože se spolužáky ve škole je to hrozná otrava, ale s cizími lidmi, kteří jsou navíc třeba ze Sýrie se i za takto triviálními otázkami skrývaly zajímavé odpovědi. A slyšet Číňana, jak se pokouší domluvit německy se Španělem je vážně zážitek. Co národ to přízvuk.

Rakousko a Slovinsko: Dvě alpské země s propojenou minulostí, přítomností a budoucností

Jmenuju se Žiga, narodil jsem se a vyrůstal v Mariboru a momentálně jsem studentem Vídeňské univerzity, kde studuji obor Komunikační studia. Zároveň pracuji v Agentuře Evropské unie pro lidská práva. Už od malička jsem byl velkým nadšencem dobrodružství, obzvláště těch, která zahrnují cestování do neznáma.

Moje první zkušenost se životem v zahraničí byl v rámci programu  Erasmus+, když jsme se společně s přítelkyní Julijí rozhodli odjet na semestr do Finska. Tahle zahraniční zkušenost nám otevřela oči a my jsme věděli, že naše akademická budoucnost neleží na slovinské půdě, ale někde v zahraničí. Vzhledem k tomu, že jsem o něco starší než Julija, dokončil jsem svoje první magisterské studium v oboru Právo, a mezitím ona dokončila svá  bakalářská studia psychologie. Při hledání dalších příležitostí k cestování jsme se rozhodli odjet do Vídně, kde momentálně oba studujeme a zároveň pracujeme.

A proč jsme se rozhodli odjet za prací a studiem právě do Vídně?  Toto město  není obvyklou životní destinací  Slovinců. Většina žije, jak sami říkají, blíže domovu – v Grazu, který se nachází blíže k rakousko-slovinské hranici.  Ve Vídni ale i tak bydlí spousta národností z bývalé Jugoslávie, a tak potkávání Chorvatů, Srbů, Bosňanů přináší alespoň trochu pocit domoviny. Přestěhování se z Mariboru do Vídně pro nás nebyl tak velký krok, alespoň z geografického hlediska. Naopak vídeňský šarm byl velkou změnou i pro zkušené cestovatele.

Nicméně odpověď na otázku, proč jsme si vybrali právě Vídeň pro svůj život a studia, není jednoduchá. Jednou z možností je fakt, že je Vídeň považovaná za druhé nejlepší místo k žití, životní standard je vyšší než ve Slovinsku, ale pro mladé přistěhovalce pořád dosažitelný. Dalším důvodem je bezpochyby Vídeňská univerzita, která je  jedna z nejstarších univerzit v Evropě.

Zároveň nás lákala historie města a jeho lokace. Vídeň je takovým mostem mezi východní a západní Evropou. A možná právě to, že se zde potkává tolik lidí a kultur, přispělo k vyššímu standardu života, vysoké vědecké kapacitě a také sociální mobilitě. A další důvod, proč jsme si vybrali právě Vídeň, vidíme v tom, že vzdělání je bezplatné i pro ostatní občany států Evropské unie, nejen pro samotné Rakušany. Zároveň toto město nabízí spoustu možností mladým absolventům v jejich kariérních začátcích.  A když přihlédneme ke geografické blízkosti Mariboru a Vídně, vždycky, když se nám začne stýskat, máme možnosti zajet domů navštívit rodinu a přátele,  anebo je pozvat na návštěvu k nám do Vídně.

Abych to celé shrnul, Vídeň má rozhodně co nabídnout, jak z pohledu akademického, tak kariérního. Jak říká jedno přísloví- „štěstí přeje odvážným“.

Takže všem, co jsou stále na vážkách možná pomůže tohle přísloví Yahya : „Někdy přemýšlím, proč se ptáci rozhodnout zůstat na jednom místě, když mohou letět kamkoliv na Zemi. A pak se ptám sám sebe na to samé.“

A ještě dodám – použijte svoje křídla a zažijte svět, protože jednou až budete staří a nebude moct nikam jet, můžete cestovat alespoň ve svých vzpomínkách.

Vídeň – láska na první pohled

Než jsem začala psát tento článek, uvědomila jsem si, že je to přesně rok, co jsem si podávala přihlášku na Erasmus. Zatímco někteří mí přátelé a známí nad výběrem zahraniční školy do poslední chvíle váhali, já měla jasno v podstatě už od počátku studia. A poté, co jsem se po vyhlášení výsledků výběrového řízení dozvěděla, že skutečně strávím následující semestr ve Vídni, téměř jsem brečela štěstím.

Když se mne někdo z mého okolí zeptal, kam že vlastně jedu na Erasmus, většinou se po mé odpovědi neubránil udivenému pohledu a poznámce: A to se nedá jet i někam dál?“

Typické nedělní odpoledne v Café Landtmann.

Ano, samozřejmě že dá. Do Kanady, Mexika – ale stejně tak dobře i do města ,,na krásném modrém Dunaji“, které si bezpodmínečně musí získat srdce každého, kdo jej navštíví. Vídeň totiž není jen ,,několik“ památek, Primark a spousta vánočních trhů. Vídeň je město s neopakovatelnou atmosférou, kouzlem, které nikde jinde nenajdete. Stokrát se můžu procházet kolem gotické radnice, jež připomíná spíše obrovský kostel či chrám, a přesto se mi pokaždé bude tajit dech nad tou nádherou. Stejně tak stále nemůžu uvěřit tomu, že se v neděli odpoledne můžu vydat na procházku kolem Hofburgu, Stephansdomu, Belvedere či prozkoumávat zámecké zahrady okolo Schönbrunnu. Vím, že tyto řádky nejspíš mírně zavánějí patetismem, ale Vídeň mě zkrátka vždycky čímsi zvláštně přitahovala, a proto se mi splnil sen, když jsem ji mohla považovat po dobu pěti měsíců za svůj domov a užívat si jejích krás každý den. Nutno také podotknout, že Rakušané jsou na svou metropoli patřičně pyšní a odpovídajícím způsobem si ji také chrání, což jsem si uvědomila, když jsem přibližně v polovině pobytu převzala roli turistického průvodce a ukázala svým novým přátelům naši stověžatou chloubu. Nedokážu si představit, že by se na Kärtner Straße prodávaly matrjošky či podobné ,,typické“ suvenýry, cesta k Hofburgu byla lemována pochybnými směnárnami a na Stephansplatz se vyrojily Absinth shopy (jedině Mozart shopy 😊 ).

Promítání baletu Giselle na plátně před budovou Opery

Přestože se Vídeň nachází nedaleko českých hranic (jen tak pro zajímavost; z Ostravy, kde jsem se narodila a vyrůstala, je přibližně o 100 km blíž než Praha, kde studuji, takže někteří mí přátelé si dělali legraci, že jsem byla na Erasmu spíš doteď), cítím se zde úplně jinak než v České republice. Nechci být neuctivá ke své vlastní zemi, ale přesto se nemohu ubránit dojmu, že Rakušané jsou přece jen o něco zdvořilejší, ať už v metru, obchodě či na ulici. Stačí, abyste se při hledání nějakého místa na chvíli zastavili a zatvářili zmateně, a už se vás náhodný kolemjdoucí ptá, zda nepotřebujete pomoc. Jinak žádné velké ,,cross culture differences“ nečekejte, přece jen jsme sousedé. Na druhou stranu jsem byla překvapena, jak moc se liší podoba naší a rakouské přírody, i přes vzdálenost několika desítek (dobrá, pokud jde o jih země, dostáváme se do řádu stovek) kilometrů. Štýrsko, ,,zelené srdce Rakouska“, jak jej sami Rakušané nazývají, a dokonce si toto označení nechali v roce 1972 zaregistrovat jako oficiální slogan, či Hallstatt, skutečná perla Rakouska, jsou pro každého návštěvníka povinností a rovněž nezapomenutelným zážitkem.

Hallstatt

Pokud jde o studium samotné, na ,,mé“ Wirtschaftsniversität se zahraniční studenti zpravidla moc nepředřou, pokud studují v angličtině, ovšem jak všichni jistě víme, Erasmus není primárně o učení, V případě, že si zvolíte předměty v němčině, kam samozřejmě docházíte s místními studenty, čas strávený nad knihami se o něco zvýší, neboť WU se vyznačuje jistými nároky, díky které si však v oblasti ekonomicky zaměřených vysokých škol vydobyla prestiž i v mezinárodním srovnání. Já osobně jsem z převážné většiny studovala v němčině, ale jako chytrá horákyně si kromě starším studentem doporučeného kurzu zaregistrovala tři předměty z oblasti tzv. Soziale Kompetenz, jako například small talk či kurz zaměřený na zlepšení mluveného projevu – což se sice pro mě jako nerodilou mluvčí ukázalo jako mnohem větší challenge než přečíst na každou hodinu 50 stran v učebnici, ale svůj účel to rozhodně splnilo.

Vánoční trhy před radnicí

Pokud byste se ptali, jestli vůbec existuje něco, co by se mi na Rakousku alespoň trochu nelíbilo, mohu říct jen jednu věc. Rakouská, potažmo vídeňská němčina. Lépe řečeno ,,němčina“, jelikož řeč, kterou se Rakušané mezi sebou běžně dorozumívají, se často němčině podobá jen velmi málo. Jedna z mých kamarádek, která mě přijela navštívit, si pochvalovala, jak pěkně a měkce zní místní verze němčiny, na rozdíl od té v Německu, jež se vyznačuje akcentem poměrně tvrdým, ostrým– ovšem zároveň srozumitelným. Kdybych neuměla německy, neslyšela rozdíl mezi slovy používanými v německé a rakouské němčině a byla zde navíc jen na výletě, nejspíš by se mi rakouština také líbila, ovšem v případě, že se zde musíte dorozumívat v každodenním životě, mě spíš děsil fakt, že skoro ničemu nerozumím a má úroveň C1 se zde v ústní komunikaci rovná s bídou A2. Na druhou stranu jsem se díky tomu spřátelila s německými studenty, jelikož vzájemné vylévání srdcí, jak ničemu nerozumíme, dokážou utužit mezilidské vztahy jako máloco. Tohle zoufalství však platilo jen prvních pár týdnů, poté jsem si k rakouštině i s pomocí mého tandem language partnera (WU organizuje projekt, kde se studenti z různých zemí snaží naučit jazyk toho druhého a navzájem si pomáhají) našla cestu. Dnes mohu prohlásit, že tato řeč mě pomalu, ale jistě začíná okouzlovat, stejně jako Rakousko samotné, a slova jako ,,nona, nana, Sackerl, deppata, ned, nou, bisserl, olles, Bam… “ se staly běžnou součástí mého slovníku. (Ale vážně to nevypadá jako němčina, že?)

Schönbrunn

Až se budete rozhodovat, kde strávíte semestr v zahraničí, nekoukejte za hory, moře či oceány. Dejte šanci našim sousedům a uvidíte, že nebudete litovat. A přestože si možná říkáte, že Rakousko už přece znáte, jelikož jste byli s rodiči lyžovat v Kitzbühelu nebo před vídeňským Rathausem brázdili vánoční trhy (mimochodem, Rathaus je jen pro turisty, praví Vídeňáci chodí hlavně na Spittelberg, a tak tam nepotřebujete jet znovu, opak je pravdou, Rakousko má mnoho tváří, jednu působivější než druhou. Jen před jednou věcí vás musím varovat; Je totiž dost dobře možné, že si Rakousko oblíbíte až moc a po skončení Erasmu začnete vyplňovat přihlášku na jednu z místních univerzit a pilovat svou rakouštinu. 😊

Kristýna

Cesta do Rakouska aneb Zpověď, co mi Rakousko dalo a co vzalo

Jmenuju se Katka a momentálně dokončuji svoje anglické magisterské studium na Vídeňské univerzitě. Studium v Rakousku není mou první zkušeností se studiem v zahraničí, ale rozhodně je to nejdelší pobyt v zahraničí, který jsem dosud zažila. A taky je to má dosud nejlepší zkušenost.

 

Jak jsem se dostala k Rakousku?

Studovala jsem na Masarykově univerzitě v Brně a tak ani mě neminula zkušenost s Erasmem. Vzpomínám si na můj postup při výběru školy. Říkala jsem si, hlavně žádnou anglicky mluvící zemi. Tou dobou jsem už neměla problém s jazykem, angličtina byla pro mě už v té době jako můj druhý mateřský jazyk a taky jsem byla 2 roky lektorkou v jedné soukromé jazykové škole v Brně. Anglicky mluvící zemi jsem nechtěla i z toho důvodu, že jsem se toužila naučit jiný jazyk, poznat trochu jinou kulturu a jinou zemi. Moje volba padla na Norsko. Dosud jsem vděčná, za tuto možnost. I když trochu finančně náročnou, ale otevřelo mi to oči a donutilo mě to zamyslet se nad českým školním systémem. Tenkrát jsem po cestě tam brečela, že co já budu 4 měsíce dělat ve 2000 km vzdálené zemi a sama. Když jsem se za 4 měsíce vracela, brečela jsem, že proč já si to neprotáhla na celý rok, tak rychle to uteklo a tak skvělá zkušenost to byla. Po návratu zpátky do reality mi moje zkušenosti nedaly spát a já jsem doslova přetrpěla svá bakalářská studia se zatnutými zuby. Když jsem se tehdy ve třeťáku rozhodovala kam na magistra, Česká republika tou dobou už na mém wish listu nebyla. A tak jsem zvažovala, která z okolních evropských zemí mi dá kvalitní vzdělání, zároveň finančně nevykrvácím a taky kde se budu cítit skvěle. Nepamatuju si proč přesně vyhrálo Rakousko. Můj taťka vždy prohlašoval: „Odjeď co nejdál, protože až se ti bude stýskat, nebude se ti chtít jet takovou dálku a tak si rychleji zvykneš.“ Proto ho volba Rakouska nějak neohromila a smál se, že budu skoro pořád doma. Dyť je to za humny. Je pravda, že domů jezdím aspoň jednou měsíčně, ale o to více mě rodiče vítají. Asi si nemysleli, že tenkrát při mých výkřicích – na magistra odjíždím – to myslím opravdu vážně. Ale já jsem s volbou Rakouska nadmíru spokojená a cítím se tu lépe než doma.

Co mi Rakousko dalo a co vzalo?

Jsem osoba, která když je do něčeho nucená a není o tom přesvědčená ze srdce, tak se zatne a půjde hlavou proti zdi. Proto jsem ráda, že mě nikdo do studia nenutil a já si k nápadu studovat za hranicemi došla sama. Takže odjet studovat do zahraničí pro mě bylo nastavené jako něco, co je automatické a přes co nejede vlak. Když si uvědomím, jak snadné to je, tak proč toho nevyužít?! A není to jen o tom, že máte vyplněnou kolonku v životopise, že jste studovali na nějaké zahraniční univerzitě, ale dá vám to i spoustu kamarádů, nových zkušeností a hlavně poznáte sami sebe, naučíte se pracovat na svých chybách a taky odkoukáte od ostatních, že některé věci, které pro vás byly zásadní a u kterých jste si připadali jako totální nemehla, ostatní neřeší. Ač mi to hodně lidí nevěří, protože jsem ukecaná a společenská, mám problém s vyřizováním věcí sama pro sebe, protože se bojím, jak moc se ztrapním. I když to neustále přetrvává, dostalo se to na únosnou míru. Další věc, kterou jsem se za svůj pobyt v zahraničí naučila je to, že někdy je nutné ze sebe udělat blbce a je to naprosto v pořádku, pokud potřebujete nutně něco vyřídit, nikdo jiný to za vás neudělá. Nikdo není dokonalý. Navíc studium v Rakousku mi přineslo spoustu zážitků, nejen s cestováním, ale taky přístupem k lidem, k problémům a čeho si nejvíce cením je možnost překonávat sám sebe a učit se více sám o sobě. Myslím si, že zahraniční zkušenost by měla patřit do „To Do“ listu každého mladého člověka. Na druhou stranu nikdo by neměl být nucený odjet studovat nebo pracovat za hranice pokud nechce, ale myslím si, že to dá více než vezme. Ostatně nejhorší jsou ty myšlenky „A co když…“. A co když nebudu rozumět? A co když to finančně nezvládnu? A co když si nenajdu pořádné bydlení? Víte, co dalšího jsem se naučila díky zkušenostem se zahraničím a od lidí v Rakousku?! Nejtěžší je ten první krok a pak už se to veze. Takže někdy je nutné do věcí skočit opravdu po hlavě, protože nikdy nevíte, co z toho vyleze. A pokud už se obáváte vydat se někam daleko, tak Rakousko je za humny a k rodičům je to vždy blízko. Garantuji vám ale, že se vám do ČR vracet nebude chtít a v Rakousku si budete připadat jako doma. Dyť přece jenom kulturně jsme si velmi podobní a německá slovíčka používáme i my v češtině. A pokud si myslíte, že nejde odjet do Rakouska bez němčiny, tak jde. Hledání je náročnější a není tolik možností, ale jde to. Takže já jsem spokojená cizinka skoro doma.

A co mi Rakousko vzalo? Strach. Z toho, že bych se nebyla schopná o sebe nějak sama postarat. Z nových věcí. A hlavně strach sama ze sebe. I když jsem se strachu úplně nezbavila, zkušenosti v zahraničí mi obrousily hrany.

Takže rozhodně skočte do rozhodnutí odjet po hlavě a řešte jak odjet a ne proč to nejde.

Katka