Už jste si někdy řekli: „Až budu jednou na vysoký, pojedu na erasmus...“? Paráda. Ale proč čekat? Proč to nezkusit už na střední? A proč jo? Možná proto, že vám to může pomoct při výběru vysoký, tak jako to pomohlo mě.

Chodila jsem na gympl s rozšířenou výukou němčiny a do Rakouska to byl od nás z Českých Budějovic jen kousíček.  V osmé třídě nám nabídli jet na 14 dní do Rakouska, do malý vesničky St. Agatha, bydlet u rodiny a chodit do školy. Moc jsem tehdy nevěděla, do čeho jdu, ale lákalo mě to, a tak jsem jela. Byla to docela legrace – malá vesnická základka, některý děti ani nevěděli, že Praha je hlavní město Český republiky. No, v zeměpise měli trochu mezery, ale za to třeba nacvičovali požární poplach s výjezdem hasičů místo školy. No a hlavně jsem prvně vyzkoušela, že němčina není jen předmět ve škole, biflování slovíček a gramatiky, ale že těm lidem rozumím. Teda ne všemu, ale domluvím se. A taky, že mě němčina baví a jde mi.

Tahle první zkušenost mě tak nějak nakopla a já začala přemýšlet, že bych to ráda zkusila na delší dobu. Náš gympl v tom měl velkou výhodu: nejen, že nás podporoval, ale měl i slušný výběr partnerských škol – hlavně v sousedním Rakousku: Linz, Vídeň, Salcburk, ale i v menších městech. A právě to mě lákalo víc. Asi proto, že jsem z vesnice a města mě tak neberou. 🙂 Nakonec jsme si s kamarádkou vybraly Tyrolsko – městečko Zams, asi hodinu cesty za Innsbruckem. Jestli si představíte ten úzký výběžek na západě Rakouska, tak zrovna tam.

Odjížděla jsem s pocitem, že umím obstojně německy a něco se tam přiučím. Byl to trochu šok. Spisovně tam nemluvil nikdo, ani učitelé ve škole, a na místní dialekt - tyrolštinu si člověk musí nejdřív trochu zvyknout. Tak třeba vozík je „Wagele“, utěrka „Hangerle“, zdraví se „Servus“ nebo „Grüß di´“, koncovky se různě polykají a z „bist du“ je rázem „biš du“. Tyrolsko mě naučilo, co znamená dialekt. V češtině to moc nemáme, všichni si vesměs rozumíme, protože nemáme pořádné hory. Zato v Tyrolsku mají Alpy! Dokud nebyly tunely a auta, lidé často prožili celý život ve svém údolí a mluvili tam po svém, což se částečně dochovalo dodnes a pro místní je to součástí jejich identity. Mluvit spisovně prostě není cool. Tak se třeba často stalo, že jsme seděli na intru u večeře a každá z holek mluvila svojí tyrolšinou a občas se musely navzájem ptát, co to znamená. To mě dost pobavilo. Takže jsem se navíc k němčině začala z odposlechu učit další jazyk – tyrolštinu. Bylo to takové 1+1 zdarma. 🙂

Ten rok jsem navíc vyzkoušela spoustu poprvé – bydlet na internátu, chodit na dívčí školu, místo sešitů chodit do školy se šanonem nebo o víkendu vzít lyže a za 20 minut vyjet lanovkou přímo z města na parádní sjezdovku. O internát se starali řeholní sestřičky a musím uznat, že se snažily, aby se pořád něco dělo. Každý čtvrtek se třeba promítal film, na který se koukalo v pyžamu, každá zachumlaná do přinesené peřiny. Kdo chtěl, hrál ochotnické divadlo, v masopustě byl karneval, v červnu letní slavnost… byla toho spousta. Ale i ve škole jsem vyzkoušela věci, ke kterým bych se v Čechách nedostala. Tamní gymnázium nebylo totiž všeobecné a kladlo navíc důraz na sociální kompetence a hudební vzdělání. V rámci školního projektu jsme třeba 14 dní pracovaly v sociálním zařízení, které jsme si vybraly – od školky až po domov důchodců. Se třídou jsme se taky zúčastnily hudební soutěže a každá ze studentek musela povinně hrát na nějaký hudební nástroj. Nabídka byla tak široká, že by si vybral každý. Já jsem pokračovala s flétnou a moje kamarádka začala s klavírem. Ale i v klasických předmětech byla výuka celkově aktivnější a učitele zajímal náš názor. Ve třídě nás bylo jen asi 15, často se dělaly referáty, ať už každý sám či ve skupině, dostávaly jsme pracovní listy, psaly slohy, hodně se četlo a společně jsme to pak rozebíraly v hodině.

Ale i volna bylo dost, a tak jsme mohli poznávat tyrolskou kulturu, která trochu připomíná bavorskou. Když se ve městečku konala nějaká slavnost, všichni přišli v krojích a hrála kapela. A ne ledajaká – místní kapela je totiž jednou z nejslavnějších v Rakousku – občas jezdí do Vídně hrát při státních návštěvách, nebo koncertují v zahraničí. Kromě několika spolužaček tam hrál i náš zeměpisář. Stejně jako na svůj dialekt, jsou i na kroje a kapelu všichni hrdí, což by člověk od 17-letých holek úplně nečekal.

Celkově to byl hodně nabitý rok. Domů jsem se dostala tak jednou za dva měsíce a přiznávám, že se mi občas stýskalo. Ale stálo to za to. Moc fajn bylo, že mi pak v Čechách stačilo nechat se přezkoušet z hlavních předmětů a některé testy jsem navíc mohla psát už během roku, takže jsem se mohla i bez náročných rozdílových zkoušek vrátit zpátky do svojí třídy. Když jsem se pak na konci střední rozhodovala co dál, věděla jsem, že to bude něco s němčinou, protože mě baví a jde mi. Nakonec jsem se rozhodla pro Česko-německá studia na UK. Když jsme si pak v druháku na vysoké měli vybrat praktikum v německé firmě, rozhodla jsem se vzpomínkou na můj tyrolský rok pro Rakouskou turistickou centrálu – Österreich Werbung Prag. Shodou okolností jsem tam měla na starosti přípravu velké akce Václavském náměstí, která měla představit veřejnosti rakouskou kulturu. Paní šéfová mimo jiné pozvala dobrou tyrolskou kapelu a představte si, kdo přijel: můj zeměpisář. Inu, svět je malý a o náhody v něm není nouze.

Proto, pokud můžete, jeďte už na střední a nechte se překvapit – Rakousko to umí.

napsala Markéta Filipová