Když se člověk narodí, dostane darem svět. Celý svět. Většina z nás se však ani nedotkne stuhy na balíčku, nemluvě o tom, že bychom se podívali dovnitř.

Odmalička jsem byla zvědavá a chtěla objevovat svět. V 18 jsem poprvé jela pracovat do zahraničí a rok za rokem byl můj korálkový náramek zahraničních zkušeností pestřejší. Během magisterského studia Mezinárodních vztahů na Masarykově univerzitě jsem strávila rok stážováním v Indii, v Belgii a v Rakousku. Rakousko jsem si vybrala proto, že jsem chtěla nahlédnout pod pokličku evropské diplomacie, a také proto, že jsem se rozhodla nevěřit citátu, že život je příliš krátký na to, abyste se učili němčinu. Vídeň, ta elegantní velkoměstská kráska, mě přivítala v době, kdy v Prateru občas někdo prošel se zmrzlinou v ruce, a rozloučila se se mnou v době, kdy už se všichni koupali v Dunaji.

Studentku Mezinárodních vztahů by mě měla zajímat politika a diplomacie, a tak jsem se vydala přímo na Velvyslanectví ČR. Stáž spočívala v tvorbě rešerší, psaní a překladu reportů, návštěvě konferencí a organizování kulturních aktivit. Aneb typický mezinárodně-politický balíček od Bruselu počínaje po Zimbabwe konče. Co však tento balíček obalilo do růžového papíru s velkou mašlí, byl jeden člověk. Diplomacie je labyrint rétorických pravidel a různých kliček, a pravděpodobnost, že se podaří najít upřímného, vlídného, přátelského a pokorného člověka, je jako hledat jehlu v kupce sena. Měla jsem však to štěstí, že v tu dobu VV velel pan velvyslanec Jan Sechter, nejinspirativnější a nejlepší šéf, kterého jsem kdy měla. Takže poklona a velký dík za tuto unikátní příležitost.

Většinou vyvolávám u lidí nevěřícný výraz v očích, když tvrdím, že se mi nelíbí Paříž, Berlín ani Brusel. Místo nich mi hlavě létají obrázky šarmantních „maloměst“ jako Montpellier, Norimberk a Gent. Vídeň však sítem mého motta „Malé je milé“ prošla. Za dva měsíce jsme můj bicykl a já Vídeň křížem krážem projeli a propadli její kráse. Je báječná! Až na to, že člověk během pěti kilometrové jízdy musí dvacetkrát čekat na zeleného panáčka, není jí co vytknout. Koncerty klasické hudby, občas nějaká ta vernisáž a výlet do parku, byly hlavní položky mého diáře. Nelitovala jsem. Všechno navíc probíhalo tak jaksi v klidu. Vídeň nikam nespěchá, je to elegantní dáma. Možná trochu osamělá v té své grandióznosti, která jí neumožňuje být hip jako Berlín, ale přece svá.

Takže hurá objevovat Vídeň, Rakousko nebo rovnou celý svět s Almdudlerem v ruce!

Veronika Gregušová nyní pracuje ve velkoměstské Praze. Většinu času ji potkáte s knihou a tužkou v ruce či na procházce v českých luzích a hájích. Píše rozhovory, úvahy a kreslí ilustrace na svůj blog pinklich.cz.