Němčina je moje hobby, má posedlost a poslední dobou i práce. Jakmile jsem ukončila bakalářské studium v Brně, rozhodla jsem se jít zkusit štěstí a vylepšit si svůj jazyk a soft skills do nedalekého Rakouska. Všechno nakonec klaplo a já jsem tak už třetí rok, a snad už ne na dlouho, studentkou vídeňské univerzity.

Už na bakalářském studiu v Brně jsem využívala všech možností, které univerzita nabízí. Autorská čtení, přednášky, stammtische a samozřejmě i zahraniční stáž. Ani mě neminul Erasmus, ze kterého jsem přijela jazykově nabušená a především motivovaná na další studium v zahraničí. Jakmile jsem se tedy trochu rozkoukala ve Vídni, našla si byt, práci a vplula do nového studentského života, začala jsem se poohlížet, co za možnosti můj obor vlastně nabízí. Nabídka byla více než bohatá. Protože se tu všichni připravujeme na práci učitelů a učitelek němčiny, orientuje se studium především na praxi. Tu tady získáváme na hospitacích, ale i prvním skokem do vody – učitelskou praxí. Učit můžeme jak v některé z vídeňských jazykovek nebo jiných vzdělávacích institucích, tak i v zahraničí. Polsko, Maďarsko, Slovensko, Itálie, ale i Česko každoročně přijímají mé spolužáky, aby jim pomohli učinit mnohdy první krok k tomu, stát se učitelem. Mimo to se nám však nabízí i opravdová zahraniční stáž. Ta je v našem případě, na rozdíl od Erasmu, financovaná rakouským ministerstvem a hranice Evropy pro ni neplatí.

Chopit šanci za pačesy

Bezva nápad, řekla jsem si a hned na konci prvního semestru jsem si to napochodovala s vyplněnou přihláškou do kanceláře zahraniční koordinátorky. Po měsících čekání a byrokratických machinací jsem dostala své praktikantské místo. V Sarajevu. Moje první reakce byla poněkud rozpačitá, ale jakmile jsem zjistila, kde Sarajevo leží a zda nepatří do válečné zóny, začala jsem se těšit a připravovat. Ubytování, pojištění, jízdenka, sbalit kufřík a může se vyrazit směr Fakulta islámských studií neboli moje nové pracoviště po následující tři měsíce.

Přes veškeré obavy, strach, nejistotu a dvanáctihodinovou, převážně probrečenou, cestu přes troje hranice jsem v pět hodin ráno dorazila na zaplivané sarajevské nádraží. Tam mě o hodinu později vyzvedli moji domácí a zavezli do mého dočasného domova. Jakmile jsem ze sebe smyla pach cesty, najedla se a vybalila si kufr, uvědomila jsem si, kde to jsem a co právě prožívám. Nové dobrodružství v zemi, kam by mě ani ve snu nenapadlo cestovat, natož pracovat. Měla jsem tři měsíce. Pouhé tři měsíce na to, poznat Sarajevo a všechny jeho krásy. Nehodlala jsem marnit ani minutu.

Setkání s realitou aneb polako holka

První kroky samozřejmě směřovaly na univerzitu, kde jsem měla být očekávána. Chyba lávky. Koordinátor byl zrovna marod a nikdo jiný o mě neměl žádné informace. Frázi „ja negovorim bosanski“ jsem bohužel nacvičenou neměla, takže dorozumívání fungovalo jen pomocí posunků a mé cvičené mimiky. Nějak se to všechno událo, že jsem se dostala do kanceláře děkana, který se mě milosrdně ujal a snažíc se zachovat si vážnost mi položil matoucí dotaz: „A co vy tady vlastně chcete dělat?“ Když jsme si ujasnili, kdo jsem a proč jsem do Sarajeva přijela, mě lehce orosený potem předal mé americké kolegyni Lexie, že ta mi všechno vysvětlí. A vězte, že vysvětlila. Seznámila jsem se se všemi kolegy, poprvé byla konfrontována s tureckým záchodem, prošla si nádhernou a maličkou fakultu včetně mešity a uvelebila se v mé kanceláři. A především se naučila první a nejdůležitější slovíčko – polako.

Polako definuje celou bosenskou společnost, náturu, mentalitu i životní postoj. Když se jízdní řád neshoduje s tím na internetu? Polako. Když kamarádi přijdou o hodinu později na schůzku? Polako. Když taxikář zabloudí a vy ho musíte navigovat domů? Polako. Polako by se dalo přirovnat ke španělskému „maňána“, anglickému „chill“, německému „entspann dich“ a nebo českému „klídek“. Všechna tato přirovnání jsou ale velmi vzdálená od reality, protože kdo nezažil Bosnu, nepochopí.

Po pár týdnech jsem si na nový styl zvykla, přijala ho a zcela se mu poddala. Vychutnávání kávy, procházky po válkou zničeném, ale historií dýchajícím městě, rozhovory s taxikáři a každodenní svolávání k modlitbě se staly součástí mého života.

Posunout své hranice

To, co se mi jevilo na začátku jako zcela nemožné, těžké a neskutečně se najednou zdálo zcela přirozené. Každodenní výuka němčiny s lidmi, se kterými se nemám jak domluvit (angličtina moc nefrčela a moje bosenština se omezovala jen na ty rozhovory s taxikáři o počasí a mé práci), organizace projektu ve zcela neorganizované zemi, první přímý střet s islámem. To všechno najednou nebylo děsivé, ale úžasné a vzrušující. Jakožto Češka vyučující němčinu na Fakultě islámských studií, kde jako jedna ze tří osob nenosím hidžáb jsem za chvíli byla známá po celém městě. To znamenalo občas vtíravé pohledy, ale většinou pozvání na kávu, volné vstupy do muzeí a úsměv na tváří ostatních lidí. Od kolegů jsem neustále dostávala malé pozornosti, ať už to byly výtisky vlastní knihy od profesora, kterého jsem nikdy osobně nepotkala, čokoláda na Velikonoce, které tam nikdo neslaví, nebo sada na bosenskou kávu (džezvu) jako dárek na rozloučenou od samotného děkana.

Cítila jsem se vítaná, obklopená milými lidmi a prostě a jednoduše neskutečně dobře. O to horší bylo loučení a návrat domů, který se přiblížil rychlostí blesku. Odvážela jsem si ale neocenitelné zkušenosti, novou kolonku v životopise (Vy jste vážně byla v Bosně?), otevřenou mysl a přátele na celý život. Za to všechno vděčím studiu v Rakousku. I přes krušné začátky, lopocení v práci a vysoké počáteční výdaje se mi Vídeň odměnila a vrátila mi všechno do posledního centu. A jelikož se dá stáž absolvovat i opakovaně, kdo ví. Možná není všem dnům konec…

napsala Monika Bukáčková