Už když jsem šel na pražskou VŠE, věděl jsem, že bych chtěl ve třetím ročníku vyjet do zahraničí. Oproti jiným mě ale nikdy nelákalo cestovat přes půl zeměkoule a zároveň jsem si chtěl vylepšit němčinu, protože anglicky mluví přece každý. Volba nakonec padla na Vídeň, hlavně díky kvalitní škole, ale i kvůli městu a zemi samotné.

Rakousko mi vždycky bylo velmi blízké, moji prarodiče strávili ve Vídni pět let zaměstnaní na zdejším českém velvyslanectví a Rakousko tedy bylo první zemí, kam jsem ve svém zhruba půl roce z rodné Prahy vycestoval. Později se přidaly mezi Čechy tolik oblíbené cesty k moři do Chorvatska vedoucí samozřejmě přes Rakousko, týdny na horách v Korutanech, Tyrolsku i bližších Horních Rakousích, a nedávno jsem objevil půvab léta v rakouských horách. V součtu jsem tedy už před Erasmem v Rakousku minimálně tři měsíce určitě strávil, říkal jsem si tedy, že mě nemůže nic překvapit.

Na rakouské hory je nádherný pohled

Menší údiv přišel ještě před odjezdem, při zápisu předmětů. Po shlédnutí nabídky kurzů totiž můj elán k vylepšování němčiny dost výrazně opadl, patrně není zrovna zvykem, že si výměnní studenti zapisují předměty v němčině. Nabídka sestávala buď z extra odborných kurzů nebo věcí velmi nezáživných. Nakonec jsem si vybral dva předměty v němčině a dva v angličtině, hlavním kritériem se ale stalo to, aby se mi jednotlivé hodiny nekryly. Až na výjimky jsou kurzy vyučované velmi nepravidelně, jednou je hodina v pondělí ráno, jednou ve čtvrtek večer, potom třeba celou sobotu. To nejtěžší mě ale ještě čekalo, a to v jednu chvíli rychlostí blesku naťukat kódy předmětů do školního systému tak, aby mě nikdo nepředběhl. Povedlo se, což považuji snad za největší úspěch svého angažmá ve Vídni. Mezi místními je totiž běžné, že pouze kvůli nedostatku míst na kurzech prodlužují studium klidně o několik let.

Vídeňská Wirtschaftsuniversität

Pravda je, že člověk nemůže srovnávat týden na horách a několik měsíců studia. Vídeň a zbytek Rakouska jsou navíc ještě rozdílnější než Praha a zbytek Česka. Na první pohled mě moje „nová škola“ jednoznačně nadchla, WU (vídeňská ekonomická univerzita) je opravdu klenot moderní architektury a oprávněně se zařadila téměř po bok turistických lákadel jako je Hofburg nebo slavná Ringstraße. Ne, opravdu nepřeháním, každý den jsem na kampusu potkal několik skupinek turistů, ať už z Asie, Maďarska nebo i Česka. Úžasný byl také třítýdenní jazykový kurz, který probíhal jenom dopoledne a já měl slunná zářijová odpoledne celá volná na hlubší poznávání města s novými přáteli z celého světa. Tehdy jsem si asi nejvíc uvědomil, jak moc blízká Vídeň nám Čechům je. Zatímco spolužáci z jihu byli v šoku z jídla, já jsem se jen smál, co někomu může připadat divné na řízku nebo guláši. Asiaté a Američani žasli nad architekturou, já jsem občas s nadsázkou měl problém poznat, jestli náhodou nejsem doma v Praze. Někteří byli zoufalí, že v obchodech nenašli své oblíbené zboží, já jsem od prvního dne neměl problém nakoupit přesně to, co doma. Tehdy se ani můj pobyt od krátkých výletů za nákupy či lyžováním příliš nelišil…

Tradiční Vídeň

Pořádný šok ale přišel se začátkem normální výuky. Velmi nepříjemné bylo zjištění, že na jednom z předmětů budu jediný výměnný student. Jak asi většina z nás ví, rakouská němčina je od spisovné poměrně odlišná a ani já jsem nezůstal ušetřen jejím nástrahám. Učitelé od první hodiny chrlili velké množství neznámých slov a já jsem skoro litoval, že jsem zavrhnul univerzitu v Drážďanech i Cáchách. Po určité době jsem nejčastější rakouské výrazy jako „ned“, „bissel“ a „Sackerl“ zvládl, ale naučit se všechny by mi zabralo nejspíš stejně času, jako se obstojně naučit základ úplně nového jazyka. Skupinové diskuze se spolužáky pro mě ale zůstaly i po třech měsících téměř nemožné a každý si dovede představit, jak jsem se cítil, když byla vyžadována skupinová práce, natož prezentace. Jediné štěstí bylo, že učitelé byli ke mně jako k výměnnému studentovi poměrně shovívaví, za což jim doteď děkuji. Trochu ale lituji, že jsem neměl možnost pokračovat dalším semestrem, věřím, že bych se s rakouštinou už vypořádal lépe.

A trochu netradiční Vídeň

Jaký je tedy závěr? V Rakousku se bude většina z nás cítit jako doma. Kultura, mentalita, zvyky, většina věcí je opravdu Čechům velmi blízká. Před sto lety jsme přece byli jedna země, a to není zase tak dávno. Velké plus je, že kdykoliv člověk zatouží po rodině, přátelích nebo svíčkové, není to daleko. Rakouská němčině je sice trochu výzva, ale pokud máte možnost, určitě s pobytem v Rakousku chybu neuděláte, ať už na semestr nebo na celé studium.

Matouš