Upřímně řečeno, právě tuto otázku si pokládám více než často.

„Pendluji“ totiž mezi Českem a Rakouskem asi každý druhý týden již po dobu zhruba 8 let (pendeln = dojíždět někde pravidelně). Za tu dobu mám již skoro všechno dvakrát. Dva kartáčky na zuby, dvě nabíječky na mobil (ale ani to někdy nestačí), dvě nejlepší kamarádky.

Dlouho jsem měla to své „doma“ v Ostravě. Tam, kde žijí mí skvělí rodiče, a můj milovaný (a docela přidrzlý) kocour Lotrando. Když jsem poprvé řekla, že jedu „domů“, a myslela jsem tím internát ve Vídni, byl to pro mé rodiče možná trochu šok, možná lítost nad tím, jak rychle jsem vylétla z hnízda. Bylo mi tehdy 16 let a chodila jsem do druháku na gympl.

Momentálně mám již domovy minimálně dva. „Minimálně“ říkám proto, že „doma“ se pro mě za ty roky stalo téměř každé místo, kde se jednoduše cítím dobře, kde se dokáži bezstarostně smát, a které mě nějakým způsobem ovlivnilo či dokonce pozměnilo. Jako malá jsem měla své „doma“ téměř každé prázdniny u babičky v Beskydech, kde jsem poznávala krásy přírody, prostého života a Valašského temperamentu. Také jsem se jako „doma“ cítila v malém německém Lemförde, kde jsem se poprvé rozmluvila německy a kde jsem se poprvé setkala s neuvěřitelně přátelskou německou náturou. (Kde je ten pověstný německý chlad, o kterém nás učili v dějepise a zeměpise na základní škole?) Jednu dobu pro mě bylo „doma“ i ve městě Kara, v Tožské republice, kde jsem strávila asi 7 týdnů, a kde jsem se již opravdu dočista utvrdila v tom, že nikdy nemám věřit médiím. Berlín, díky kterému jsem poznala mnoho velmi zajímavých lidí a kultur, a díky kterému jsem nakonec zvládla maturitu v němčině na Vídeňském gymnáziu. Všechna tato místa mě nějakým způsobem v mém životě posunuly někam jinam, dále.

Poslední dobou si však stále více uvědomuji, že mi Vídeň pomalu přirůstá k srdci více, než je zdrávo. Abych to vysvětlila - nyní mám takové meziobdobí. Ještě pořádně (=bez-akcentově) neumím německy, a již přestávám umět česky (ani nechci vědět, kolik chyb je v tomto krátkém textu). Začínám mít Vídeň, i po těch (nebo právě především po těch) 8 letech, stále více ráda. Käseleberkäsesemmel (houska s játrovo-sýrovou…nikdy jsem nepřišla na to, co to vlastně je, ale je to hodně dobré), kola zadarmo, hodně akcí, stále se tu něco děje. Lidé, jejichž povaha mi začíná být stále bližší. Někde jsem slyšela takový trošku ošklivý vtip, že Rakušané jsou Češi, kteří se nestihli naučit německy. Něco na tom ale bude. Náturou jsou mi mnohem bližší, než Němci. Nejsou to takoví workoholici, vše berou lidštěji, a mají takovou příjemnou, zdravou hrdost.

Vídeň mě neuvěřitelně změnila. Když jsem sem přijela, bála jsem se jíst ve skupině lidí, protože by si o mně mohli myslet bůhví co. Když jsem šla ven, musela jsem vždy vypadat perfektně. Anonymita Vídně mi neuvěřitelně prospěla. Chodím a jím tak, abych se já cítila dobře. Dalo by se říct, že až tady jsem si „začala troufat“ být taková, jaká jsem. Vím, zní to jako klišé. Ale je to tak. Vídeň mi také dodala sebevědomí. To jsem nejspíše okoukala za tu dobu od svých rakouských vrstevnic. Vím, že se člověk může neustále zlepšovat. Ale již necítím takové pocity méněcennosti, které jsem cítila v Česku, „protože už jsem to přece dávno měla umět a již dávno jsem v tom měla být perfektní“. Jistě víte, co tím myslím.

Libí se mi tady ta atmosféra. To je to slovo, co vystihuje vše výše popsané. Klidná, lidská atmosféra. Kde lidé mají větší jistotu, že věci fungují, jak mají, a že když se úplně vše pokazí, tak se má na koho obrátit. Ne náhodou Vídeň vyhrála (dokonce již po několikáté) v žebříčku „Nejlepší místo pro život“. Na světě. To bezesporu je. Jen je tu někdy trošku zima. Ale od té alespoň trošku pomáhá výborný punč, který bude již brzy opět vonět ze všech koutů „mého“ krásného města.

napsala Hedvika Dobrozemská, autorka videoblogu DiVision