Pro Erasmus v Rakousku jsem měla od počátku jasný cíl - chtěla jsem zemi opravdu poznat. Nelákaly mě párty ani žádné velké cestování. Myslím si totiž, že to, jak člověk zemi pozná, se nedá hodnotit podle počtu navštívených míst, ale spíše podle času stráveného s místními. A já jsem chtěla Rakousko fakt poznat a zkusit si, jaké je to žít v jiné zemi, ne jaké je to mít 5 měsíců cestovatelské skoro prázdniny.

Zároveň jsem si chtěla vyzkoušet si studium na zahraniční univerzitě. V Praze studuji magisterský obor na MFF UK zaměřený na statistiku. Podle referencí od kamarádky, a i podle toho, že v Grazu je univerzita technická, jsem očekávala o něco menší náročnost, menší důraz na teorii a více aplikací v reálném světě. Moje očekávání se naplnila, dostala jsem možnost pracovat na zajímavém projektu a zkoušky byly v porovnání s matfyzem o dost lehčí. Co se moc nelišilo, byl počet úkolů, které jsme museli během semestru vypracovat. Ale celkově mi naštěstí zbylo dost času, který jsem mohla věnovat svým koníčkům. Krom statistických předmětů jsem také 3 týdny před začátkem semestru navštěvovala intenzivní kurz němčiny, který mě vybavil alespoň nutnými základy. Do Grazu jsem totiž přijela s téměř nulovou znalostí jazyka. Na německém kurzu jsem měla možnost poznat několik zahraničních studentů, ale tak nějak mě to spíš utvrdilo v tom, že se s nimi moc kamarádit nechci. A tak jsem se začala shánět po jiném stylu zábavy a lidech, kteří by mi byli bližší.

Bylo 14 dní po mém příjezdu do Grazu a já jsem nervózně stepovala před tělocvičnou, kde měl být trénink místního orienťáckýho klubu. Další víkend už jsem stála s mapou a buzolou uprostřed nějakého random lesa na východě Rakouska, kompletně ztracená a doufajíc, že nedoběhnu až do Maďarska. Nakonec jsem zdárně našla všechny kontroly a úspěšně zakončila svůj první orienťák vůbec, a byla jsem nadšená, hrozně mě to bavilo. Rázem bylo o můj volný čas v Grazu postaráno, k triatlonovým tréninkům přibylo běhání po lesích se skvělou partou lidí, kteří mě ochotně vzali mezi sebe, přestože moje němčina byla stále ubohá a museli se mi přizpůsobit s angličtinou. Naštěstí běhaní je mezinárodní a v tom jsme si rozuměli.

Dodnes mě udivuje, kde jsem v sobě našla odvahu se na ten první trénink vypravit. Protože to, jaký jsem typicky matfyzácký asociál, výborně ukazuje to, že za celý Erasmus jsem se skamarádila pouze se dvěma Erasmákama, a to orienťákama ze Švédska, co s námi běhali. Nemůžu se tedy pyšnit tím, že bych poznala lidi z celého světa, udělala si “kamarády” v Grónsku, Brazílii i Japonsku, jako většina lidí po Erasmu vypráví. Zato jsem poznala, jak se v Rakousku fakt žije a věřím, že se tam opravdu mám za kým vracet, čehož si opravdu cením.

Samozřejmě jsem nestrávila celý Erasmus jen v Grazu. S orienťákem jsem objela lesy v Korutanech, Tyrolsku i okolí Vídně, zavítali jsme i na závody do Slovinska. Na kole jsem vyrazila do Mariboru a zpátky, a projezdila v okolí Grazu, co se dalo (povrch silnic je tu parádní, ale občas se snaha šetřit materiálem projevila na sklonu cest v kopcích, kde jsem myslela, že vypustím duši). Je mi jasné, že ne každého nadchne brodit se borůvčím a ostružinami, být ztracený uprostřed lesa v cizí zemi, pravidelně sušit doma zabahněné smradlavé boty a oblečení (v té samé místnosti, kde je postel a dvě kola - koleje jsou holt dost malé), vydávat ze sebe maximum na dráze za bouřky i v poledne na plným slunci, ale pro mě to byl jeden z nejlepších půlroků života. Kdy jsem dělala každý den, co mě baví, ať už beru v potaz zmiňované sportování (hlavní náplň), anebo studium oboru (vedlejší náplň), který mě také naplňuje. Ale hlavně jsem byla šťastná kvůli lidem kolem sebe, kteří byli na podobné vlně a všem zážitkům dodali úplně jiné rozměry. Prostě jsem si užila Erasmus po svém a oprostila se od všech těch rad, co bych na Erasmu měla zažít, abych z toho měla ten správný Erasmácký zážitek, a nelituju. Myslím, že můj cíl zažít Rakousko jsem splnila víc, než jsem očekávala.

Jana Vorlíčková

Podrobrobný průvodce Rakouskem najdete na
https://www.rogelli.cz/rakousko/